Skororytířové
Jiřík: Ale, ale, panáčkové, proč máte ty klapačky od ucha k uchu. Co se děje? Co zase vymejšlíte?
Lothar: Jo, Jiříku, jak já, tak Jarek, jsme ochořeli.
Jiřík: A to je jako k smíchu?
Jarek: Konkrétně mně to přijde legrační, totiž milej Jiříku, nějak na nás leze takovej ten příšerně příjemnej srdcebol.
Jiřík: Jakože se vám vrací puberta? Hele, a která vám za to může?
Lothar: To ti neřekneme.
Jarek: Jo, je to tajemství.
Jiřík: Ale mohli byste mi aspoň prozradit, jestli ji znám? Tady z Libně asi nebude, o tom by se při vaší příslovečné diskrétnosti nejspíš vědělo, ne?
Lothar: No, ono Jiříku, po pravdě řečeno, ani my ji zas tak moc neznáme. Nebál bych se říct, že vůbec.
Jarek: Hele, to kecáš, trošku přeci jenom o ní něco víme.
Lothar: Aha, když to bereš takhle tak to jo. Vlastně známe neznáme, to je těžký říct.
Jiřík: Na svůj věk jste pěkný puberťáci. Mám vám říct nějakou z básniček, který jsem plodil ve svejch šestnácti? Třeba by se vám hodila.
Lothar: Ale, Jiříku, za tvejch mladejch let to bylo ještě zveršovaný, že jo, takový to, trn, růže, může, nemůže, a tak, když na to my moc nejsme.
Jiřík: No tak nic. A vlastně nevadí vám, že máte oba dva tak jaksi za idol jedinou osobu?
Lothar: No, mně to vadí, ale vím, že Jarek je v poslední době takovej spíš teoretik, takže se s tím smiřuju.
Jarek: Já jsem teoretik? A co jseš ty, konipasi?
Lothar: No, já bych proti setkání s naším zdrojem inspirace ale vůbec nic neměl. Nejsem žádnej rytíř smutný postavy, kterej by drnkal na strunky pod balkónem a byl štěstím bez sebe, že moh zahlídnout tak maximálně cípek kapesníčku někde v ixypsilontym patře.
Jarek: To já jo. Já umim bejt zamilovanej i na dálku. Mě ta nová doba moc nezasáhla. To já bych kvůli neznámé klidně vlítnul do nějaký trmy vrmy, a bil se udatně jak lev. Joj.
Lothar: Já jsem udatnější. Ty jsi kecka.
Jarek: To je jako výzva? Tak čím, mečema, šavlema, nožema, nůžkama, pravítkama, na jakou zbraň přistoupíš, soku!
Lothar: Nehraju. Tý jo, hele a myslíš, že jí nebude vadit, že jsme si přivlastnili tu její básničku? Tu o tom, víš čem.
Jarek: Tak se jí zeptej, já se stydim.
Lothar: Já myslím, že to už prokec takovej jeden, co nám poslední dobou krade naše výtvory a posílá jí je.
Jarek: Hm, takže radši budem zticha, aby nám zase něco nešlohnul. Jo?
Lothar: Jasnačka. Ale myslíš, že nejsme směšný, že takovýhle osůbky dozajista obklopuje hejno ctitelů, no a dost pravděpodobně si už dávno nějakýho z nich vybrala.
Jarek: No, a mám se zbláznit? Za koho mě máš, tupoune.
Lothar: Tak jo, tak se nezlob. Já vím, že ty vyznáváš ten přístup, že paní tvého serdce si může dělat, co chce, třeba na tebe úplně kašlat, a ty si stejně nadáš říct.
Jarek: Hele, a ty jsi lepší, nebo co, prosím tě, vždyť vím, jak to je s tebou. Jsi v tomhle ještě máknutější než já.
Jiřík: A to se jako hádáte?
Jarek: Lothare, Jiřík má štestí, že je starej chlap, jinak bysme mu to řekli od plic, že jo?
Lothar: Jasně, Jiříku, není dobrý se nám plíct pod nohama!
Jiřík: Fakt jste mi nahnali strach. Jarku, nedáš k dobru nějakou poučku?
Jarek: Jo, mám něco v rukávu. Co třeba tohle: svět je náboženskému virtuosovi uloženou "povinností" v tom smyslu, že má úkol přetvářet jej podle asketického ideálu.
Jiřík: Jéžiš, co to mele?
Lothar: Se nezlob, Jarek trošku blbne, to víš, hraje si teďka na nitrosvětskýho asketu. A moc mu to nejde.
5.2.2002
