Sedíme u stolu, já, Jana, otec, matka, prateta, prastrejda a Kája, jejich syn. Člověk, který je jen trošku zasvěcen do společenských mravů normálních českých lidí, ví, kdo tak asi může udržovat plynulost zábavy. No samozřejmě že staré a zkušené ženy. Nejdřív prateta, ta je tady doma, ta má právo na první, úvodní historky, o strejdově srdíčku, o Jiřině, která se o ni loni starala, když měla prateta zlomenou ruku a teď má starosti s dcerou. Ptát se na to, kdo to je Jiřina, to tedy neriskuju, správný společník u tohoto stolu ví, že toto se nedělá. Pak ještě pár zajímavostí o vnucích, Kájových synech. Tady má Kája právo párkrát otevřít pusu, jsou to přeci jenom jeho děti. Potom se prateta hloupě dlouze nadechne, a tak začne promlouvat matka. Její historky mají ten půvab, že jednou větou nanese, o čem to bude, čiliž pointa úvodem, a pak to dlouze komentuje. Je takovým mistrem drobného detailu. Prastrejda to má dobrý, skoro vůbec neslyší, a tak sem tam něco prohodí o tom, že se neurodily okurky. Všichni mu to odkejvnou, a zase otočí hlavy k matce, ta načala další téma, nikdo pořádně neví jaké, jen prateta, protože chce navázat. Pak po dopití kávy a spolykání několika buchet zůstávají v kuchyni matka, Jana a prateta, budou se zkoušet šatičky. Ven tedy vyjdeme já, prastrejda, otec a Kája. Otec s Kájou se radostně rozeběhnou k houpačce, usednou na ni a začnou o zavádění vodovodu, něco o autech a tak, vystačí si sami. Takže já s prastrejdou hovoříme o okurkách, tedy prastrejda, já uznale kývu hlavou. Aha, začíná pršet, že bychom výlet ukončili?

4.8.2002