Jarek o Lotharovi
Jarek: Ne, nevstávej, Lothare, lež, já tě nebudu dlouho rušit, já hned půjdu, jen jsem tě chtěl vidět, jak to s tebou vypadá.
Lothar: Ale, kam bys pospíchal, udělám ti kafe.
Jarek: Ne, já ho uvařím sám, fakt nevylejzej z postele. Chceš taky?
Lothar: Tak jo.
Jarek: Hele, Lothare, já jsem tak uvažoval, proč se s tebou vlastně kamarádím, ne že bych došel k něčemu světobornýmu, ale napadlo mě pár věcí, máš na to teďka náladu?
Lothar: Ale jo.
Jarek: Tak hlavně, mám takovej pocit, že jsem v dětství nějak moc ignoroval takový ty hrdiny nevšedního dne, jako jsou třeba Vinetú, Meresjev, Ferda Brabenec a jiný, chápeš, jo? No a tak postupem času jsem zjistil, že mám v týhle oblasti jakýsi prázdný místo, který si potřebuju něčím nebo někým zaplnit. A tak jsem si vlastně vybral tebe, a ačkoliv jsi možná normální obyčejnej hajzlík, tak jsem si z tebe udělal tak trochu postavičku bohatýra z bylin, nebo něco takovýho, chápeš? Třeba to tvoje básnění, ono v podstatě za moc nestojí, ale já tam v těch tvejch opusech hledám šílený propasti lidskýho ducha, výšiny nebeský a tak, nechci tě nějak naštvat, ale normální čtenář to tam asi sotva najde, na to musí být hodně praštěnej pavlačí a mít nezdravě bujnou fantazii. A taky ty tvoje věčný průšvihy, málokdo by ti je vydržel tolerovat tak dlouho jako já, furt tě omlouvám, jakej jsi rebel bez příčiny, bořitel model a zaběhlejch stereotypů, fakt je to někdy únavný vysvětlovat lidem kolem, že nejsi obyčejnej namyšlenej parchant.
Lothar: No tak tedy dík, moc jsi mě potěšil, doopravdy.
Jarek: Ale já to nemyslel nijak ve zlým, já tě doopravdy žeru, ty tvoje milostný eskapády, trošku mi připomínáš rozervance Dona Juana nebo spíš pomatence Dona Quijota, no, vzhledem k tvé silné nikotinové závislosti spíš Dona Kejchota, fakt si myslím, že ti v podstatě o něco jde. A jaksi marně se s tím potýkáš, ale stejně se ti to nejspíš nikdy nepovede, a ty přestože to víš, tak jsi furt stejnej.
Lothar: Tak hele vyznáváš mi tady lásku a nebo se mě snažíš zatratit?
Jarek: Ále, já ti sám nevím, prostě mám pro tebe slabost, a hlavně pro ty tvoje vyprávěnky o bytostech v oblacích, tvých nadpřirozených schopnostech pronikat do hlubin všehomíra, fakt to můžu poslouchat furt dokolečka a nikdy mě to neomrzí.
Lothar: Dobrá, dobrá, ale ani ty tvoje halucinace, auřičky nad hlavičkama lidiček, co vidíš, ono to není zas až tak daleko od těch mejch fantasmagorií. To musíš připustit.
Jarek: No jo, jenže ty to umíš mnohem líp, víc to prožíváš, a hlavně já se za to stydím, a ty se s tím vytahuješ, to je ten velkej rozdíl, víš.
Lothar: Tak jo, hele mně je dneska nějak blbě a vlastně je to na mě trošku silný kafe, nechat se rozebírat, tím ti tedy nechci říct, že by to od tebe nebylo hezký, že na mě myslíš, ale já fakt teďka zrovna na to nemám náladu, pustíme si radši nějakou muziku nebo tíví a dáme si chvilku pauzičku, jo?
Jarek: Tak jo, pusť tam nějakej bigbít, na unylý drnkání do tenkejch strunek teďka nemám náladu.
Lothar: Jak chceš.
21.11.2001
