Yoshitaka (Gigo) Funakoshi

Přestože zemřel mladý, ještě před dosažením čtyřiceti let věku (jaro 1945), měl Gigo Funakoshi (nebo Yoshitaka, podle toho, jak čtete dvě kanji jeho jména), třetí syn mistra Funakoshiho obrovský vliv na moderní karate.

Zatímco jeho otec byl zodpovědný za transformaci karate z pouhých bojových technik na filozofické bojové do (cesta života), Yoshitaka vyvinul za podpory svého otce a mistrů dalších bojových umění techniky karate, které s konečnou platností oddělily japonské karate-do od starého okinawského umění a to tak, že dostalo zcela jiný, japonský nádech.

Oficiálně začal Yoshitaka trénovat ve 12 letech. S karate se ale seznámil již mnohem dříve. Ve své knize "Karate-do : Moje životní cesta" mistr Funakoshi líčí, jak vždy, když šel na trénink k mistrům Azatovi a Itosuovi, byl doprovázen svými syny, kteří ho potom sledovali, jak cvičí kata, a že mistři chlapce často vyzvali, aby cvičili také.

Yoshitaka byl skutečným fenoménem bojového umění. Dosáhl vyjímečné technické úrovně a mistrovství. Byl považován, a stále ještě mnohými je, za vůbec nejlepšího karateku všech dob, přinejmenším technicky a fyzicky. Říká se, že Shigeru Egami ho nazýval geniem karate.

Egami také popisuje, jak Yoshitaka cvičil s makiwarou: “Jeho údery byly strašné. Postavil se do kiba dachi a směřoval je do makiwary tak, že mu ruce volně vysely podle těla a téměř nepoužíval boky. Přesto nebylo o jejich síle pochyb – často makiwaru přelomil na dva kusy. Toto byl náš vzor a často jsme ho napodobovali a tvrdě cvičili s  cílem přelomit makiwaru.” (“The Way of Karate, Beyond Technique”, Shigeru Egami)

Existuje velmi mnoho historek o Gigových činech, ale dnes je již velmi těžké rozpoznat pravdu od legend.

V sedmi letech byla u Yoshitaky zjištěna tuberkulóza, před příchodem speciálních antibiotik smrtelná nemoc. Doktoři předpovídali, že se nedožije 20 let.

Yoshitaka se pravděpodobně kvůli tomuto rozhodl vložit do tréninku veškerou svou energii, aby dosáhl nejvyšší možnou úroveň v umění karate ještě předtím, než prohraje svou bitvu se smrtí.

Jeho silná vůle a fyzická síla se staly pomocníky při vzniku nových technik. Gigo byl tvůrcem technik moderního karate více než jeho otec. Tak, jak staré tode zdůrazňovalo použití a rozvoj horních končetin, Yoshitaka vyvinul nové techniky kopů - mawashi geri, yoko geri kekomi, yoko geri keage, fumikomi, ura mawashi geri (přesto existují jisté informace, že za tuto techniku je zodpovědný sensei Kase) a ushiro geri.

Všechny tyto techniky se staly součástí již tak dost objemného starého okinawského stylu. Techniky nohou se začaly provádět s mnohem výše zvednutým kolenem a zdůrazněn byl také pohyb boků. Dalším technickým posunem bylo otočení těla do napůl čelné pozice (hanmi) při krytech a napnutí zadní nohy a zavření boků při provádění útočných technik tak, aby bylo využito síly celého těla.

Yoshitaka trval na používání nízkých postojů a dlouhých útoků, řetězených technik, což bylo něco, co ho okamžitě oddělilo od okinawského karate. Dále velmi zdůrazňoval oi cuki a gyaku cuki.

Jeho tréninkové hodiny byly vyčerpávající. Během nich vyžadoval od studentů, aby vydali dvakrát více energie, než by tomu bylo při skutečném konfliktu. Tak si budou moci být jisti, že jsou připraveni, kdyby taková situace skutečně nastala

Mistr Funakoshi tyto praktiky bez výjimky schvaloval, přestože to často odporovalo tomu, co sám vyučoval. Gigo se vždy těšil vysoké vážnosti a mezi svými studenty byl velmi respektován, a tak v žádném případě nebyl překážkou ve vývoji takzvaného Shotokan stylu, nikdy nevytvářel konflikt mezi mistry a studenty.

Pod Gigovým vedením v letech 1930 až 1935 spatřily světlo světa významné změny a to především v kumite (zápas). Zatímco jeho otec vložil nejvíce energie do rozvoje kata, Gigo vyvinul bojové techniky a metody tréninku kumite. Především to bylo gohon kumite (předem určený sparing s pěti následnými technikami), systém převzatý z kenda, které Yoshitaka také cvičil a studoval pod posledním velkým mistrem Hakudo Nakayamou, od kterého právě obdržel cennou inspiraci pro budoucí rozvoj karate.

V roce 1933 vzniklo kihon ippon kumite, následované jiyu ippon kumite (Yoshitaka měl tuto formu obzvláště rád). Celý proces byl zakončen v roce 1935 jiyu kumite – volným zápasem.

Mezi hlavní karateky, kteří se podílely na těchto změnách patří také Shigeru Egami a Genshin Hironishi.

V roce 1936 byl poprvé vydán "Karate-do Kyohan", kniha obsahující základní metody tréninku kumite, hlavně však změny v kata podle nově ustaveného rámce technik. Tato kniha jasně představuje zrození karate-do jako nového japonského bojového umění, konečně přerůstajícího své okinawské dědictví. To bylo jasně ukázáno ve změně kanji “kara” a také v přejmenování kata pro Japonce srozumitelně znějícími jmény.

Yoshitaka a Gichin Funakoshi vydali v roce 1943 knihu novou, "Karate-do Nyumon", do které Yoshitaka napsal technický materiál a jeho otec úvodní kapitoly a historickou část.

Jak již všichni ví, naneštěstí pro celé karate, v souvislosti s velmi těžkými podmínkami během druhé světové války a tvrdým tréninkem, podlehl Yoshitaka své nemoci. Tuberkulóza, jež ho pronásledovala po mnoho let, se ho nakonec zmocnila a tato hvězda, kterou byl Gigo pro svět karate, vyhasla.

Je snadné spekulovat o tom, jak by se historie karate vyvíjela, kdyby Yoshitaka nezemřel tak mladý. Mistr Egami o tom uvažuje ve své knize “Duch Karate (The Spirit of Karate)” – popisuje žalostný stav moderního (sportovního) karate , kde je větší snaha o vyhrávání mistrovství nebo studium bojových technik, než následování karate jako životní cesty.

Ale spekulace není dobrý způsob jak zakončit článek o velkém Gigo Funakoshim. Jedna věc je jistá, Gigo je a vždy bude inspirací pro všechny karateky na celém světe. Jeho odkaz je stále s námi v každé základní technice, v každém kopu, v různých formách tréninku kumite. Jeho vliv na nás působí každý den prostřednictvím našeho karate.