Buddhismus je na Západě stále populárnější. A protože se buddhismus liší od náboženství na Západě, očekávají lidé od buddhistů něco odlišného. Proto je - nejen pro buddhisty, ale i pro lidí na Západě vůbec - velmi důležitý buddhistický způsob života. Jestliže má buddhismus směřovat k míru, lásce a porozumění, musí na sebe buddhisté vzít úkol žít podle těchto zásad Buddhova učení. Svět takové kvality nutně potřebuje, neboť svět je společenství a jestliže jeho členové nebudou vytvářet mír, lásku a porozumění mezi sebou, celý svět zůstane v chaosu, nepokoji a sváru. Takže náš největší úkol je vnést do světa buddhistické kvality; to ale nelze udělat, pokud si nebudeme uvědomovat tyto kvality v sobě samých: mír v našich myslích a lásku v našich srdcích.

Z buddhistického hlediska je smyslem výchovy uskutečnit možnosti, které v nás jsou. Když jsme malé děti, žijeme v jakési harmonii, převážně bez živého vědomí sebe sama. Později tuto harmonii ztratíme. Ačkoliv bojujeme o to, abychom ji znovu získali, naše úsilí není úspěšné. S pomocí intelektu jsme schopni dosáhnout jen pojmu harmonie. Tento intelekt ve skutečnosti vytváří dichotomii, oddělení skutečnosti a pojmu. Máme-li uskutečnit harmonii, musíme jít za statické pojmy našeho intelektu.

Život je svou podstatou dynamický proces. Není to něco statického nebo ustrnulého. Život je opravdu velmi "živý" a každou vteřinu v pohybu. Pamatujte, že Buddha srovnával život s horskou řekou, která neustále proudí a nezastaví se ani na okamžik. A když budeme uvažovat o řekách, uvidíme, že mají tendenci téct stále více do šířky a do hloubky, ne být stále užší a plytší. Pravá přirozenost života je také taková: teče stále dál, až dosáhne hlubiny bytí, kde už definitivně jeho proudění ustane. Tomuto ustání říkáme nirvána či v páli nibbána - ustání všech podmíněných stavů.

Je-li přirozenost naší světské existence taková, jak se můžeme vyrovnat s dynamickým procesem života? Když se pokoušíme držet se něčeho nehybného a zabýváme se stále minulým, nemůžeme vidět a chápat nové. Je tedy nutné, abychom nechali sami sebe pohybovat se a téct s tímto procesem - musíme to ale dělat rozumně a s pochopením. Naše mysl nemůže být zcela zaměstnána a zotročena předměty, pojmovým věděním a nejrůznějšími vírami. Aby se mohla dívat na život jako proces, potřebuje svobodu. Bez svobody mysl postrádá přirozenou chápavost. Budete-li pozorovat mysl, uvidíte její sklon stále vytvářet nepotřebné problémy. Z tohoto neustálého vynalézání a reagování mysli vyvstává všechno utrpení. V mysli se schovává mnoho ničivých prvků, často velmi hluboko, a ty neustále ovlivňují náš život a zatemňují mysl.

Osvobodit se od temnoty a nevědomosti je jedním z hlavních cílů buddhistické meditace. Bohužel není možné říct: "Teď svou mysl osvobodím," a uspět v tom. Možná si opravdu přejete splnit své přání, ale přitom si neuvědomujete, co všechno vám v tom brání; když pak dojde k neúspěchu, jste zklamaní, rozčarovaní a frustrovaní. To všechno jsou pocity, které vycházejí z mysli, která odděluje myšlenky od činů, představování si od uskutečnění.

Jak může mysl přestat se svými škodlivými výtvory? Není lehké či rychlé toho dosáhnout, ale je to úkol, který musí splnit všechny lidské bytosti, pokud chtějí dosáhnout míru. Dokud si nejsme schopni uvědomovat, jak mysl vytváří utrpení, a jak je přitom záludná a vynalézavá, neuvidíme ani možnost její přeměny. Musíme svou mysl pochopit ve všech jejích aspektech - a nejen vědomou, ale i nevědomou mysl. Musíme proniknout do jejích hlubších vrstev, abychom našli skryté sklony či tendence. Jak to uděláme? Možná si myslíte, že abychom dosáhli tuto úroveň, musíme vstoupit do hluboké meditace. Ve skutečnosti ale můžete vidět příznaky svých skrytých sklonů v běžném denním životě: v slovním a fyzickém projevu a ve všech možných stránkách chování. To vše vyvstává z latentních faktorů nevědomé mysli. Budeme-li tedy schopni uvědomovat si své mentální i fyzické jednání, obzvláště v interakci s různými lidmi, budeme také schopni prohlédnout naše zjevné chování a dohlédnout až k ukrytým vlivům, které mají svůj zdroj v neuvědomělé mysli.

Abychom to mohli uskutečnit, potřebujeme nutně pozornost. Bez pozornosti nemůžeme pochopit sami sebe, ani zkoumat do hloubky celý rozsah naší zkušenosti. Musíme myslet velmi vážně to, co děláme; zároveň ale tato vážnost či opravdovost musí být prostá napětí či strnulosti. V podstatě to znamená věnovat plnou pozornost tomu, co je před vámi, tomu, co se právě děje. Když je u toho celé vaše srdce, napětí nemůže rozptylovat vaši energii strachem či zmatkem, a tak zakoušíte klid a radost a přitom zůstáváte pozorní. Není zde žádné místo pro negativní sklony; nemohou nijak zasáhnout či rušit. V takovém stavu je pozorování věcí zajímavou a příjemnou činností; bez strnulosti, ale i bez očekávání čehokoliv. Kde je očekávání, tam je i strach. Když doufáte v nějaký výsledek, alespoň trochu se bojíte, že to nedostanete; a když to získáte, bojíte se, že to ztratíte. Strach je proto jemný, ale velice aktivní prvek skrytý v každém očekávání. Většina z nás není schopna žít bez naděje, ale probuzení lidé ano, protože skutečný život je v přítomnosti a nachází splnění svých potřeb bez nadějí a strachů z budoucnosti. Jen v přítomnosti může existovat plná jasnost a čistota mysli, která je jednou z hlavních vlastností svobodné bytosti. Je-li vaše mysl jasná a jste vnímaví vůči své práci i svému okolí, porostou i vaše láska a porozumění, a to s sebou přinese správné jednání a radikální změnu vaší osobnosti, aniž byste museli něco plánovat a v něco doufat. Očekávání je překážka činu, protože v sobě nese představy o budoucnosti, které vytváří oddělení mezi námi a činem v přítomnosti. Když se utápíme v nadějích, budujeme v sobě odpor k tomu, co je v této chvíli a snažíme se uniknout do něčeho, co by mělo být. Tento odpor tak překáží proudu života.

Ve skutečném životě potřebujeme nejen pozornost, ale také bdělost a vnímavost. Tyto tři faktory jsou stejně důležité. Když uplatňujeme pozornost, vypadáme často velice tiší a neteční. Jak se to vlastně liší od stagnace, stavu jakési mentální smrti? Je zde velký rozdíl, protože přitom zavíráte dveře pouze povrchní mysli, a necháváte otevřeny dveře intuitivního vhledu, který ukazuje pravdu o tom, čemu se právě věnujete. Stagnace nastane pouze tehdy, když tyto dveře jsou uzavřeny a blokují všechny roviny mysli, místo aby je nechaly proudit stále hlouběji až k utišení.

Když jsme úplně pozorní, naše vědomí se stále rozšiřuje a dává nám širší, hlubší a čistší vidění, protože už nezasahují nevědomost a temnota podmíněné mysli. Teprve pak může proudit intuitivní vhled a přicházíme do těsnějšího doteku s pravdou. Tím nemyslím, že bychom měli odmítat intelekt - ten je nepostradatelný při zacházení s faktickými stránkami života. Není ale dynamický, nemůže nás dovést k uskutečnění, míru a plnému pochopení.

Teprve když dosáhneme intuitivního vhledu, rozvine se naše schopnost smysluplné práce a života. Z mysli odpadnou těžké pocity deprese či frustrace, které zakouší většina lidí, a zůstane zde čistší a lehčí stav vědomí. Když v naší mysli vyvstanou problémy, měli bychom je vystavit plnému vědomí, abychom zpomalili jejich růst a byli schopni je pozorovat objektivně a bez předpojatých představ či zkušeností. Tak postupně vyvstane pochopení, a skutečnost dané situace se sama ukáže.

Když se budete pokoušet řešit problémy pouze intelektem, můžete sice rozpoznat mnoho možných řešení, ale přitom zůstanete plní nejistoty, zmatku a pochybností. Někteří lidé se v pochybnostech obracejí o radu ke zkušeným či učeným lidem. Jenže aby mysl získala na přirozené chápavosti, musí se sama podívat na své sklony, aby našla vlastní odpovědi - s povzbuzením učitele, ale ne s jeho odpověďmi. Mysl musí s pozorností prozkoumat své pochybnosti, místo aby žádala předem připravené odpovědi od jiných lidí.

Budete-li studovat Buddhův život, všimnete si, že řekl, že Tathágatové jen ukazují cestu. Posláním učitele je inspirovat hledání a povzbuzovat následovníky, aby sami objevili pravdu. V suttě ke Kálámům uvidíte, že Buddha vybízel lidi, aby se nenechávali spoutat slepou poslušností k autoritě, včetně náboženských textů. Budeme-li závislí na autoritě, naše chápání bude slábnout, až ztratíme schopnost jednat. Buddhismus vybízí k intenzivnímu zkoumání a ověřování a povzbuzuje k objevování pravé skutečnosti ve všem, s čím se člověk setká. Neměli bychom věci nechávat jen tak míjet, nebo přijímat, co o tom říkají ostatní, ale ani všechno jenom odmítat. Buddha řekl, že dokonce i jeho vlastní slova by měla být důkladně zkoumána. Byl to učitel upřímný a otevřený všemu.

Chceme-li volně plynout, musíme zůstat otevření. Když máme úzce omezené názory a naše srdce jsou uzavřená, jsme stále strnulejší a nakonec uvízneme v blátě. Když necháme věci plynout, pozorně, bděle a s vnímavostí, přijdou období tichosti, klidu a radosti, kdy jakékoliv utrpení zcela zmizí. I v této době mohou vyvstat problémy, ale netrpíme jimi, protože je chápeme tak, jak jsou. Ačkoliv tento stav zase přejde, vědomí, že je možný, nám bude dávat trpělivost.

Všimli jste si při meditaci pozorování dechu, že tam jdou pospolu tři věci: vdech, přestávka, výdech? Bez této přestávky mezi vdechem a výdechem by dýchání nebylo vůbec možné. A stejné uspořádání lze vidět ve všech stránkách života. Jak řekl Buddha, existuje vznikání a zanikání a je zde jakási mezera, přestávka mezi těmito dvěma procesy. Dýchání je proces pro život základní a je důležité, abychom dýchali správně. Při pozorování dechu v meditaci se náš dech sám upraví a vstupuje i vystupuje hladce, klidně a hluboce. Někteří lidé praktikují počítání dechů. Jaký to má účel? Je to pomůcka pro první soustředění pozornosti a uklidnění rozrušení. Jestli jste někdy museli mluvit před velkým publikem, byli jste možná nervózní. Mnoho lidí se v této situaci hluboce nadechne a vydechne, aby pak mluvili klidněji a plynuleji. To je jen ukázka velice povrchního prospěchu, který může přinést krátké dechové cvičení. Praxe bdělosti vztažená k dechu nám umožní rozvinout mnohem hlubší bdělost. Můžeme dokonce na čas zastavit myšlení, osvobodit se od všech představ a rozrušení a vstoupit tak do stavu klidu. V jistém krajním případě můžeme být "ničím", bez dýchání, vědomí těla a mysli. Dech se v tomto stadiu doopravdy nezastaví, pouze je naprosto hladký a nerušený. Celé tělo je prostoupeno úplnou bdělostí, a tak zde není žádný zájem o dech, tělo či mysl, protože ty jsou zcela povrchní ve srovnání s touto jinou zkušeností, s "pokladem", který je cílem našeho hledání.

Ale než tohoto cíle dosáhneme, musíme vidět tyto tři faktory: vznikání, existování a zanikání. Jinak nebudeme schopni vidět věci tak, jak doopravdy jsou. Musíme zavřít dveře starému a otevřít dveře tomu, co je nové, musíme dát průchod pozitivní a tvořivé energii v nás. Tělu a mysli energie nechybí - ve skutečnosti jsou samotné vlastně jen dvě formy energie. Žádost, nenávist, všechny pocity jsou energie, která může být nebezpečná, není-li vynaložena správným způsobem. Správné nasměrování energie těla a mysli je pro uskutečnění cesty základní předpoklad.

Láska je také energie, ale pokud ji vložíme do touhy - mít stále víc, chtít stále víc - je škodlivá, protože to je věc, která nemá konce. Naopak když energie nalezna v životě vyjádření jako láska a porozumění, zdokonalujeme se. Proč nás unaví, když si děláme nějakou starost? Protože naše energie se rozptyluje a není k dispozici pro konstruktivní úsilí. Když se vám stane v životě něco nepříjemného, měli byste věnovat energii tomu, abyste si toho byli vědomi, místo toho, abyste se tím jen trápili. Pak se nebudete cítit unaveni. Může vám dokonce začít působit radost pozorovat takové problémy, protože mysl se jasně soustředí na zdroje mentální nevědomosti a omezenosti.

Vidění pravdy přináší mír, štěstí a pochopení. Takový je dynamický způsob života. Jdeme-li životem s pozorností, bdělostí a vnímavostí, nejsou pro nás tyto cíle nedosažitelné. Proud intuitivního vhledu nám otevře dveře ke skutečně tvořivému životu.