„Co si to neseš v té taštičce, Vsevolode?“ zašvitořil první voják.
„Pilulky, krasavice,“ odvětil Vsevolod a potlapkal druhého vojáka po pravém rameni.
„On má igelitku plnou prášků, Jasmíno,“ zasmál se první voják, ve kterém Vsevolod nemohl nepoznat svou zletilou sestřenku Irmu.

„A, Vsevolode, na co jsou ty medikamenty, na zácpu, průjem, proti bzdění?“ zahlaholila Irma a levou rukou také poplácala druhého vojáka po pravém rameni. Všichni věděli, že to má moc rád, tyhle doteky a hlazení výložky.
„Proti rakovině, na přípravu sebevražedného koktejlu či proti pálení žáhy?“ tipnul si druhý voják.

Druhý voják si potom nečekaně, ale nádherně ležérně nasadil plynovou masku a konečně nebylo nikomu jasné, jestli jde o Jasmínu či nic. Irma mu ale, protože byla veselá kopa, prořízla na plynové masce chobot. Takže do ní vnikal čerstvý vzduch.

„Jsem již delší dobu na hlavu, milá děvčátka,“ řekl Vsevolod, „a proto si chodím měsíc co měsíc ke strýčkovi lékaři pro pilulky, abych nebyl tak maniodepresivní a sem tam výbušný, třeba jako v roce sedmdesát devět, na Prvního máje to bylo, kdy jsem ztropil povyk přímo před tribunou. Byla to má první velká ostuda, museli mě odvést na kárce do blázince, kde jsem tedy, milí vojáčci, dostal svůj první prášek na hlavu. Je to už let ale.“

„Jasmíno, kdy se vdáváš?“ úplně odbočila Irma, nechtělo se jí poslouchat Vsevolodovy řeči, jak je duševně chorý.

Jasmína ale neodpověděla, zavřela oči a představila si, že už není voják, ani Jasmína, ale malý chlupáček, co si vyhřívá svůj kožíšek tak dlouho, dokud ho nedoběhne nějaký ten dravec a neroztrhá ho na kousky. Každý kousek krvavého masa je prodchnut mou spiritualitou, to je tak, zamyslela se Jasmína, doufám, že nemám nijak narušeny sexuální zdroje svého Já, doplnila potom svou úvahu a otevřela pravé oko. Vsevolod se jí zdál mnohem menší a starší než kdy předtím. Při prozkoumání Vsevoloda i druhým okem a nakonec oběma nedošla k o moc lepším závěrům. Má hnusně tučnou držku, posteskla si.

„Jasmíno, kdy se budeš vdávat?“ křečovitě naléhala Irma.
„Až dosáhnu hodnosti kapitána, dřív to nepůjde, nebylo by na zaplacení činže a jiných poplatků,“ tak trošku plačtivě zahuhlala Jasmína, a uvědomila si, že by si asi měla sundat plynovou masku, když chce konverzovat.

Přešli na tramvajový ostrůvek. Malý chlapec tam dribloval s velkým míčem.
„Já bych mu dala facku, spratkovi,“ povzdechla si Irma.
Nikdo jí nevěřil, protože o ní bylo známé, že nesnáší násilí.

Naši trojici pohltila tramvaj. Ani jeden vandrák jim neuvolnil místo, nebo se jim nechtělo sednout? Na to se dá těžko odpovědět.

Na každý pád měla Jasmína svatbu v červnu. Na zámku, a kapitánem se nestala. Neprošla bezpečnostními prověrkami. Ale Irmu, tu nechali vystudovat v zahraničí. A Vsevolod?

Vsevolod zjistil, že je druhé já Jasmíny a že mu dělá velké potěšení žít životem vdaného vojáka z povolání.

23.4.2003