Varšava

"Kryzysowa narzeczona"
(muzyka: Jan Borysewicz, słowa: Andrzej Mogielnicki)

Mogłaś moją być
Kryzysową narzeczoną
Razem ze mną pić
To, co nam tu naważono
Mogłaś moją być
Przy zgłuszonym odbiorniku
Aż po blady świt
Słuchać nowin i uderzać w gaz
Nie jeden raz
Nie jeden raz
Nie jeden raz

Mogłaś być już na dnie
A nie byłaś
Nigdy nie dowiesz się
Co straciłaś

Mogłaś moją być
Kryzysową narzeczoną
Pomalutku żyć
Tak jak nam tu naznaczono
Mogłaś moją być
Jakoś ze mną przebiedować
Zamiast życzyć mi
Na pocztówce nie wiadomo skąd
Wesołych świąt
Wesołych świąt
Wesołych świąt

Mogłaś być już na dnie...



Svatba to byla veliká, vodka tekla proudem, strejda tancoval s klikou, já s Káťou, ségřinou kámoškou, trsal ohnivý tango, a ani mi nevadilo, že jsme se kolikrát složili k zemi, jak byly naše otočky efektní.

Ten malej černej pejsek v zahradní hospodě u sportovišťat ve Vysočanech byl moc hezkej. Jeho panička, servírka, ocenila Stáníkovy půvaby, když ho Jana vytáhla z kočárku, aby se rozhlídnul po tom světě periferie širém.

Taky jsem chodil po Varšavě s mladičkou Kristýnkou, hučel do ní, snad i polsky, tak legračně, oběma se nám to líbilo. To její město mi bylo sympatický.

Pak jsem nedomyslel, že tahat Janu po parcích je pro ni peklo, s tou její alergií, nedovedu si představit, že bychom byli na chatě, kde to všecko kolem je zelený. Kapku mě to mrzí, že nemůžeme moc do přírody, ale jsou daleko horší věci, tohle je snadno překousnutelný.

Na záchodě u ségřiný nový tchýně jsem zmuchlal skripta a řekl si, že na tu školu seru. Tři roky mi stačily. Bylo to o ničem, samý ekonomický kraviny bez větší šťávy.

Stáník večer křičel, ale já usnul. Jsem to ale otec! Chápu Janiný výhrady, ale ona to snad nemyslí tak moc ve zlým, a asi taky ví, že měnit člověka není zrovna jednoduchá věc.

S nějakými Poláky jsem v noci přelez plot do bazénu a koupal se tam s nimi nahatý, byli takový docela free, ale když jsem něco debilního řekl o papežovi, nasrali se na mě, a už jsem si u těch jejich holek nevrznul.

Pak jsem se v noci probudil, Jana ještě korespondovala computerově, a tak jsem ji vystřídal, sednul si k PC a začal něco vyťukávat. Docela mě potěšilo, že se s Janou shodneme v údivu nad tím, když někdo nechápe, že lidi mají i záliby. Nejen brát všechno smrtelně vážně a ještě to radit druhým, tenhle postup. To je na matku, tahle výhrada.

Domů jsme jeli s rodiči jejich wartburgem, otec několikrát zastavil, že mě vyhodí, hádka to byla ukrutná. Zapadli jsme v moravských horách do příkopu, jak byl otec jaksi na nervy z toho, kterak jsme s matkou nejapně nahlas debatovali.

Teďka slaďoušové spěj, já si pustil něco do sluchátek a otočil ventilama od nádobek různých vzpomínek, je s podivem, že už absolutně necítím něco nedořečeného, jakoukoliv lítosti, hlodání svědomí, všechno tak nějak bylo, nebylo, bude dál. Stáník rozhodně má na co navazovat.

S Kristýnou jsem se viděl asi za tři roky ještě v Praze, měl jsem zrovna po vojně, ale už jsem tolik nebodoval. Byl jsem moc rozhozenej na to, abych budoval nějaký vztahy.

Co mě mělo, vzpomenout si na Varšavu? To je hrozně jednoduchý - přes polskou muziku, nějaký to debatování na internetu o minulosti a šup do roku 1987. A zase zpátky. Mít ve věcech zneklidňující zmatek není zrovna moje hobby. Hele, on se Stáník budí, asi má hlad, junák. No, planý poplach, spí dál.

27.4.2003