Trochu si teď nejsem jistý tím, co je tím nejdůležitějším momentem, který vedl k tomu, že se mi přihodila ona údobí plná vidin, otevírání se vědomí, mystických a mýtických zážitků nebo jinak pojmenováno psychóz. Jako hlavní důvod vidím své nezakotvení ve světě, stálé střídání zájmů a nálad, provázené ale jakousi potřebou dobrat se něčeho důležitého. Taky není zrovna mým nejlepším povahovým rysem to, že jakmile se mi něco začne nedařit, nelíbit se nebo nebavit, nehledám důvod, jak tyhle své stavy překonat, ale spíš si vymýšlím stovky jiných ospravedlnění pro chuť odejít únikovým východem.

Ono se mi nelíbilo dost věcí už za prťava. Když nebylo po mém, tak jsem začal být protivný až běda. Takový malý negativista. Ale stejně jsem byl chvilkami i roztomilým, hezké časy jsem prožíval v létě v Košeticích u babičky, která ale bohužel docela brzy umřela. Zvláštní bylo, co se mi stalo, když jsem se vracel z lyžařského výcviku v Krkonoších. Najednou jsem přestal žertovat s ostatními rošťáky a nějak mi přišlo, že babička asi umřela. Když mě tedy u autobusu uvítali rodiče se smutnými obličeji, už jsem zprávu o její smrti nebral jako novinku.

Rodiče se snažili ze mě udělat řádného a zodpovědného člena naší milé společnosti, různě jsem kvůli tomu denodenně sportoval, hrál na housle a vyvíjel další všemožné aktivity, které mě svojí povinností a nevyhnutelností dost věcí zprotivily. Obzvláště mě bavily budovatelské víkendy na chalupě, prostě za to nemůžu, že necítím sebemenší potřebu dřít se jak blbec. První takovou mojí revoltou bylo místo jakýchsi hodin němčiny ve škole v Ostrovní ulici chodit po Praze, oblíbené místo jsem si našel v čekárně na jednom nádraží, kde jsem si povětšinou četl. Matně si vzpomínám, že jsem si tehdy dost obliboval knížky Stanislava Lema. Byl jsem ještě relativně mrňavým, tak by mě do hospody ani nepustili. Jakmile jsem ale nabral patřičného vzrůstu, už jsem tam trávil nezanedbatelnou část volného času. Hospoda pro mě bylo něco jako území, kde se dá svobodně rozkládat o čemkoliv, člověk se tam nemusí nijak přetvařovat a hrát si na poslušného. Dobře jsem si tehdy rozuměl se spolužákem Milíkem, který měl dost podobný pohled na svět jako já a možná byl ještě nekompromisnější. S Milíkem jsme taky jezdili v létě na brigádičky. Bývaly to hodně odvázané akce. Ještě po gymnáziu jsme nějakou tu brigádu absolvovali. Jedna z nich byla v Dolní Krupé. Dolní Krupá, žádná suchá, jsme si tam s Milíkem a Vítkem prozpěvovali.

Docela se divím, že jsem vůbec dodělal gympl, že už to moje "rebelství bez příčiny" nepropuklo dřív. Ale bylo to asi dost ovlivněno spolužáky. Všichni do jednoho to byli malé zárodky úspěšných lidí. Taky jsme snad všichni kromě jedné holky, která měla potřebu se vdát, skončili na vysokých školách. Prostě taková výběrová třída. No, a abych mezi nimi jako jediný šel proti proudu, k tomu jsem se tehdy ještě neměl. Ovšem moje snaha udělat si všechno jednodušší a bezbolestné mně bohužel vnukla nápad jít na nejjednodušší vysokou, tedy ekonomku. Ono sice bylo příjemné vůbec se neučit, protože nebylo proč, ale probendil jsem díky tomu zbytečně tři roky, kdy jsem se třeba mohl dozvědět něco pro další život užitečného, ekonomické teorie plánovaného hospodářství a podobné blbiny jsem jaksi nemohl brát za věci, kolem kterých by se měl točit můj další životaběh.

Za docela vydařené roky jsem pokládal období kolem svých sedmnácti až devatenácti let. Byl jsem v té době povětšinou dost rozjuchán a semtam i příjemně zamilován. První mojí láskou byla Iva, měla dvě starší sestry a bydlela ve vilce na Vinohradech nedaleko od spolužačky Jitky. Někdy jsem si nešikovně popletl jejich telefonní čísla, která si byla dost podobná, a tak jsem pak měl co dělat, abych z těch trapasů vybruslil. Časem mi nestačily dívčiny z Prahy, musel jsem se dokonce družit i s mladými Němkami z NDR a na chmelu před prvním ročníkem na vysoké si začít románek se dvěma holčinami od Gottwaldova.

Když o tom tak zpětně přemítám, tak jsem asi taky pil víc než je zdrávo, ale ono mě uklidňovalo, že v tom nejsem sám, většina mých známých nežila o nic střídměji. Zvláště kolem druhého a třetí rok na vysoké jsem byl v hospodě denodenně, žvanil tam a mastil karty s okruhem lidí, kteří byli taky z ekonomky, ale o dva roky výš, takže když odpromovali, tak jsem si pak připadal trochu plonkový. Nejvíc jsem si z nich asi oblíbil Vítka, který se mnou často jezdil na moji chatičku, a Pafku, se kterým jsem se potom v devadesátém roce vydal na cestu do Francie. Vedle věčného vysedávání po žižkovských hospodách jsem častěji jezdil do NDR za svými dvěma přítelkyněmi a stavoval se v Drážďanech, kde jsem poměrně bezuzdně řádil s Lukášem a dívkami, co tam studovaly.

Pak jsem ale udělal dost zásadní chybu, že jsem svá studia předčasně ukončil. Naschvál jsem neudělal jednu zkoušku na konci třetího ročníku, myslím, že to byly jakési marxisticky osvětlované dějiny ekonomických učení, kterážto záležitost byla docela nestravitelná. Mohl jsem třeťák opakovat. Musel jsem do školy jen třikrát týdně, a jak jsem měl povinností čím dál tím méně, tak jsem se vykašlal i na to málo. Přestal jsem do školy chodit. Čím dál víc mě ničilo už jenom jít po chodbě plné rozesmátých nebo vystresovaných studentů, kteří většinou pořád něco mleli o zápočtech, zkouškách a tak. Nutilo mě to k opuštění toho domu hrůzy. Vyhodili mě i ze SSM, kam jsem vlezl na gymplu, protože mě tam zapsala předsedkyně SSM v naší třídě Markéta, a já jí nějak neměl sílu vysvětlovat, že s tím nechci mít nic moc společného. Taky jsem vypadnul od rodičů, abych se po nedlouhé době k nim zase vrátil s tím, že jediné, co bez jejich pomoci dovedu, je vlítnout do maléru, rovná se ukončení "kariéry", ještě než začala. Bydlel jsem tehdy většinou na koleji, kde mi jeden spolužák půjčil pokoj. Legrační bylo, že jsem měl sám pro sebe místnost, ve kterém normálně bydleli dva nebo tři studentíci. Chodil jsem tehdy s Lenkou z Ústí, na kterou jsem narazil na chmelu před třeťákem. Bylo to takové milé a nekomplikované stvoření. Naše seznámení proběhlo dost atypicky, seděl jsem na lavičce před vesnickou hospodou a probíral se z těžké opice a ona se jala mě nějakým způsobem opečovávat.

Matka se po předčasném ukončení mých studií složila, nutila i mě, abych zašel za psychiatrem, a tak jsem jednu seanci v Břehové ulici u doktora Schorma absolvoval. Z testíků Hermanna Rorschacha a z toho, jak jsem skládal k sobě barvičky, myslím, že se mi tehdá líbily žlutá a černá, usoudil, že mám náběh na schizofrenii.

Než jsem potom stačil vymyslet co dál, lapla mě armáda. Vlastně jsem ještě chvilku před tím pracoval v Prioru jako jakýsi ekonom, což bylo taky takové podivné místo. Měl jsem na starosti tak zvané výměnné akce, které spočívaly v tom, že se do Bulharska nebo Polska něco poslalo a oni zase výměnou dodali rezavé kočárky a cucací bombóny s prošlou záruční lhůtou. Prostě taková typická výhodná akcička v rámci RVHP. Než jsem se stal tímhle ekonomem, tak jsem ještě čtrnáct dnů vyučoval ruštinu na jedné základce v Michli, ale moc to nedopadlo vzhledem k tomu, že jsem sám rusky zas tak moc dobře neuměl a měl jsem učit v osmé třídě, kde na to očividně dlabali, a já neměl tu sílu jim cosi vykládat, když o to stejně nestáli.

No a než jsem se aklimatizoval ve světě práce, šmátli po mě vojáci, sice jsem jim vysvětloval něco o tom, že bych se jaksi docela rád ještě pokusil o nějaká ta studia, ale to pro ně nebyl argument. Kluk, co tam byl se mnou, na to šel chytřeji, řekl, že dělá autoškolu, a to pro ně byl důvod k odkladu. Nějaké moje řeči o dalším studování nebyly nic moc, jakýsi podplukovník mi řekl, že mi tři roky stačily a basta.

Příchod do armády byl dobrý šok. Už jen než jsme doputovali z Brna do Velkého Meziříčí, kde jsem byl potom měsíc v přijímači, jsme skoro všichni měli puchýře z barexových polobotiček. V rámci přijímače se docela dost lidí pokusilo o sebevraždu, ani jsem se jim moc nedivil, ono pochodovat a poklusávat v plynových maskách na plácku před kasárnami doopravdy nebylo moc k vydržení. Docela mě vyděsilo, když se jeden kluk snažil podřezat si žíly mým nožem, který jsem mu půjčil ke krouhání mýdla na přípravu roztoku k šůrování podlahy. Obzvlášť mě taky dráždil jakýsi absolvent, který byl asi tak o rok starší než já a kterému to, že měl na povel třicet lidí, hodně stouplo do hlavy. No.

Po složení vojenské přísahy, kterážto akce mě stála hodně přemáhání, protože slova o sloužení socialistické vlasti mi fakt mluvila z duše, jsem se ocitnul v Brně. Fascinovalo mě, jak se většina mladíků změnila v poslušné stroje. Přistoupili bez větších potíží na hru na staré a všemocné mazáky a jejich mladé. Naštěstí jsem své neporozumění téhle davové idylce sdílel s Míšou z Olomouce, který taky vylítnul z vysoké školy a byl vůbec příjemná bytost. Scházeli jsme se u něho ve výstrojním skladě, rozmlouvali o knížkách, poslouchali k tomu muziku o krákajících havranech a jiné optimistické písně a o ostatní spoluvojíny se moc nezajímali. Hlavně jsme ignorovali všeobecnou mluvu, skládající se z několika mála sprostých slovenských slůvek. Nejvíc mně na Michalovi utkvělo, jak kouřil startky. Vůbec si nevšímal, kam padá popel, a kroutil legračně prsty ruky, ve které držel cigáro. Přezdíval jsem mu "Čtenář Dostojevského", on tak fakt vypadal.

Jenže asi po půl roce vojny Michala napadl fígl, jak z vojny vyklouznout, pojíst mnohou piluli, a pak se dostat do blázince, domlouvali jsme se na tom spolu, jenže mě to v závěrečné fázi nepřišlo zrovna konstruktivní. Michal to ale provedl a povedlo se mu to. Po delší době se jednou objevil v Praze, jeli jsme ke mě na chatku a týden se tam docela dobře bavili. Po další delší odmlce se mi ozval s pozvánkou k moonistům, což mě moc neoslovilo. Ale zase se tak moc nedivím, že u nich skončil.

Z Brna jsem po půl roce zavítal na Jižní Moravu, do kasáren u vesnice Božice. Dost jsem si tam ale nerozuměl s místním politrukem, který měl upřímně naivní představu, že vojna přetavuje jinochy v muže. Původně jsem byl v kanceláři, ale pak mě, abych poznal, co je to práce, převelel k prasatům. Nebylo to špatné, prasečák byl novoučkej čisťoučkej domeček, kde jsem si mohl v klidu číst. Jenže to se politrukovi moc nelíbilo, a tak mě občas poslal do vězení. Měl k tomu i pádnější důvody, protože jsem párkrát bez dovolení zmizel z objektu kasáren. Jednou jsem se dokonce tři dny poflakoval po Praze, navštívil jsem taky Dášu a její kamarádky na vysokoškolských kolejích.

To vojenské vězení ve Znojmě, kde jsem absolvoval asi pět pobytů, bylo tak děsivý, až to mělo svoje kouzlo. Bylo v nějakém sklepě, nebylo tam nic jiného než beton a dřevěné postele, které se přes den sklápěly ke zdi. Jednou to politruk vymyslel tak vtipně, že jsem tam byl přes vánoce a silvestr, a s partičkou asi pěti Cikánů ze Slovenska. Už si moc nepamatuju, co jsme tak celé ty dny dělali, ale semtam bylo i veselo, protože si tam nechávali propašovávat ovocné víno od jakési babky, čiliž se mu říkalo babkovina. Jednou po ránu, když jsme nakládali vejtřasku smetím, jsem s hrůzou zjistil, že se mi nějak kalí zrak a všechno vidím šedivě. Když jsem se ale dozvěděl, že babčin syn je chemik, tak mi to už podivné nepřišlo. Nezapomenu taky na to, že jsem při jednom pobytu byl ve vězení osamocen a zrovna dost sněžilo, takže jsem uklízel sám sníh v doprovodu chlapíka se samopalem. Jemu byla zima, mně ne, takže to jediné mě na celé situaci uklidňovalo.

Z Božic jsem se ale naštěstí dostal, protože politruk mě chtěl poslat na převýchovu prací. Jeho původní zámysl bylo jakési pracoviště na Východním Slovensku, jenže v Brně to nějak popletli, takže jsem skončil ještě s třemi týpky v cihelně v Uhříněvsi, která je napůl cesty mezi mým tehdejším domovem ve Strašnicích a chatkou u Kostelce. Byla to docela šťastná etapa vojančení, ráno jsme sice od pěti makali jak barevný v prehistorické zaprášené tovární hale, ale chvilku po obědě bylo hotovo a mohli jsme vypadnout. Taky jsem si půl roku odpočinul od kravaty na gumičce a zelených hadříků. Aby se nám udělalo ještě veseleji, v listopadu proběhla v Praze demonstrace studentů na Albertově. Ani mně to nedalo a chvilku se tam potloukal s kamarádkou Magdou z kolejí, ale pak, když to vypadalo trošku divočeji, jsem ji radši zatáhnul do hospody u Bojovníků a vykládal jí své notně pesimistické názory, jak to blbě dopadne. Jako vždycky jsem ale neměl pravdu, naštěstí.

Bohužel jsem musel od prosince ještě dokroutit zbytek vojny v Ostravě. V armádě ale naštěstí začal panovat mírný chaos, jak se přecházelo ze soudruhů na pány důstojníky a vojíny bez titulu. Měl jsem ale tu smůlu, že dny prožité za mřížemi se mi přičetly k dobru, takže teprve po víc jak měsíci nadsluhování jsem díky lahvi vodky velitelovi mohl domů. Šlo by to možná rychleji, kdybych neměl chvilku před tím jakýsi malér a nemusel cestovat do Trenčína do basy. V Ostravě bylo totiž obsazeno. Naštěstí zavřeli jen spoluodsouzeného maďarského Cikána Rusňáka, který se po příjezdu do Trenčína sice ožral stejně jako já, ale měl chudák narozdíl ode mě u sebe vojenskou knížku. Já jsem si potom mohl ještě tři dny cestovat zpátky do Ostravy, takže tam skoro ani nepoznali, že jsem nebyl v base, ale na poznávacím zájezdu na moravskoslezském pomezí.

Takže z vojny jsem se vrátil už v době svobody, což bylo fajn. Ale stejně jsem musel vymýšlet, co dál. Chvilku jsem ještě zůstal v Prioru, tentokrát v roli stěhováka, který nic nestěhoval, ale věčně se jen promenoval po městě. Jen v technickém muzeu jsem tenkrát byl tak desetkrát, ačkoliv mi technika nic neříká, tak trochu se mi jenom líbila stará autíčka a letadýlka.

Potom mi pomohl Vítek, který mě zaměstnal v PNS, kde dělal v té době zástupce vedoucí. Byla to docela příjemná práce. S Janičkou a Aničkou, oběma docela mladými leč vdanými, jsem vybaloval z balíků zahraniční tisk a třídil ho pro odběratele. Anička byla docela diblík, přišlo mi roztomilé, jak o svých příbuzných z Izraele říkala, že jsou z Íčka. Někdy jsem se projel na letiště s bláznivým muzikantem Sašou, který tam taky díky Vítkovi dělal šoféra avie. No a v létě jsem se domluvil s Pafkou, že někam vypadneme. Nápad uzrál u mě na chatě, a zanedlouho potom jsme ho realizovali.