Buddha samotný nezanechal žádné písemné záznamy svého učení. Podle tradice však byly jeho řeči a rozpravy zaznamenány v paměti jeho žáků, stále opakovány a předávány dále. Brzy po Buddhově odchodu uspořádalo 500 arahantů koncil, na kterém byly recitovány a uspořádány jeho řeči (i některé řeči jeho předních žáků). Takto vzniklý kánon se nazývá Tipitaka, tj. Tři koše.

Někdy v prvním století před Kristem byl pálijský kánon théravádové školy (páli je jazyk, ve kterém je psán) zapsán na Šrí Lance na palmové listy. V nynější podobě sestává ze tří částí: Vinaja pitaka (Koš řádových pravidel), Sutta pitaka (Koš rozprav), Abhidhamma pitaka (Koš vyšší nauky). Tyto koše se dále dělí na sbírky (nikáje).

Vinaja pitaka obsahuje pravidla a předpisy pro členy a členky mnišské obce a příběhy, které se vážou k jejich zavedení; také ale příběhy ze života Buddhy a ranných dějin Sanghy (Obce).

Sutta pitaka obsahuje řeči a rozpravy Buddhy (ale i některých jeho předních žáků), tak jak je pronesl při různých příležitostech a k různým posluchačům. Tím je dána také velká rozmanitost a pestrost textů - jsou to verše, krátká ponaučení, podobenství, rozhovory, instrukce, příběhy, někdy i dost rozsáhlé a systematické výklady či analýzy. Všechno má ale konkrétní a praktický smysl; není zde žádná "čistá teorie". Význam sutt je proto možné chápat jen vcelku, včetně udaných okolností.

Abhidhamma pitaka bývá označována za sbírku buddhistické filosofie a psychologie. Není to ovšem v žádném případě filosofie či psychologie v evropském smyslu. Z největší části se jedná o tabulky, klasifikace a deskripce mentálních stavů a jejich souvislostí; jde ovšem o popisy stavů odpozorovaných ze zkušenosti vlastní mysli, ne o nějakou teoretickou soustavu. Abhidhamma pitaka ale obsahuje také - zřejmě nejčtivější - knihu o sporných bodech nauky, které stály u zrodu mahajány (někdy také "severní větve" buddhismu).

Z hlediska čtení pálijského kánonu je asi vhodné upozornit na rys, který se jeví pro čtenáře jako obtížný. Sutty obsahují běžně četná opakování buď úplně stejného úryvku textu (jen o kus dál, na jiném místě) nebo úryvku, který je stejný až na jedno slovo či formuli. Důvod těchto opakování je třeba hledat v účelu textů i ve způsobu jejich reprodukce. Nebyly čteny, ale přednášeny - a posluchač nemá možnost přečíst si obtížné či důležité místo znovu. Může je pouze znovu slyšet. Z tohoto hlediska už nejsou další a další opakování tak podivná. Velmi často má ale pozměněné opakování svůj vnitřní smysl, jehož pochopení ovšem vyžaduje dobré pochopení smyslu celé sutty.

Kromě toho je třeba mít na mysli, že smyslem těchto textů není jen podat holou informaci. Může jít také o cosi jako meditaci či kontemplaci a z tohoto hlediska jsou opakování naprosto funkční. Často, ne-li nejčastěji, se připomíná mnemotechnická funkce těchto opakování.