To máš za to!
Čert:„Tak hezky si sedni tady ke stolu a piš!“
Jarek:„Prosím tě ne, nemůžu. Je mi hrozně špatně, točí se mi hlava, šíleně mě bolí břicho, svědí mě kůže, podívej, naskakují mi na ní takový malý puchýřky. Pálí mě žáha, píchá v uchu, oči hrozně svědí, ta hlava, začíná mně úplně třeštit, ne, nech mě, fakt si potřebuji lehnout.“
Čert:„Na to zapomeň! Víš, co jsi říkal: ať se propadnu do pekla, jestli nebudu schopnej denně napsat aspoň jednu stránku něčeho, co si s chutí každý přečte!“
Jarek:„Já to myslel obrazně!“
Čert:„Ale já to obrazně neslyšel, nekecej a piš!“
Jarek:„Když já nemůžu, všechno mě strašně bolí, v hlavě mám úplné prázdno, to přece nejde, to není možné, to nevydržím, já nemůžu!“
Čert:„Hele nepindej, jednou si něco řek, tak se nediv, že musíš teďka psát, a hoď s sebou, žádný polehávání, za chvilku máš půlnoc, a před sebou prázdnej papír, takže jestli rychle něco nevymyslíš, tak zavolám kámoše a uděláme ti ze života takový peklo, že i ta tvoje nejbujnější představa je proti tomu hadr. Tak co, už tě něco napadá?“
Jarek:„Ne, nic, jen je mi ještě hůř než před chviličkou, mám chuť si uříznout hlavu, strašlivě se mně chce na záchod a mám sto chutí sedřít si z celého těla tu pálící kůži.“
Čert:„No, koukám, že jsi nějak nic nepochopil. Měl sis to rozmyslet dřív, než jsi začal machrovat, jakej jsi tvůrce, kterej si může dělat prdelky i z mocností pekelných. Tak mám už houknout na kámoše, aby si tě vzali do parády, nebo si to ještě rozmyslíš, a pokusíš se o nějakou tu svojí nenapodobitelnou genialitu, co, škrabáku?“
Jarek:„Moc bych chtěl, ale nejde to, mám úplnou paralýzu, podívej, ani nohy, ani ruce mě neposlouchají, a dostávám příšernou zimnici, nech mě aspoň na chviličku odpočinout, prosím.“
Čert:„No, tak to by nešlo, buďto do pěti minut začneš něco psát, a nebo je volám.“
Jarek:„Proboha, proč jsem se jenom tak vytahoval, kde se ve mně vzala ta pýcha, proč jsem si jen myslel, že dokážu psát, bože, nenechávej mě napospas těmto černým silám! Bože, slyšíš mě? Už nikdy nebudu tvrdit, že umím psát, už nikdy se nebudu chlubit, jak jsem vtipný a zábavný, ó, bože, slyšíš mě?“
Bůh:„Jo, ale vod čeho máš svobodu, holoubku, to víš, žádný strom neroste až do nebe, no, kolego, vypadá to, že bude váš.“
Jarek:„Néé, nechci!“
Čert:„Tak, pisálku, tak slyšels to, pán bůh tě má taky už plný zuby, tak co, co bude s tím psaním?“
Jarek:„Tak dobře pánové, když vy tak drsně, tak já se s tím taky nebudu mazat. Dej mi to pero, už to mám, hned se do toho pustím.“
Čert:„No vida, on něco píše, to jsem nečekal, a co to smolíš, ukaž!“
Jarek:„Jen se mi klidně dívej přes rameno, mě tím neznervózníš, ďáblíku.“
Čert:„Tak, co že to panáček píše, koukneme se. Aha, to je mi nějaký povědomý, co že?“
Jarek:„No, jen to čti klidně nahlas, já když něco píšu, tak kolem sebe nevnímám vůbec nic. No tak čti! No, čti!“
Čert:„No dobře, už čtu:
„Tak hezky si sedni tady ke stolu a piš!“
„Prosím tě ne, nemůžu. Je mi hrozně špatně, točí se mi hlava, šíleně mě bolí břicho, svědí mě kůže, podívej, naskakují mi na ní takový malý puchýřky. Pálí mě žáha, píchá v uchu, oči hrozně svědí, ta hlava, začíná mně úplně třeštit, ne, nech mě, fakt si potřebuji lehnout.“
„Na to zapomeň! Víš, co jsi říkal: ať se propadnu do pekla, jestli nebudu schopnej denně napsat aspoň jednu stránku něčeho, co si s chutí každý přečte!“
„Já to myslel obrazně!“
„Ale já to obrazně neslyšel, nekecej a piš!"
„Když já nemůžu, všechno mě strašně bolí, v hlavě mám úplné prázdno, to přece nejde, to není možné, to nevydržím, já nemůžu!“
„Hele nepindej, jednou si něco řek, tak se nediv, že musíš teďka psát, a hoď s sebou, žádný polehávání, za chvilku máš půlnoc, a před sebou prázdnej papír, takže jestli rychle něco nevymyslíš, tak zavolám kámoše a uděláme ti ze života takový peklo, že i ta tvoje nejbujnější představa je proti tomu hadr. Tak co, už tě něco napadá?“
„Ne, nic, jen je mi ještě hůř než před chviličkou, mám chuť si uříznout hlavu, strašlivě se mně chce na záchod a mám sto chutí sedřít si z celého těla tu pálící kůži.“
„No, koukám, že jsi nějak nic nepochopil. Měl sis to rozmyslet dřív, než jsi začal machrovat, jakej jsi tvůrce, kterej si může dělat prdelky i z mocností pekelných. Tak mám už houknout na kámoše, aby si tě vzali do parády, nebo si to ještě rozmyslíš, a pokusíš se o nějakou tu svojí nenapodobitelnou genialitu, co, škrabáku jeden?“
„Moc bych chtěl, ale nejde to, mám úplnou paralýzu, podívej, ani nohy, ani ruce mě neposlouchají, a dostávám příšernou zimnici, nech mě aspoň na chviličku odpočinout, prosím.“
„No, tak to by nešlo, buďto do pěti minut začneš něco psát, a nebo je volám.“
„Proboha, proč jsem se jenom tak vytahoval, kde se ve mně vzala ta pýcha, proč jsem si jen myslel, že dokážu psát, bože, nenechávej mě napospas těmto černým silám! Bože, slyšíš mě? Už nikdy nebudu tvrdit, že umím psát, už nikdy se nebudu chlubit, jak jsem vtipný a zábavný, ó, bože, slyšíš mě?“
„Jo, ale vod čeho máš svobodu, holoubku, to víš, žádný strom neroste až do nebe, no, kolego, vypadá to, že bude váš.“
„Néé, nechci!“
„Tak, pisálku, tak slyšels to, pán bůh tě má taky už plný zuby, tak co, co bude s tím psaním?“
„Tak dobře pánové, když vy tak drsně, tak já se s tím taky nebudu mazat. Dej mi to pero, už to mám, hned se do toho pustím.“
„No vida, on něco píše, to jsem nečekal, a co to smolíš, ukaž!“
„Jen se mi klidně dívej přes rameno, mě tím neznervózníš, ďáblíku. A kolik, že to máme hodin?“
„Za chvilku půlnoc.“
„No, takže tady to máš, tu svou literaturu a já jdu spát, hele, mně se ti tím psaním úplně ulevilo, už je mi docela dobře. Tak dobrou a pozdravuj v pekle, pitomečku!“
13.7.2002
