Mnoho lidí se mylně domnívá, že meditace je něco jako útěk ze života či jakýsi mysticismus. Meditace ale ve skutečnosti není žádný útěk, je to mentální rozvoj. Přesně vzato člověk ani nemůže utéct před svým vlastním životem, i kdyby se o to snažil. To, co někdo ve svém životě zaseje, to také sklidí. Život není nějaká věc sama o sobě; je to spíše složenina mnoha věcí a závisí na podmínkách, které ho ztvárňují. Jestliže dojde ke kombinaci jistých podmínek, vzniká život. Ten trvá a pokračuje tak dlouho, dokud neskončí podmínky jeho existence.

Jako lidské bytosti potřebujeme správné pochopení pravé přirozenosti života. Toto správné pochopení může nasměrovat naše životní postoje správným a pozitivním způsobem. Správné myšlení je založeno na pochopení věcí tak, jak doopravdy jsou. A meditaci potřebujeme právě na to, abychom pochopili život tak, jak doopravdy je. Jinak řečeno, je nezbytné a zcela zásadní, abychom rozvinuli svou mysl - jak kvůli očištění a pochopení pravdy, tak pro dosažení dokonalosti v životě. Život není něco tajemného a skrytého, jen je někdy těžké mu rozumět. Nepřesahuje to nicméně možnosti a schopnosti těch, kdo mají oči k vidění a mysl k přemýšlení. Nutné je jenom vyvinout úsilí s pevným a silným odhodláním dosáhnout cíl. Bez vynaložení úsilí nelze ničeho dosáhnout. A život je rozhodně něco, co bychom měli poznat a pochopit, nikoliv ignorovat. Pravé štěstí lze dosáhnout zde a nyní, na této zemi.

Co tím buddhisté myslí, když mluví o meditaci? Hlavním významem meditace je kontemplovat skutečnost. Slovo "kontemplovat" znamená pozorovat, chápat věci tak, jak jsou, pronikat do pravé přirozenosti věcí. Ať člověk v běžném životě potká či zažije cokoliv, měl by to zaznamenat a dívat se na to, aby "viděl", co to je. Měl by se dále pokoušet poznat, jak tato věc vzniká a jak odchází. Tedy, měla by být jasně "viděna", pochopena, příčina či vznik všeho viděného, slyšeného nebo myšleného. Toto pochopení s sebou přináší bdělost a pozorování věcí v souladu s jejich pravou přirozeností, ať se jedná o jevy fyzické nebo mentální. Každý z nás má smyslové orgány: oči, uši, nos, jazyk, kůži a mysl. Naším úkolem je rozvinout těchto šest smyslových schopností kontemplací a pozorováním. Pět fyzických smyslů užíváme jako nástroj pro kontemplaci vnějšího světa, zatímco šestý - mentální, se pohybuje ve světě představ a myšlenek. Skutečnost nacházíme v dosahu těchto smyslů, ne mimo ně.

Dalším smyslem meditace je odstranění odporu či nenávisti. Odpor je tou destruktivní stranou života, materiálního i mentálního, a je to největší překážka duchovního rozvoje a mentální kultury. Funkcí meditace je zbavit se všech forem nenávisti, nebo je alespoň potlačit. Jsou dva základní způsoby, jak odstranit odpor. Tím prvním je být si ho vědom v každém okamžiku, kdykoliv se vyskytne. V okamžiku, kdy si odporu všimneme, můžeme ho mít pod kontrolou. Se schopností kontroly jsme pak schopni zjistit správné důvody pro to, co bychom měli a co neměli dělat. Tato schopnost postupně roste s praxí čiré bdělosti a stálého vědomí přítomného okamžiku: vzpomínek, pocitů a ostatních stavů mysli. Druhým způsobem, jak odstraňovat odpor, je kultivovat a rozvíjet laskavost a soucítění ke všem živým bytostem, ke každé osobě, ať ji máme rádi nebo ne, dokonce i k nepříteli. Člověk musí být přátelský k sobě samému a učit se mít rád i ostatní. Toto "mít rád" znamená rozšiřovat a neomezeně zvětšovat rozsah přátelství a dobré vůle v každém skutku, řeči a myšlence. Kdykoli v mysli vyvstane odpor, měl by být pochopen jako zlo a neprospěšná věc; jako něco, co má být odloženo stranou. Pak by měl člověk hned začít rozjímat o přátelství a soucítění, s myšlenkou: nechť já i tento člověk žijeme v přátelství a souladu, ať jsme v bezpečí, pohodě a lásce.

Další podstatnou funkcí meditační praxe je uklidnění mysli. Mysl je nepokojná a vrtkavá, je obtížné ji uhlídat a udržet pod kontrolou. Je jako ryba vytažená ze svého vodního příbytku a vržená na suchou zem - zmítá se a převaluje tak dlouho, dokud ji to síla a okolnosti dovolí. "Tak jako šípař vyrovnává šíp", tak moudrý člověk cvičí a posiluje svou mysl. Ve sféře touhy mysl neustále odbíhá a bloudí podle svých zálib ve světě smyslových předmětů. Žádný přítomný objekt ji neuspokojí. Na této úrovni vědomí je člověk stále v rozrušení, obavách a opakovaně je něčím zklamán. Je zde velmi vzácné být spokojený a šťastný.

Nepokojnou mysl bychom mohli také přirovnat ke člunu na moři, cloumanému vlnami a obtěžovanému větrem. Takový člun je vynášen nahoru a zase dolů a hází sebou ze strany na stranu. Nemá pokoj ani na okamžik. Tak jako tento člun, i netrénovaná mysl je stále nepokojná a obtížná. Ale je-li mysl správně cvičena a držena pod kontrolou, upokojuje se a uklidňuje; je tichá, čirá a bdělá. Taková mysl je výsledkem meditační praxe; toto je štěstí nazývané "klid mysli". Všichni si asi uvědomujeme, že vášně či znečištění, tyto vlny života, přemáhají a ovládají lidi a tlačí je dolů, do říše zaslepenosti a klamu, takže jsou neschopni pozvednout se do říše štěstí pravdy. Takoví lidé jsou pohlceni neskutečným světem klamných smyslových požitků. Nezvládané impulsy odsuzují člověka k neštěstí, protože jedinou cestou, jak dosáhnout dokonalé štěstí v tomto životě, je vyhýbat se vášním a očišťovat mentální sklony a nečistoty.

Máme-li naplnit smysl meditace, je velmi důležité, abychom odstranili překážky, které stojí v cestě. Těmito překážkami je žádost, zlá vůle, otupělost a lenost, nepokoj a ustaranost, nejistota či skeptické pochybování, nevědomost, nedostatek radosti i všechny další neprospěšné věci. Tyto překážky člověka zpomalují a brání mu v hlubším pochopení skutečnosti a v dosažení konečného životního cíle, nejvyšší dokonalosti. Abychom mohli opustit a eliminovat tyto překážky, musíme kultivovat a rozvíjet ušlechtilé kvality: vhled do pravdy, lásku bez omezení, čistotu mysli, vyrovnanost, zkoumání a rozvažování o učení, moudrost, radost a a další nápomocné věci.

Je dost důležité poznamenat, že meditační praxe spočívá hlavně ve vyrovnávání, vyvažování jednotlivých schopností mysli. Těch je pět druhů: důvěra, energie, pozornost, soustředění, moudrost. První dvojice, důvěra a moudrost, by měly být rozvíjeny společně a rovnoměrně. Člověk s přílišnou důvěrou, ale nedostatečnou moudrostí, bude slepý a pošetilý; ten, kdo má příliš mnoho vědění, bez vyvážení důvěrou, je tvrdý a chladný a zcela bez možnosti dosáhnout plnou dokonalost. Oba tito lidé nebudou schopni uskutečnit svůj cíl. Jen ten člověk, jehož důvěra je založena na moudrosti, dosáhne v životě svého posledního určení, neboť důvěra vede k hledání pravdy, a moudrostí se tato pravda uskutečňuje.

Pravá důvěra je základnou pro nadšení, radost, klid a štěstí, které podporují soustředění; na soustředěné mysli je pak založeno chápání věcí tak, jak jsou. S důvěrou a moudrostí může člověk účinně udržovat bdělost a naopak bdělost s sebou přináší rovnováhu důvěry a moudrosti. Bdělost také vyvažuje energii a soustředění - druhou dvojici řídících schopností mysli. Příliš mnoho energie rozptyluje mysl, která je pak nepokojná, zatímco příliš silná soustředěnost bez energie má za následek ospalost, útlum a netečnost.

Další smysl meditace je v tom, že člověk chce získat svobodu mysli, a tak dosáhnout úplného vysvobození. Pojem svobody, tak jak je zde použit, je pravým opakem "svobodné vůle". Dokud je zde vůle, nemůže existovat svoboda. Vůle je sama o sobě podmíněna touhou, připoutáním, neznalostí pravdy atd. Všechno existuje ve stavu podmíněnosti a vzájemné závislosti. Nic neexistuje nezávisle na svých příčinách a podmínkách. Kdo mluví o svobodné vůli ve smyslu vůle na ničem nezávislé, mluví o neskutečné věci. Takový člověk je zaslepený a nevědomý. Svoboda neznamená "svobodnou vůli", ale spíše svobodu od vůle.

Svoboda ve výše uvedeném smyslu znamená očištění své mysli od nečistot a sklonů, právě tak jako osvobození od všech pout a znečištění, které vede k uskutečnění nejzazší pravdy a k dosažení míru, klidu mysli a dokonalého štěstí. O této svobodě můžeme říci, že má pět stupňů -svoboda vhledu, svoboda pohroužení, svoboda očištění, svoboda klidu, svoboda osvobození.

První stupeň svobody se dosahuje praxí pronikavého soustředění, ze kterého vychází meditace vhledu (vipassaná). Takovou praxí člověk proniká do pravé přirozenosti věcí, viděné s čirou bdělostí. Druhý stupeň, svoboda pohroužení, lze dosáhnout stavem mentálního pohroužení (džhána). Na těchto dvou úrovních nejsou ještě latentní sklony odstraněny a vykořeněny, ale jsou pod kontrolou. Člověk je volný a pokojný, dokud trvá síla soustředění a meditace. S dosažením třetího stupně, svobody očištění, je člověk úplně osvobozen od zla a neprospěšných stavů mysli - kořeny nedobrých činů jsou zničeny. Srdce je očištěno a mysl osvobozena. Nezůstávají žádné sobecké žádosti; představa a pocity "já" s nezávislou existencí jsou zcela vyhlazeny. Člověk je osvobozen od jakékoliv pochybnosti a žije bez závislosti a ulpívání na čemkoliv. Žádost či žízeň (tanhá) v jakékoliv formě zmizely. Čtvrtým stupněm je svoboda klidu, který vyvstává jako důsledek třetího stupně. Osvobozený stojí mimo přitažlivost světských okolností, ale protože jeho soucítění a láska jsou bezmezné, dává se plně všem bytostem, aby jim pomohl dosáhnout osvobození. Ten, kdo dosáhl klidu, je vskutku svobodný. Bylo poznáno to, co mělo být poznáno a bylo uděláno to, co mělo být uděláno. Břemeno bylo odloženo, úkol byl splněn. Konečným smyslem života je svoboda osvobození. Člověk je zcela prost pojmů či představ o svobodě. Věci nejsou ani existující, ani neexistující, neboť tento druh svobody je mimo existenci a neexistenci. Neosvobozená bytost to nemůže chápat, tak jako člověk stojící na úpatí hory nemůže vidět člověka na jejím vrcholu. Takové úplné osvobození mysli může být dosaženo jen s pomocí meditační praxe.