Do mytologie spojené s Mirinovým krajem, to jest nejbližším okolím chatky, přibyl další přírůstek: Ziggyho příšera.
Jak to vzít, jak o tom porozprávět? Od začátku, na přeskáčku, odzadu?
Asi tak nějak halabala.
Je horko, na nějakou vybroušenou konstrukci není dost sil. A hlavně jsem trošku rozmrzelý, asi proto, že jsme už zase v Praze.
Nemám totiž jako Jana nebo Ziggy zásadně odmítavý vztah k forest nature - jak tak Ziggy říká různým stromům ve větším než malém množství, keřům, trávě, divokým zvířátkům a vlastně všemu, co se nachází mimo oblast s lidskými příbytky, asfaltem a betonem.
Tihle dva, Jana a Ziggy, jsou si hodně podobní, nejen že pořád džoukují, ale mají svorně alergii na všecko přírodní. Takže když se v neděli objevil otec a hned po pár úvodních slovech začal kosou ničit kopřivy, oba se dřív nebo později rozkuckali. Ono ani Markéta nebyla špatná, ta zase jakmile vlezla do chaty, hned vystřelila ven a zanaříkala kvůli opravdové či jen domnělé plísni. Má na ni alergii. No, trošku mi do chatky jeden čas pršelo, je tam lehce vlhko, ale že by se kvůli tomu musely podnikat nějaké razantní kroky, to tedy zase prr. Stačí vyvětrat.
Jak to tedy bylo s tou Ziggyho příšerou?
Když jsme po poklidném večírku u stolu pod stromem zůstali jen Ziggy, já, víno, nikotin a šeření se, něco v potoce zašplouchalo. Samo sebou jsem to taky slyšel, nejen Ziggy. To šplouchání nebylo dle mého názoru nijak výjimečné, ale Ziggymu vehnalo děs do tváře. A hned, že v potoce je příšera. Že můj duch Mirin je proti tomu houbičky. Neškodný duch. Ale tohle je doopravdická příšera!
Nevím, jaký vliv na tuhle Ziggyho ideu mělo moje klábosení na psychedelické téma, co jsem Ziggymu tlačil těsně před zjevením se příšery. Docela jsem se vyžíval v popisu různých nadobyčejných místních úkazů, jakými třeba je magická mřížka na obloze a jiné.
Ziggy si vzal svíčku a pokusil se o několik kroků k tůni. Prozkoumat, jak příšera vypadá. Ale daleko nedošel. Hned se otočil a začal škemrat, ať už jdeme do chaty. I světlo svíčky se mu zdálo podezřelé. Mně to tak nějak nepřišlo, zato jeho černé oči svítily zcela šíleně. A fingers na rukou se mu chvěly. Všecky.
V chatě Ziggy začal hned zavírat všechna okna, různě jimi rumploval, zda vydrží nápor příšery. Dveře zamknul a k posteli si připravil kladivo a šroubovák, aby se mohl příšeře bránit.
Doteď nevím, nakolik džoukoval, nakolik se chystal na obranu holého života. Ale jestli jen džoukoval, tak tedy až moc věrohodně.
Při nasedání do automobilu, který ho měl odvézt zpátky mimo dosah forest nature řekl: „Děkuju ti, Stando, za strašidelný víkend!“ a tvářil se u toho zarputile, skoro až zničeně.
Dost jsem zalitoval, že Ziggy musel do Prahy, protože hned v pondělí večer v lese řvali dva srnci. Děsně strašidelně. Jeden zleva, zpoza Hrabánkovy chaty, a druhý, nějaký spíš menší pašák, ne až tak hrůzostrašně a důrazně, z kopce nad mojí chatkou. Poměrně jsem měl co dělat, abych ty temné zvuky vydržel v klidu usedět venku pod stromem a neprchnul do chaty k Janě a Stáníkovi.
Ráno jsem o tom mluvil s Hrabánkem a ten tomu nasadil korunu, když řekl, že takový srnec "těmi parohy" dokáže napáchat děsnou řež, obzvlášť když pocítí ženskou. A ještě dodal:“…která má krámy.“ To bych asi neměl uvádět, ale on Hrabánek je fakt takové boží hovado, proč bych to měl smlčet?
Janě se samo sebou zjevení Ziggyho příšery zalíbilo. Když jsem se tak nořil v poledním žáru do tůně, při svém komentáři mé očisty v chladné vodě neopomněla vzpomenout Ziggyho příšeru. Porovnávala mé šplouchání s výkony příšery.
Takže shrnuto a podtrženo, v tůni máme příšeru. A jmenuje se Ziggyho příšera.
17.6.2003