„Ahoj,“ ozvalo se zpod stromu v parku před poliklinikou, kudy jsem si to uháněl z pošty domů, abych tam byl v půl šestý, jak jsem slíbil. Chvilku jsem si toho prošedivělého chlapíka prohlížel, nějak jsem si nemohl vybavit, odkud ho znám, ale sednul jsem si k němu na polorozpadlou lavičku.
„Vzpomínáš si? Bohnice,“ řekl a v té chvíli mi došlo, že jsme byli přátelé, takoví na chvilku, v rámci pobytu v blázinci.
„Dlouho jsme se neviděli, promiň, ale změnil jsem se, zestárnul,“ a nabídl mi cigaretu.
Chvilku jsme vzpomínali na pakárnu, shodli jsme se, že se nám tam už ani jednomu nechce.
„Čtrnáct dní jsem s nikým nemluvil, a tak jsem moc rád, že tě vidím.“
Nevěděl jsem pořádně, co mu na to říct, a tak jsem plkal o tom, co nového u mě.
Pak se začal svěřovat Vilda.
„Jsem pořád sám, dceru jsem neviděl už tři roky.“
„Jo, ona žije v zahraničí? Už jsem to zapomněl, asi jsi mi to ale říkal.“
„Ne, na Černém mostě.“
Vzhledem k tomu, že je to odtud pár stanic, jsem se tak nějak kroutil, že jsem nechtěl říct takovou blbost, ale Vilda to se svým vědoucím úsměvem přešel.
Pak mluvil o tom, že se ženou, se kterou se už před lety rozvedl, taky mluvit nemůže, vždycky mu zavěsí telefon.
„Taky mám společnou předsíň s mladejma manželama, udělali si z ní takový salón, kde debatujou se svými hosty, s těmahle klukama je mi taky blbý navazovat, jsou jinde. To víš, já nebyl jinej. Chtěli by si zvětšit byt o mojí garzonku a čekají, kdy umřu.“
Zapálil jsem si další cígo, protože odcházet už teď, když se Vilda rozpovídal, mi přišlo hloupý.
„A chodíš někam?“ zkusil jsem další témátko. Chvilku jsme probírali hospody v okolí, Vilda někdy zajde ke hřišti, je tam vždycky venku prázdno a tak tam sedí sám a když si vypije svý dvě piva, zase se vydá domů. Pak ale z Vildy vylezlo, že nikam jinam vlastně nechodí, protože po deseti minutách ho tak rozbolí nohy, že dál nemůže. Historky o tom, která hospoda na Malé Straně už není, co bejvala, bral jako zvěsti z naprostý dálky, naposledy tam byl někdy před revolucí.
Pak jsme se dostali k našim psychózám a práškům, jediný, u čeho se Vilda trošku smál, byla historka o doktorce z Proseku, která na něj, když se neobjevil na vyšetření, vždycky poslala policajty.
„Takže, když přišla revoluce, první, co jsem udělal, bylo, že jsem od ní odešel a našel si jinýho doktora.“
Dali jsme si další cígo, ale už jsem byl trošku nesvůj, nerad chodím domů pozdě, začal jsem to Vildovi vysvětlovat. Vilda byl trochu skleslej, ale zjevně věděl, o čem mluvím.
„Každý ráno se divím, že ještě žiju,“ utrousil po pár minutách, kdy jsme jen tak mlčeli a kouřili.
„Ale nějakou tu světlou chvilku snad sem tam na tomhle světě máš, ne?“ zašklebil jsem se s nadějí, že řekne jo. Celou tu dobu, co jsme si povídali, se mi vybavovalo, jak jsme spolu dobře vycházeli v devadesátým devátým, tam za plotem.
Vilda se podíval setsakra smutně a odpověděl mi: „Ne, nemám.“

3.9.2002

V Hotýlku

Malík furt vymejšlel vtipný glosy, trošku mě tím štval, protože jich měl víc než já. Ale tomu o vejci s vejcem jsem byl nucen se smát.

U Zímů

Věčně mě prudili ti, co šťouchali tágama do koulí, divně to znělo a hlavně, kdo se jim měl pořád uhýbat, když měli zrovna chuť na podivný kreace a mydlili těma tyčema kolem sebe hlava nehlava.

Na Sklenářce

Hřmotný hostinský zvaný Jíša nám, kteří jsme sedávali pravidelně u nejzadnějšího stolu, když chtěl zavřít, říkal: „Mazlíci, vypadněte!“ My se hrozně rádi mazlili, a tak nejednou nezavřel v jedenáct. Ale později.

U Táboritů

Pafka si sem z menzy nosil podivný „studený večeře“, a jedl je tu, mně se to nelíbilo, ale když Pafka začal kupovat magický oka, odpustil jsem mu to.

Na Balkáně

Petr bejval sanitkář, a furt nám chudším podsouval, že desítka je voda, moc často jsme sem za ním na tu jeho dvanáctku nechodili.

U Jíšů

Mezi basama limonád a lahváčů proběhla krysa, zrovna jsme se nudili, a tak aspoň bylo o čem mluvit.

Na Kampě

Tady jsem jednou dal Jakubovi cennou minci po dědovi, ostatní jsem propil, a to nejen v tejhle hospodě. Ano, stud je na místě.

U Bonaparta

Po těch dvanáctkách tady v teple mi pak venku přišlo, že vlastně zima je hezký roční období, a ta Nerudovka není až tak do kopce.

U Kina

Zde jsem spáchal svůj největší zločin. Ijla tak divně krafal, že jsem vyskočil na stůl a jaksi ho kopnul do hlavy. Sice se mu nic nestalo, ale co kdyby. Ovšem musím uznat, že to bejvala jediná hospoda, kde jsem měl setsakra velký sekery a procházelo mi to.

U Zavěšenýho kafe

Emil tady jednou, no vlastně vícekrát, tvrdil, že musí něco dělat, že ten den jenom promrhá, bylo to zajímavý téma, takový věčný a vděčný.

U Zpěváčků

Míša sem nosila Borkovi, když tu dělal pingla, večeře v kastrůlku, ale tu jejich lásku to stejně moc neprotáhlo. Ani ta básnička o tom, že je Borek krásný a vtipný též.

U zapomenutý žízně

Jeden patnáctiletej přišel za servírkou a plačtivým hláskem prosil, jestli by si to pivo nemohl vzít ven, protože ho od toho kouře pálej oči, řekla mu na to jenom: „Tady buď!“
My se smáli a popeláři to nevnímali, protože už byli ožralý.

Pohádka

Sem už nechodím, protože jsem ženatej a zodpovědnej. A tady sedávaj jenom samý špatný příkladi. Ale mělo to tu svůj půvab.

6.9.2002

Ten člověk vypadá poměrně všedně, ale až tak normální nebude, to bych k němu nechodil už tak dlouho. Má svá specifika, která z něj dělají sympatickou postavu.

Pokaždé, když se u něj objevím, se totiž s neskrývaným zájmem zeptá, jestli netrpím nějakými úzkostmi nebo něčím takovým. Původně jsem si myslel, že je to jen taková obligátní otázečka, pak mi ale časem došlo, že vůbec ne, že ten doktor s napětím čeká, co mu řeknu nemilého. Když mlčím nebo to přejdu nějakým vtipem, je trošku nespokojený, pakliže mu ale začnu líčit, co se mi hrozného stalo, začne svítit jako sluníčko.

Asi nejvíc rozesmátý byl, když jsme probírali pochmurnost skotské přírody, to jásal a s nadšením v hlase rozebíral, jak jsou ta blata a močály skvělé pro deprese, že to je fakt ohromné. Taky se mu onehdá líbilo, že jsem se mu svěřil s tím, jakou jsem měl děsnou kocovinu po vypití třech lahví červeného, smál se na celé kolo a říkal, že to mohlo dopadnout velmi špatně.

Našeho psychiatra mám rád, pokaždé se snažím potěšit ho nějakou tou historkou o tom, co se mi hrozného přihodilo. Dělá mi velkou radost, když se chichotá a je nadšený z toho, jak se mi špatně vede.

20.9.2002