Lothar: Letící nebe - syrové studny - soumrak promilovaný - jitřní pravda - porodní bolesti - odcházím - s jeho prvním křikem - umírám.
Jarek: No, hezky, hezky, která to byla?
Lothar: Jana, zase plovu v říši andělské s čerty v patách.
Jarek: Lothare, ty se snad už nezměníš, to to neumíš bez brzdovýho pedálu, to furt musíš šlapat na plyn?
Lothar: Cítím, jak mě to spaluje.
Jarek: Rád bych ti poradil, když ty si ale nedáš říct.
Lothar: Komu není shůry dáno.
Jarek: Ty jsi spíš ten případ, u kterého to nahoře asi přehnali, a ne, že by ti nenadělili. Trápíš mě.
Lothar: Ale mně je tak krásně smutně.
Jarek: Zdá se, že zase začneme s kursem zlaté střední cesty, ale až tě to pustí, tenhle první nával zamilovanosti, teď se ale radši jdi vyspat a celej den nevylejzej z postele, zejtra se za tebou stavím.
Lothar: Asi máš pravdu, je toho na mě moc.
Jarek: Hlavně už nevymejšlej ty svoje veršíky, tady máš škatuli sparet a zejtra dovi.
Lothar: Jo, poslechnu tě, ale pochop, že si ty veršíky nevymýšlím, ty prostě jsou...
Jarek: Hezky blbý jsou, přejdi radši na mystiku všedního dne, vole!
Lothar: Zítra čau!
Jarek: Doufám, že tě najdu už bez těch vytřeštěných očí, Lothare!
Lothar: Jo, jdu spát.
