Neurčito

Jarek: Půjdeš ven, trochu se projít?
Lothar: Jarku, šel bych, ale na druhou stranu se mi až zas tak moc nechce.
Jarek: Tuhle tvoji rozhodnost miluju.
Lothar: Mám takovej divnej pocit, takový vakuum jakoby v hlavě. Není to ale vlastně prázdno, ale neuspořádáno.
Jarek: Lothare, tak mám zmizet? Nebo si chceš povídat?
Lothar: Číst se mi nechce, přečtu stránku, nesoustředím se na to, pak si zapálím, potom se chvilku zaposlouchám do muziky, vlezu do postele, zase vstanu, prostě nevím.
Jarek: Snad zase nějakej pocit viny?
Lothar: To jako narážíš na včerejšek?
Jarek: No, bylo to prazvláštní. Hana mi říkala, když jsi šel na hajzl, že být Emanuelem, tak ti dá do dršky, a Emanuel zase, že být Hankou, tak se na tebe nasere.
Lothar: No, ale vždyť jsem nic tak hroznýho neudělal, ne?
Jarek: Byl jsi bohužel až příliš normální, moc jsi nekontroloval tu svoji neomalenost, ten člověk, kterýho se to týkalo, to skousnul, ale ty druhý tam viděli nějakou pakárnu, divný, jak jsi šikovnej na ty mezilidský vztahy.
Lothar: To neřeš. Emanuel byl v pohodě, Hanku jsem kapku sral, podle mě kvůli Barboře, nemá ráda, když hučím do její dcery, no, ale bylo to v mezích, takový škádlení, to ona rozchodí. Z toho si hlavu nedělám. Ale spíš je mi tak nějak neurčitě z toho, že nevím, co bude. Co mám dělat.
Jarek: A co bys proboha chtěl dělat?
Lothar: Je to spojený s těma mejma nocema, střídá se to pekelně, jednou úplný učebnicový klidno, a potom, druhej den, propasti bezmezný. A to člověka trošku vyždímá. A do toho Jana, nevím, jak to bude. Má mě ráda, ale žije jinde.
Jarek: Buď rád, kdyby žila s tebou, tak by vám to dlouho nevydrželo. Za pár dnů by ti šla na nervy a ty jí. Znám tě.
Lothar: No. A co s tím? Samotnýho mě to docela zajímá. To jako celej život budu za náhodnýho známýho? To jako se buďto naučím bejt sám a v klidu, a nebo se mám zaškolovat na partnera, až jednou, až někdy?
Jarek: Hele, tohle ti nevyřeším. Ale koukám, že v tom moc jasno nemáš.
Lothar: Hm, nemám. Obě varianty nechávám otevřený, a pádluju někde mezi, samota a vztahy, nevím, co je lepší.
Jarek: No, schízáku, být tebou, tak se aspoň pokusím se rozhodnout.
Lothar: Já to nechávám bejt, myslím, že jak to je teďka, teda kromě těch mejch vnitřních démonů, je to v richtiku.
Jarek: Tak co mrmláš?
Lothar: To je kvůli tomu chvilkovýmu pocitu, takový pauze, kdy, co bylo, není, a co bude, se neví. No, dost řečí, oblíknu se a jdeme za Míšou.
Jarek: Počkej, nezeptal jsi se, jestli se mi chce.
Lothar: A chce?
Jarek: Ne.
Lothar: Dobře, tak nikam nejdeme. Hele, vylaď tam tu novou stanici Beat, mám ji pod třináctkou, 95,3 MHz, a něco vymysli teda ty.
Jarek: Co takhle zkusit moji novou metodu agresivního vybití se do totálního uklidnění se?
Lothar: Dobře, zadej pokyny, já budu spolupracovat.
Jarek: Zkus se nasrat, na všechno, všechny, nikoho nešetři, počkej vosolím tuhle ryčnou muziku, pěkně tě to prostoupí, absolutně vražednej stisk zubů, zatínej pěsti, všechno posílej k čertu, dostaneš horečku, kdyby na tebe někdo šáh, tak bys ho zabil, prostě musíš úplně třeštit, pěkně se do toho polož, nenadávej, jen v duchu, ale o to víc, na celej zasranej svět. Dobrý?
Lothar: No, začínám bejt pěkně agresivní, povedlo se ti to.
Jarek: Tak ještě chvilku buď, a potom zjistíš, že všechno je jen totální klid, nádhera, všecko máš rád, démoni jsou takhle prťavý, směšný tajtrlíci, když chceš, jseš stokrát horší než oni, než ty sám, a jakmile to víš, už jsi v klidu. Pohoda, ne?
Lothar: No, to je. Máš štěstí, že jsem ti jednu nenatáhnul, protože jsi mě sral i ty. Hele, mluvil jsem včera odpoledne s psychologem Jeromem, víš, co říkal, když jsem mu zopakoval ty svoje výlevy na matku, katolík kovanej?
Jarek: Co?
Lothar: Tak tedy říkal: Lothare, vyřešil jsi to doopravdy moc hezky. To, když já vidím takhle ty výčitky hezky seřazený vedle sebe, to já hned myslím, že se mi povedl den. Tohle řek.
Jarek: No, jestli náhodou moje nová metody agrese není něco podobnýho, co?
Lothar: Je vostřejší, nejsi žádnej blbej doktůrek. Jdeme?
Jarek: Kam?
Lothar: Třeba za Lenkou, dlouho jsme ji a tu její ségru neviděli. Jo, dvacítky, ty jsou ještě plný života. Brnkneme jim, jo? A když nebudou mít čas, tak si vymyslíme něco jinýho.
Jarek: Jsem pro.

19.1.2002