Pamukkale

Výlet na Pamukkale je kromě krátkého (a bezplatného) výletu do Antalye jediným organizovaným výletem, kterého se s drahou A. účastníme. Domníval jsem se, že navštívit Turecko a nevidět Pamukkale je jako navštívit Prahu a nebýt okraden nebo tak nějak. Vyjíždíme časně ráno (tak po šesté hodině). Není divu, vzdálenost na Pamukkale je dobrých 360 km. Turecko je prostě velké. Začátek cesty je zpestřen diskusí turistů s průvodkyní, zda nám bude nějakým způsobem kompenzována ušlá snídaně a proč jsme vlastně nedostali na cestu balíček s jídlem. Nakonec zvítězí argument průvodkyně, že je jen naší chybou, že se snídaně neúčastníme. A kromě toho je v ceně zájezdu plná penze. Co naděláme. V Antalyi se setkáváme s druhým autobusem, který nabíral turisty ze směru Analye a vyjíždíme z město na náhorní plošinu. Projíždíme městem Korkuteli a zastavujeme u motorestu na avizovanou snídani. Za stejným účelem zde stojí již několik autobusů. Stavíme se do fronty na jídlo. Čekání na snídani však přináší zajímavé setkání s paní, která se zúčastnila kombinovaného zájezdu Kappadokie - pobyt u moře. Zajímá mne to tím více, že o stejném zájezdu jsem také vážně uvažoval. Paní nám vyprávěla, že sice samotná Kappadokie je pozoruhodná, ale ztratit tím tři dny zájezdu, je rozhodně moc. Vlastně se jede jeden den tam, pak se jeden den potulujete v Kappadokie a přilehlém okolí a celý třetí den se jede zpět. Po zbytek dovolené se již jen vzpamatováváte z té cesty. Paní nám obdobný pobyt rozhodně nedoporučila. Tímto zajímavým rozhovorem strávíme čekání ve frontě a pak již obdržíme podnos s chlebem, malinkou marmeládou nebo medem, čajem a pomerančem, který evidentně pamatoval již tažení Alexandra Makedonského. Vše (tedy kromě pomeranče) zbaštíme v rychlém tempu a nastupujeme opět do autobusu.

Nedávno (červenec 2001) jsem obdržel zajímavou zprávu od Katky. Ta byla rovněž na kombinovaném zájezdu, ale s cílem v Alanyi, časově probíhal její zájezd podobně, tedy 5 dnů na cestách a 5 dní u moře. Katka byla z této dovolené opravdu nadšená. Závěr - samozřejmě, každý se musí předem dobře informovat a posoudit, jaký typ zájezdu zvolit. Zda hodně vidět, ale méně si užít moře a zažít jisté nepohodlí při dlouhém cestování, nebo se spokojit s pohodlím hotelů u moře a oželet prohlídku pozoruhodných památek ve vnitrozemí Turecka. Je škoda, když je pak člověk zklamán a lituje svého rozhodnutí.

Projíždíme vnitrozemím, které je velmi málo osídlené a rozhodně je na co se dívat. Cestu nám zpestřuje naše turecko-česká průvodkyně zajímavostmi s historie a současnosti Turecké republiky. Mimochodem - tato průvodkyně byla oproti ostatním ryze českým opravdu bílou vránou, bohužel i na ní se již projevoval neblahý vliv ostatních ostřílených průvodkyň, jejichž hlavním a jediným zájmem bylo nás dopravit z místa A na místo B se zastávkou v C.

Další zastávka je v továrně na koberce poměrně vysoko v horách. Je tu mimochodem i docela zima. Tyto zastávky v různých výrobnách a továrničkách jsou vůbec charakteristickým rysem organizovaných výletů v Turecku (minimálně s naší cestovní kanceláří). Zlí jazykové tvrdí, že pokud Turci umí něco pořádně vyrábět, pak to jsou koberce, kožené oblečení a zlaté šperky. Tyto komodity jsou i doporučovány k nákupu. K kobercárně se nás ujímá česká (!) manažerka, která nás provede celou továrnou. Výroba zde začíná tak říkajíc od kokonu (v tomto případě bource morušového) až po finální tepich. Seznámíme se s celým postupem a usadíme se v hlavním sále, kde nás čeká vyvrcholení návštěvy - kobercová "show".

Poté, co manažerka uzná, že jsme již dostatečně rozjařeni kobercovou show i skleničkou místní kořalky, vpustí na nás smečku nadržených prodejců. Ti nás hbitě rozdělí na manželské dvojice a zatáhnou hluboko do útrob továrny do sálu, kde již čekají další pohůnkové, kteří jsou schopni a připraveni v několika málo minutách pokrýt podlahu koberci do výše desítek centimetrů. Prodejce bleskově vytipuje pro nás atraktivní koberec a než se vzmůžeme na odpor, sleví nám cenu s 1.500 na 1.000 DEM. Snažíme se mu vysvětlit, že koberec je sice krásný, ale že ho opravdu, ale OPRAVDU nehodláme koupit. Nakonec to pochopí a otráveně nás propustí. Přiznám se, že jsem do konce pobytu nepřišel na způsob, jak prodavači zdvořile sdělit, že si jeho zboží jen prohlížíte, ale že nemáte zájem o jeho koupi. Agresivita prodavačů totiž stoupá přímo úměrně s počtem turistů. Nakonec jsem používal osvědčenou metodu, dívat se skrz vnucovače. Po dostatečném osvojení této praktiky jsem byl schopen projít i davem vnucovačů bez újmy na peněžence a hlavně na nervech. Ti chlapíci se pravděpodobně domnívají, že pokud mi neprodají tovar, o který jsem neopatrně projevil sebemenší zájem, tak na ně Alláh nadosmrti zanevře. Netvrdím, že je moje metoda zdvořilá, je ale účinná. V kobercárně ještě poobědváme, sice vzhledem k počtu autobusů opět ve velmi masových podmínkách, ale jídlo je jako prakticky vždy velmi dobré.

Katka hodnotí prodejce v kobercárně daleko kladněji než já. Uvádí, že už asi předem počítali s tím, že si žádný tepich nekoupí, a po prvotní zdvořilé snaze o uzavření obchodu si s ní dlouho povídali o výrobě koberců a jejich práci.

Kolem druhé hodiny již projíždíme městem Denizli (centrem to tureckého bavlnářského průmyslu, prý se ve zdejších výrobnách dá koupit velmi lacině bavlněné ošacení, což někteří účastníci zájezdu také navrhují, jsou ale přehlasování). Na obzoru již vidíme cíl cesty -  Pamukkale (takový lom na vápenec). Počet autobusů směřující stejným směrem naznačuje, co nás za chvíli čeká.

Vyjíždíme nahoru na Pamukkale. Průvodkyně nám sdělí, ať si vše prohlédneme a že na nás počkají u vstupu do Kleopatřina bazénu, kde nám případně prodají lístky. Dobrá, jdeme na Pamukkale.

Po Pamukkale se dá projít jedinou stezkou bez bot. Nesmíte samozřejmě překračovat ohrádky a ráchat se v travertinových jezírcích. Tak praví teorie. Prakticky je zde neuvěřitelná spousta lidí, kteří se mnohdy chovají i patřičně hovadsky. Ušli jsme asi deset metrů (tedy ušli, cpali jsme se mezi davy), ale poté nás pohled na jakési tři vypasené turistky, které přelezli ohrazení jezírka jen proto, aby se mohli vyfotografovat s pazourama v jezírku a následný průchod tlupy neidentifikovatelných turistů v botech (přece se nebudou kvůli blbému Pamukkale zouvat) obrátil na zpáteční cestu. Tolik o této pamětihodnosti.

Opět aktuálnější informace od Katky (červenec 2001). Turci se ponaučili a patřičně zesílili ostrahu jezírek. Jedno je ponechané otevřené pro ráchání turistů, u všech ostatních stojí Turek s píšťalkou, který do vody nikoho nepustí. Chcete-li se tedy namočit do jezírka, máte možnost, byť jen na jenom místě. Katka dorazila na Pamukkale údajně hned ráno, kdy zde bylo poměrně velmi málo lidí. Neměla tedy problémy s okolním davem a její hodnocení travertinové přírodní památky je opravdu nadšené.

Naštěstí si jedinečnosti tohoto místa vážili v minulosti jiné národy více. Římané si zde totiž postavili termální lázně - Hierapolis s hlavním tzv. Kleopatřiným bazénem s termální vodou. Zbytek pobytu jsme tedy prolézali zbytky antických památek, poseděli v neuvěřitelném amfiteátru a úplně zapomněli na Pamukkale. Bylo nám jen líto, že naše průvodkyně sedí u bazénu a nejsou schopny nám o památkách nic říci. Smutně jsme sledovali v amfiteátru skupinku ruských turistů, jejichž vožď jim snad půl hodiny vysvětloval všechno možné. Naštěstí jsou hlavní památky popsány italskou archeologickou expedicí na tabulkách.

Alespoň dvě fotografie z Hierapolis. Jak vidíte, není zde zas takový nával. Ten se koncentruje jen na Pamukkale a na Kleopatřin bazén.

Chýlí se čas k odjezdu. Alespoň krátce se prohlédneme Kleopatřin bazén, kde se můžete vykoupat v termální vodě. Pak již nasedáme do autobusu. Čeká nás šestihodinová cesta zpět. Krátce se ještě zastavíme v malém závodě na zpracování místní speciality - onyxu. Po cestě zpět již tma. Je to škoda, protože večeříme u jezera Salda Gölü, ze kterého však nevidíme vůbec nic. Večeře je jinak skvělá. Do hotelu se vracíme po jedenácté. Zajímavé jistě je, že celou cestu absolvoval jediný řidič autobusu. To ale v Turecku běžné. Autobusáci tam mají opravdu těžké živobytí a jsou prý i velmi špatně placeni.