Zase je ráno a já koukám z okna, a co dneska podnikneme, ptám se. Nějak se mi vybavil Emil, dlouholetý kamarád, co kdybych mu zavolal, napadá mě, ale nejsem doopravdy přesvědčený, že by to bylo zrovna ono. Emil je sice starší, ale pořád stejný a jako by mladší, říct nedospělejší by ale bylo asi troufalé a nepřesné. Skoro denně sedět u Zpěvců, požvanit si tam o knížkách, filmech, muzice a o jiném, někdy vášnivěji, někdy klidně, mně v posledních letech přijde už trošku o ničem. Nevím, ale nějak mi tohle už nesedí, a taky by bylo divné sedět v hospodě, když je Jana doma a čeká na mě.
On tenhle, jak říká Lukáš, alternativní přístup, není jen o nezávislosti na každém za každou cenu, neznamená jen to, že je člověk vyděšený z představy, že by každou sobotu nebo neděli zajel na okraj města do hypersupermarketu a tam bloudil s celou rodinkou mezi regály, nebo denně civěl na nekonečně nekonečnou telenovelu v bedně, ale taky neznamená, že by musel za každou cenu všechno kolem sebe považovat za obyčejné, nanicovatě davové a do pekel nudy vedoucí. Jak bych tak jen pojmenoval životní styl, který se mi líbí a ve kterém bych tak chtěl s mírnými obměnami pokračovat? Jak to zvládnout a nevymezovat se jen pomocí negací?
Takové to - nesklouznout do vyprázdněnosti denodenních starostí o chleba, zaplacení složenek, praní, spaní, vstávání. To ale, myslím si, nehrozí. I když člověk přistoupí na to, že je nějakým způsobem zařazený do většího celku, nijak moc nepřečuhuje, přesto má veliký prostor na jakékoliv zájmy, a nemusí většinu času trávit tím, že chce být za každou cenu jiný. Jinde. Já vlastně vposledku chci trávit nějaký ten čásek třeba v obchodě vyhlížením vhodného kousku do hnízdečka, aby nám v něm bylo dobře, a přitom nemám žádný pocit, že bych se tím sobě jakkoliv zpronevěřoval, že bych se stával obětí konzumu. Kdybych byl vnitřně přesvědčený o tom, že je všechno špatně, tak bych se stal jakýmsi radikálem, samá petice, samý mítink, ale tohle pro mě není, spíš mi vyhovuje názor lidí typu dalajlamy, že každý musí začít sám u sebe a změnit hlavně sebe, když mu aspoň trochu jde o svět, ze kterého mu nemusí být špatně. Mám pro to ale svůj vlastní výklad, nesedí mi třeba pravidelně po ránu pomeditovat, neumím to, tak proč bych se do toho nutil? Stačí bohatě překonávat v sobě démonky vzteku kvůli blbinám, zbytečně neútočit na lidi, kteří mě mají rádi, myslím teď hlavně na Janu a matku. Je to sice úplně jasné a obyčejné, ale aspoň pro mě hodně důležité. Je to strašně obyčejné, úmyslně neškodit nikomu, ale dost složité na provedení.
Nechci se ale uzavřít jen do klece sebe, řešení a vymycování svých prohřešků, vylepšování vztahů se svými nejbližšími. Takový život bych měl tak trošku za neúplný, taky se zajímám, co se děje kolem, třeba si pořád něco čtu o indiánech, jejich mýtech a náboženství, a nevím vůbec nic o cikánech, kteří jsou mnohem blíž, a takovýhle věcí je mnohem víc. Věcí, které se dají louskat, ale jen tehdy, je-li člověk se sebou spokojený a vyrovnaný, čili zase zpátky k vztahům k sobě a nejužšímu okolí.

Tenhle spisek je tak trochu o ničem, ale aspoň jsem se o to pokusil, nějak hodit do slov pocit, jakže to vlastně chci žít.

6.7.2002