Vůbec to nebyla pohoda, představte si obrovské suťové pole tak strmé, že se člověk diví, jakto že se ty kameny už dávno nesesunuly. Většinou je třeba lézt po čtyřech a často přebíhat či uskakovat v případě, že se dá štěrk pod nohama do pohybu, občas se uvolnil balvan, který se kutálel až úplně dolů, štěstí je, že nahoru chodí tak málo lidí, že se nevyskytuje více skupin na svahu najednou (to by ta dolní měla dost smůlu). Po asi 600 metrů dlouhém nebo spíš vysokém suťovišti následovaly kolmé hyalitové stěny tak 200-300 metrů vysoké mezi kterými se tísnily štěrko-ledové plochy, něco jako další a těžší level v počítačové hře. Už teď jsme byli tak vysoko, že bylo vidět přes vrcholy všech okolních sopek, vyškrábali jsme se po porézní skále k finálnímu kamenitému poli, tvořícímu v podstatě okraj “stolu”. Na náhorní plošinku jsme se dostali před osmou hodinou večer, fičel mrazivý vítr a mi neměli vůbec náladu jít až na úplný vrchol (je to jen halda kamení na této plošině). Výhled byl perfektní: Na jihozápadě gigantická kaldera sopky Askja s 50-ti kilometrovým zasněženým kráterem a kráterovým jezerem, rozsáhlá pláň pouště Ódádahraun táhnoucí se až k jezeru Mývatn a pár kuželů menších sopek. Sestup dolů nebyl tak náročný jak jsme se obávali, museli jsme však zapomenout na možnost jiných dobyvatelů této hory, dole jsme žádné ukamenované nenašli, tak to bylo štěstí (pro ně). Jen tak pro představu, z 500mnm do 1500mnm se dostanete asi na 100 až 200metrech vzdálenosti vzdušnou čarou (na mapě), takže celkem “padák”.

Do kempu jsme dorazili něco po deváté hodině a cestu, která podle průvodce trvá minimálně sedm hodin, jsme stáhli na necelých pět. Ne že bych výlet na Herđubreiđ nedoporučoval, ale je třeba dávat bacha a při pěkném počasí je výstup nahoru povinnost!