Lothar: Tak tě vítám, Jarku, co jsi zase proboha vyváděl, že ses ocitnul tady mezi námi, v pavilónu divokých mužů?
Jarek: No, včera mě přivezli, zase jsem si totiž blbec zavzpomínal na svá mladá rozpustilá léta a ožral se jak magor. A nějako si poté zahalucinoval.
Lothar: Viděl jsem tě už včera, nevypadal jsi vůbec dobře, ale tu noc děsů, kdy je člověk přikurtovanej v separátním pokojíku, koukám, už máš za sebou, a tak usedni a pokuř.
Jarek: Ať šmátrám, jak šmátrám, z kapes tohohle župánku žádný cigarety nevyčaruju, zdá se, že mně budeš muset vypomoci.
Lothar: Jasně, jasně, Jarku, umotej si jednu z mého váčku prvotřídního maďarského tabáku.
Jarek: Sice tě rád vidím, ale proč jsi tady ty?
Lothar: Ale zase jsem se nečekaně neopětovaně zamiloval, a pak to už vzalo rychlej spád, jsem tu už skoro tejden.
Jarek: A co budeme dělat, když už jsme se tady tak hezky sešli?
Lothar: Pokouříme, a ty pak něco vymyslíš, jako vždycky.
Jarek: Ano, ano, dobřes to řekl, už mě něco napadá.
Lothar: A copak to?
Jarek: Vzpomněl jsem si zrovna na jeden hodně vyvedený článek z Mladé fronty, z dob, kdy tento list ještě patřil modrým košilím.
Lothar: A o čempak byl, ten článek, když si ho tak dlouho pamatuješ?
Jarek: Bylo nebylo, žili byli v Gruzii dva bohatýři, bratři Gaguovci, Livie byla jejich šťastnou matkou. Starší Vasiko Gagua, když začala Velká vlastenecká válka, neváhal a narukoval rovnou i se svým koněm a šavlí v malované pochvě. A mladší Bičiko Gagua, ač ještě neplnoletý, dal se k průzkumníkům.
Lothar: To zní hodně dobře. A na čí straně ti bratři bojovali? Bili fašistu?
Jarek: To si piš. Neohroženě na svých ořích potírali zrádného fašistu, na jeho ocelové zbraně a tančíky nehleděli, rozšafnými manévry jej obkličovali. No, Lothare, jak jinak vlastně bych to byl býval mohl číst, redaktor Leningradskij, dopisovatel Izvěstijí, by těžko opěvoval nějaké zrádce národa.
Lothar: No, to je nad slunce jasnější.
Jarek: A představ si, všechno to o svých synech Leningradskému vyklopila Livie, která si ovšem povzdechla, že tehdá byla doba zlá, mouky bylo málo.
Lothar: A jak to s nimi dopadlo, s bratrama?
Jarek: Hnali fašistu až na Slovensko, tam oba svorně padli. Postavili jim pak v Nitře památník, kde byla samosebou vystavena i Vasikova šavle v malované pochvě.
Lothar: A ten památník je tam dodnes?
Jarek: To se moc ptáš.
Lothar: No, hezký příběh, a co tedy podnikneme teďka my dva?
Jarek: To ti to nedošlo? Zahrajem si na ně. Ty budeš jakožto mladší, ale udatnější, hrát Vasika. A já tvého bratra Bičika.
Lothar: Výborně, a kde vezmeme fašistu?
Jarek: To se ti tady všichni tak ukrutně líběj, že si nedokážeš představit, že je tu někde fašista?
Lothar: Jasně, vzhledem k tomu, že jsme oba po smrti, nemusíme se ničeho bát, a pěkně po bohatýrsku tasit své šavle a nějakého toho fašistu udolat.
Jarek: Hele, támhle jde zrovna nějakej nesympatickej ošetřovatel, typickej fašista, než zaútočíme, prozkoumám ho ale nejdřív, jsem přeci průzkumník Bičiko.
Lothar: Opatrně, mladší bratře, tenhle fašista má dost hnusné chemické zbraně, nejednu jsem již okusil.
Jarek: My, synové hrdého gruzínského lidu, se nějaké té injekce nezalekneme, jdu ho obkličovat.
Lothar: Dobře, Bičiko, já ale, jako tvůj moudřejší bratr, znalý nejedné vojenské lsti, navrhuju vyčkat s útokem až na poobědí, až nám dá najíst, fašista hnusnej.
