Prosté věci

Odhrnuji záclonu a voda stéká

Tác se kymácí na ztopořených prstech

Jenom kroky taktak všechno vyrovnávají

Kousek štěstí bezděčně zašlápnou

Hlas se otvírá i když skuhrá do němoty

Kde se odehrávají věci

když jsou tak zamlžené

Kousek dortu k nabídnutí sezobali ptáci

Neříkej už nic na operačním stole

Vždyť já nereklamuji jiný život

Buším zevnitř nebo prosím

Odpověď žádná nebo bez odezvy

Komando smrti se přehnalo nad dětmi

Mrtví miláčkové

Copak se nikdo neslituje

Střely jen tak nazdařbůh

nejsou žádné alibi

Komíhám se na šňůře jak očazená lampa

Ten živý střed je pořád obrostlý stejnými šlahouny

a já musím mávat nožem s přesností na milimetr

(Ale připravuje se pták s barevnými křídly)

Všechno si pamatuji ale nemohu

prorazit strop

Darované ticho mě na chvilku zacloní

Pojď maličký

dej mi všechno co neseš

Tyto dny se vyvracejí všechny veřeje z pantů

I půlka slova nebo dokonce hláska

je mou řečí

Klikaté čáry jsou mým písmem

Řeč jako uhlíky v popelu

Moje hlava je pole a já orám

až mi praská v kloubech

Nakláním se Zastavuji

Čekám ale neutíkám

Už probuzení

Stvoly a ostny bodláčí

Pak pukne květ

Jsem doma mezi zvířátky

s jejich němými pohledy

Moje slova není přece moje řeč

Ani moje chůze nepřipomíná tanec

Dnes se motám kolem bludného kořene

Vrávorám

Na nic nemohu pomyslit

Doufám že ta bolest oživuje

V blátivých stopách se kmitne světlo

Tady jsem už tolikrát byl

a přicházím sem znova

Scenérie se vůbec nemění

Jenom živelná pohroma by mohla všechno smést

Já vrak se nerozpadám

Jenom to klopýtání na místě

Nemohu se dovolávat se svěšenými křídly

Jestli si přeješ takový čas

tak ať je

Je to už ale za hranicí mého lidského chápání

Křivolaké cesty v horské vesnici

Všechny domy nakřivo

Ve staveních tma a chladno

Chlévy prázdné

Řeč nezní

Kameny se všude rozvalují

Oblaka také váží centy

I vzduch všechno rozřezává

Ale právě tady jsem teď domovem

Nikde jinde

Všechny ztracené souvislosti se shlukují

na malém náměstí

Světla na nebi jsou štěrbiny očí

Jinak tma

Zvony zvoní bez pomyšlení na kohokoliv

Vítr lomcuje už vytrhanými kmeny

Kamkoliv se obrátím je stejné bezcestí

Sporé traviny ostré chuti

Všechny kroky se rozcházejí

a já nemohu připojit ani slovo

Nejdete taky nikam jako já?

Vrůstáte sem taky jako já?

Ani vás nemohu uvidět za tolika clonami

Kousek pleti pod černými šátky

Myšlenky mají horečku

Zkřivené stromy s obrovskými korunami

Noc sténá ze spaní

Dnes padnu na tvář do chladné trávy

a vejdu šíleným pláčem

do Tvých modliteb

Už dál nikam nepůjdu

Tato tíže je moje postel

a Tvoje temná postava jen spoře osvětlená

by byla plná zoufalství

kdybys nebyl vtělený Bůh.

© Ivan Holík

(40-42)

> další báseň! --- vzkaz pro autora --- zpět na obsah <

internetová kniha poezie 2000-1 sam