citaty

Motýl

Motýl si chtěl namluvit děvče, samozřejmě některou z půvabných květinek. Díval se na ně, každá seděla tak klidně a rozvážně na svém stonku, jak panenka má sedět, dokud není zasnoubena. Ale bylo tu tolik květin, mezi nimiž si mohl vybrat, že to bylo obtížné, a motýlovi se nechtělo vybírat a odletěl ke kopretině. Francouzi jí říkali Markétka a vědí, že umí předvídat budoucnost. A kopretina ji také předpovídá, když milenci otrhávají lístek po lístku a při každém se ptají: "Má mě rád?-nemá mě rád?-láskou se souží?-po jiné touží?" nebo jinak. Každý se ptá svou řečí. Motýl se také přišel zeptat. Neotrhával lístečky, ale každý políbil, přesvědčen, že po dobrém dojde každý nejdál.
"Milá kopretino Markétko!" řekl. "Vy jste nejchytřejší žena mezi květinami! Dovedete prorokovat! Řekněte mi, dostanu tu, či onu? A která to bude? Když to budu vědět, mohu letět rovnou k ní a ucházet se o ni!"
Ale Markétka mu vůbec neodpověděla. Nelíbilo se jí, když jí někdo říkal, že je žena, neboť byla přeci panna. Motýl se ptal po druhé a po třetí, a když z ní nedostal jediné slovíčko, už ho ptaní omrzelo a rozlétl se rovnou na námluvy.
Bylo brzo na jaře, všude kvetlo plno sněženek a prvosenek. "Ty jsou velmi hezké," povídal motýl, "roztomilá děvčátka pro konfirmaci! Ale trochu mladá." Jako všichni mladí muži, vyhlížel si raději starší děvčata. Potom letěl k sasankám, ty mu připadaly moc zatrpklé. Fialky zas příliš blouznivé. Květy lip poněkud malé - a pak, mají moc příbuzných! Jabloně kvetou na pohled jako růže, to je ovšem pravda, ale dnes kvetou, a zítra opadají, jak jen zavane vítr. To by bylo jen krátké manželství. Nejvíc mu vyhovovala fazole. Ta je přece červená a bílá, jemná a bez poskvrny, a patří k dívkám, které mají smysl pro domov, pěkně vypadají, a přece se hodí i do kuchyně. Už se o ni skoro chtěl ucházet, ale v téže chvíli viděl, jak těsně visí fazolový lusk a uvadlým květem na konci. "Kdo je to?" zeptal se. "To je moje sestra," řekla fazole.
"Ach tak, takhle budete jednou vypadat!" To motýla odradilo a odletěl.
Přes plot visely kapradiny, plno jich tam bylo, slečen s dlouhým obličejem a žlutou pletí, ty se motýlovi nezamlouvaly. Ale co se mu tedy zamlouvalo? Zeptejte se ho!
Uplynulo jaro, uběhlo léto a nastal podzim a motýl si stále ještě nevybral. Květiny se začaly odívat nejnádhernějšími šaty, ale co to bylo platné, když neměly svěží, vonný pel mládí. Srdce přece v stáří potřebuje vůni, a té jiřina moc nemá. Tak se vypravil motýl za mátou
"Ta nemá sice květ, ale je celá květem, voní od kořene po vrcholek, voňavý je každý její lístek. Tu si vezmu!"
A tak se konečně vypravil doopravdy na námluvy.
Máta však klidně stála, docela ztuhla, a nakonec řekla: "Přátelství, ale víc nic! Já jsem stará a vy také, mohli bychom dobře žít jeden pro druhého. Ale vdávat se, to ne! Nebudeme přece v našem vysokém věku ostatním pro blázny!"
A tak motýl nedostal žádnou. Hledal příliš dlouho, a to se nemá dělat. Stal se z něho starý mládenec.
Bylo už pozdě na podzim, pršelo a vítr studeně foukal starým vrbám na záda, až v nich praštělo. Nebylo radno vyletět v letních šatech, to je potom pozdě bycha honit, jak se říká. Motýl také nelétal venku, ale dostal se náhodou pod střechu, do pokoje, kde v kamnech plápolal oheň a kde bylo teplo jako v létě. Mohl žít, ale říkal: "Žít nestačí, je třeba mít slunce, svobodu a malou květinku!"
A vzlétl k oknu, spatřili ho, obdivovali a nakonec napíchli na špendlík a uložili do skříňky se vzácnostmi, víc pro něho udělat nemohli.
"Teď sedím na stonku zrovna jako květiny," povídal motýl. "Ale že by to bylo nějak zvlášť příjemné, to ne! To je jistě podobné, jako když se někdo ožení a sedí už pevně na jednom místě!" Tím se motýl utěšoval.
"Tohle je špatná útěcha," řekla květina v květináči.
"Pokojovým květinám se nedá příliš věřit," uvažoval motýl, "moc se stýkají s lidmi."

Hlemýžď a růžový keř

Kolem zahrady byl lískový plot a za ním pole a louky s kravami a ovcemi, ale uprostřed zahrady kvetl růžový keř, a pod ním seděl hlemýžď. V tom hlemýždi něco bylo, totiž on sám.
"Jen počkejte, až nadejde můj čas!" řekl. "Pak vykonám víc, než abych vyháněl pupence, dával lískové oříšky nebo poskytoval mléko jako krávy a ovce."
"Hrozně mnoho od vás očekávám," povídal růžový keř. "Směl bych se zeptat, kdy to bude?"
"Já si dám na čas," řekl hlemýžď. "Vy najednou tolik pospícháte, a to pak není v nadějích tolik dychtivosti!"

Za rok ležel hlemýžď přibližně na témž místě, v slunečním svitu pod růžovým keřem, kde rašila poupata a rozvíjela se v růže, stále čerstvé, stále nové. A hlemýžď napůl vylezl, vystrčil tykadla a zase je zatáhl.
"Všechno vypadá jako loni, nenastal pokrok. Růžový keř má zase jenom ty své růže, dál se nedostal!"
Uplynulo léto, uběhl podzim a na růžovém keři stále vyrážela poupata a kvetly růže, dokud nenapadl sníh a nenastalo vlhké a nevlídné počasí. Tu se keř sklonil k zemi a hlemýžď zalezl do země.
Pak začal nový rok a zase se objevily růže a hlemýžď.
"Teď už je z vás staré koště," povídal, "abyste hleděl pomalu odejít. Dal jste světu všechno, co ve vás bylo. Jestli to mělo nějaký význam, to je otázka, o které jsem neměl čas přemýšlet. Ale jedno je zřejmé, že jste neudělal ani to nejmenší pro svůj vnitřní vývoj, protože to byste byl asi ze sebe vydal ještě něco jiného. Můžete to ospravedlnit? Brzo z vás budou jen trny! Rozumíte, co vám říkám?"
"Děsíte mě," řekl růžový keř. "Ještě jsem o tom nepřemýšlel."
"Ovšem, přemýšlení vy jste nikdy moc nepěstoval! Snažil jste se vůbec někdy ospravedlnit sám před sebou, proč kvetete a jak k tomu vůbec dochází? Proč tak a ne jinak?"
"Ne," odpověděl růžový květ. "Rozkvétal jsem se samou radostí, protože jsem nemohl jinak. Slunce tak teple hřálo, vzduch dýchal takovou svěžestí, pil jsem jasnou rosu i vydatný déšť, dýchal jsem a žil! Z půdy do mne stoupala síla, shora přicházela také, cítil jsem štěstí, stále nové a stále větší, proto jsem také musil vždycky kvést. To byl můj život, nemohl jsem jednat jinak!"
"Vedl jste velmi příjemný život," řekl hlemýžď.
"Jistě, všeho se mi dostalo!" přisvědčil růžový keř. "Ale vám se dostalo ještě větších darů! Patříte mezi přemýšlivé, hloubavé povahy, máte velké nadání, které uvede svět v úžas."
"Na to vůbec nemyslím," řekl hlemýžď. "Na světě mi vůbec nezáleží! Co je mi do světa? Já si stačím ve všech směrech sám."
"Ale neměli bychom my všichni tady dát na zemi všem ostatním, co můžeme nejlepšího?Poskytnout jim, co je v našich silách? Ovšem, já jsem dával jen růže, ale co vy? Vám se dostalo takových darů, a co jste dal světu a co mu dáváte?"
"Co jsem mu dal? Co mu dávám? Plivám na něj! K ničemu není a nezajímá mě. Dávejte mu květy, to je také všechno, co mu můžete dát! A líska, ať mu dává oříšky, a krávy a ovce mléko - pro každého se najde spotřebitel. A já jej mám sám v sobě. Zalezu sám do sebe, do své skořápky, a tam zůstanu. Svět mě nezajímá!"
A pak zalezl hlemýžď do svého domečku a zalepil jej.
"To je smutné!" řekl růžový keř. "Nemohu při nejlepší vůli takhle zalézt, musím se stále rozvíjet a musí ze mě kvést růže. Lístky opadají, vítr je odvane pryč! A přece jsem viděl, jak jednu růži vložila hospodyně do zpěvníku, jiná z mých růží se octla na ňadrech krásného děvčete a jinou políbila v blažené radosti dětská ústa. To mě nesmírně potěšilo, to bylo pravé požehnání. To je moje vzpomínka, můj život!"
A růžový keř v nevinnosti rozkvétal a hlemýžď lenošil ve svém domečku, protože mu do světa nic nebylo.
A ubíhala léta.
Hlemýždě pochovala země, růžový keř pochovala země, rovněž růže ve zpěvníku se rozpadla v prach,---- ale v zahradě kvetly nové keře růží, v zahradě rostli noví hlemýždi, zalézali do svých domečků, odplivovali - do světa jim nic nebylo.
Máme začít zas od začátku? - Příběh by se nezměnil.

Citáty:

"Nebuďte netýkavky. Nic nevyřešíte, když se budete urážet, pouze se zesměšníte!"
Kathryn Carpenterová

"Velký je ten, kdo neztratil duši dítěte"
Mencius

"Bohatost života spočívá ve vzpomínkách, které jsme zapomněli."
Cesare Pavese

"V životě nemůžeme dělat velké věci. Můžeme dělat jen malé věci s velkou láskou."
Matka Tereza

"Skutečně velký člověk nikdy neodkládá prostotu dítěte."
čínské přísloví

"Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá."
Korintským 13, 4-7

"Největšího projevu lásky je schopen ten, kdo umí rozdávat drobné laskavosti každý den."
neznámý autor

"Láska vnímá hodiny jako měsíce a dny jako roky, každé vzájemné odloučení představuje věky."
John Dryden