Jana, Lothar a démoni
Lothar: Položila bys mi, prosím, ruku tajhle, hrozně mě bolí na plicích, a ty tvoje doteky jsou tak hojivý.
Jana: Za chvilku už bude ráno, ta noc byla tak krátká.
Lothar: Ještě pár takovejhle nocí.
Jana: Kde ses tady vyklubal?
Lothar: A ty?
Jana: Děsně jsem se bála, že mě nebudeš chtít, a ty?
Lothar: Já tyhle věci radši neřeším, já o tom nepřemýšlím.
Jana: Já o tom přemýšlela dlouho.
Lothar: Já jsem nic nečekal, na nic nepřipravoval, ale těšil jsem se na tebe, to bych kecal, kdybych tvrdil, že ne.
Jana: Fakt jsem se hrozně bála.
Lothar: Já to nepoznal, jsem na tyhle věci dost blbej.
Jana: A kdybych se tě nezeptala, ty bys nezačal?
Lothar: Nevím, ale asi jo, ale nechtěl jsem ti lízt do života, nemám pocit, že by bylo pro kohokoliv zrovna štěstí mít mě rád.
Jana: To neříkej.
Lothar: Je mi tak hezky, nic mě nenapadá. Teď. Nenapadá mě nic teď.
Jana: A to je dobře?
Lothar: Takhle nahatá jsi úplně jiná. Je to moc príma. A nepřekážej ti moje vlasy? Neměl bych jít k holiči, co?
Jana: Mně se líbí. Jsou hezký.
Lothar: Já jsem ale takový sebestředný hovado, kdy už z toho konečně vyrostu.
Jana: Já si to nemyslím.
Lothar: Dík.
Jana: Neusneme ještě?
Lothar: Jestli se nám to povede.
Jana: Co ti je? Proč ses začal tak třást?
Lothar: Ježíši, zase to na mě leze. Proboha, pomoz mi. Zase se ztrácím. Ta tma kolem. Někam mizím. Takhle děsivě si se mnou nehráli už dlouho.
Jana: Jak ti můžu pomoct?
Lothar: Prostě tady buď. Snad to přejde. Zatím to vždycky přešlo, ale někdy to trvá tak strašlivě dlouho, zmizí čas, všechno, někdy je to hezký, ale někdy k nepřežití. Jako teďka. Ještě, že jsi tady, jinak nevím, už na to fakt skoro nemám.
Jana: Je ti už trochu líp?
Lothar: Snad jo. Rád bych usnul. Polekal jsem tě hodně?
Jana: No ano. Ale mám pocit, že tě znám, ale stejně se o tebe bojím. Vlastně tím víc.
Lothar: Už se tak hrozně těším na den a slunce.
Jana: Zkus ještě usnout, schovej se u mě.
Lothar: To je hrozně fajn, že jsi na mě takováhle, ale ono se před tímhle schovat nejde, s tím se musí člověk nějak sám popasovat. Buď to vydrží, nebo ho to schlamstne.
Jana: A nepůjdeš k doktorovi?
Lothar: To je mezní řešení, to jedině, kdybych to nevydržel a ono mě to spolklo, že bych byl už nenávratně mimo, jedině potom, jinak je to zbytečný, nemám na tyhle bambulology nejmenší náladu.
Jana: A myslíš, že to teď zvládneš?
Lothar: Jo, mám to pod kontrolou. Tyhle svý démony. Fakt si myslím, že jsou to nějaký stínové, který si vždycky počkaj na to, že je mi krásně, přestanu myslet, mám úplně prázdnou hlavu, jen tak jsem, a oni pak lup. Jsou tady. Někdy mi nasaděj do hlavy takový jakože příjemno, jakože splývám s vesmírem nebo tak něco, a jindy mě úplně vycucaj, takový černý nic, studený prázdno, prostě jako bych nebyl, a to je tedy úžasně nestravitelný. Ale myslím, že mi už daj pokoj, jen tak vycenili zuby, abych si náhodou nemyslel, že mi to projde, brr.
Jana: Ráda bych ti pomohla, ale když nechceš, tak nic dělat nebudu, asi tuším, jak musí být nepříjemný, když tě někdo nutí jít k doktorovi, nebo tě tam rovnou odveze.
Lothar: To je taky důvod, proč o tom radši moc nemluvím s jistejma lidma, jedině, když mě to udolá a já jsem fakt už šílenej, že už radši nevím o tomhle světě, ale jsem v nějakým jiným, a potom mi je už všechno jedno, ať si se mnou dělá kdo chce co chce.
Jana: Už se to lepší?
Lothar: No, už to odeznělo.
Jana: A vrátí se to?
Lothar: Teďka už ne, uviděli, že se bráním, a tak mi daj pokoj.
Jana: Myslíš?
Lothar: Jo, mám s tím svoje zkušenosti. To je hezky blbý, takhle když jsme spolu, zrovna dneska, a tohle. Mrzí mě to moc.
Jana: Neblázni. To nevíš, že tě mám ráda?
24.11.2001
