Když budete jen bdělí a pozorní, zjistíte, že meditovat je snadné; a zjistíte, že to je docela příjemná a citově vyvážená zkušenost. Někteří lidé mi ovšem říkají, že meditovat je velice obtížné, protože je při tom hodně překážek a vyrušení. Ale proč je to tak? Možná jste příliš zaujati představou, jak něčeho dosáhnout nebo se naopak něčemu vyhnout. To s sebou nese vyrušení, protože mysl se zabývá cíli a výsledky. A to znamená, že se nezabýváte činností, ale představami. Kdykoliv nejste jen tiše pozorní, vyvstávají potíže.

Meditaci bychom neměli komplikovat. V zásadě je jednoduchá, i když pravděpodobně řeknete, že tak jednoduchá zase není! Mysl vnímá věci jako složité, protože je zkresluje a nechce vidět pravdu. To je celý problém. Když např. sedíte v meditaci a cítíte fyzické nepohodlí, místo abyste prostě vnímali nepohodlí, začnete pociťovat nutnost změnit polohu těla. Odvracíte se od přítomnosti, od toho, co je zde a samo se vám ukazuje. A tak z pouhého zvyku se vlastně nikdy nedostanete k tomu, co je přítomné, ke skutečnosti, která se právě odehrává. Jestliže vnímáte nepohodlí, můžete pozorovat, jak mysl usilovně hledá pohodlí. Teprve když zanechá tohoto úsilí, osvobodí se od žádosti po pohodlí. Nebo jinak řečeno - když mysl stále nehledá tzv. štěstí, pak se nemusí odvracet od přítomnosti. Jestliže ale jste stále podrobeni žádosti po pohodlí , nikdy nepochopíte skutečnost nepohodlí nebo utrpení. Žádná přeměna směrem k probuzení není možná, jestliže si člověk není opravdu vědom utrpení.

Žijeme v souladu s různými, vzájemně spjatými podmínkami a okolnostmi a jsme trvale podrobeni 'zákonu podmíněnosti'. Jestliže se budete cvičit v tom, abyste jen vnímali cokoliv, co se dostane do vaší pozornosti, mysl se přestane bránit skutečnosti. Máme sklon neustále utíkat před životem, utíkat před tím, co jsme, a hledat, čím bychom nahradili to, co nemáme rádi. Právě toto utíkání a odbíhání, čili potlačování, je v našem životě příčinou dalšího a dalšího utrpení. Štěstí je nalezeno, když skončí utrpení; ale jak skončí utrpení? Prostá a účinná metoda je pozorovat ho, abchom zaznamenali všechny jeho aspekty. Zeptejte se sami sebe, proč vůbec trpíte. Z jakého důvodu zakoušíte v životě nepohodlí, zklamání, deprese a další negativní věci? Musí tu být něco špatně, někde v mysli. Když ve vás vyvstane něco strastného, zeptejte se, 'kdo trpí'? Dokud je zde ten, kdo trpí, je zde i utrpení; když se ale trpitel sjednotí s utrpením, skutečnost utrpení je správně viděna a zmizí všechno kromě samotné pozornosti, která je vlastně úplným uvědoměním skutečnosti. Pak zde není nikdo, kdo trpí, ale 'vy' někde hluboko ještě stále vidíte pokračovat utrpení. Nakonec utrpení zmizí a vyvstane mír, radost, blaženost a jas.

Většina z nás přehlíží prostotu a touží najít systematické techniky, které by umožnily uniknout utrpení dokonce i v jeho mírných formách neuspokojení. Stále hledáme možnost, jak to udělat, ale nikdy to nemá konce. Život zde na Zemi není dost dlouhý, abychom to provedli tímto způsobem. Můžeme si myslet, že lze najít skutečnou podstatu našeho života tímto hledáním bez konce, ale zdaleka nejlepší způsob je dívat se na to, co se už teď děje, z okamžiku na okamžik, až se rozvine přirozená bdělost, prostá všech myšlenkových úletů.

Všichni něco hledáme. Co je skutečným cílem tohoto hledání? Řekl bych, že to je podstata. Jak můžeme najít podstatu a co to je? Myslím, že bychom měli chápat, co hledáme. Jestliže není jasné, co vlastně chceme dosáhnout, hledání nebude konce. Co je podstatou života? Kde je? Je velice obtížné definovat podstatu, protože když podáme definici něčeho, co je vpravdě nedefinovatelné, znamená to, že se snažíme omezit neomezené, a tak opět zatemňujeme skutečnost. Ale i když jí nedáme žádnou definici, měli bychom ji pochopit. Podstata musí být něco nestvořeného, nepodmíněného, zcela svobodného; musí to být oproštěno dokonce i od osvobození, protože některé formy svobody jsou podmíněné představami a zákonitostmi, jako např. čas. Tak to je v případě dočasného osvobození nebo když svoboda panuje jen na určitém místě nebo v jisté situaci. To tedy nemůže být pravá podstata, kterou hledáme, protože podstata je nezávislá na všech podmínkách, vlivech nebo strukturách. Je úplná sama v sobě a taková 'věc' nemůže mít žádné vazby, které by ji omezovaly.

Je vůbec možné, abychom takovou podstatu našli? Zní to tak vzdáleně, tak hluboce. Podmíněná mysl si myslí, že je to obtížné a říká 'Nesmysl, není žádná taková věc'. Má-li být mysl schopna podstatu vnímat, musí být svobodná a spočívat v tichosti.

Někteří si řeknou, že podstatou života je morální dokonalost, život podle morálních předpisů, které jsou společností dány, takže jsme v úplném souladu se společností. Jenže taková morálka je stále ještě v oblasti činností zvětšujících ego, protože když se cítíme morálně dobří, posiluje se ego, pocit, že jsme lepší a čistší než ostatní lidé, na které shlížíme jako na nemorální. Můžeme je dokonce nesnášet nebo dokonce nenávidět. Je zde rozdělení mezi námi "morálně dobrými" a ostatními, které považujeme za "morálně špatné". Takže i morální dokonalost patří k jevům života; není to podstata.

Dále je možná dokonalost v soustředění pro ty, kdo usilují o "vyšší" duchovní stavy. Ale opět, i zde je pocit odlišení, pocit vlastní duchovní pokročilosti, který se občas nevědomě projevuje. Je to stále pod vládou 'já', je tu pocit, že ono ovlivňuje soustředění mysli. Jenže takové soustředění vyžaduje zvláštní podmínky, jako je určité místo a čas, a není nijak pružné. Proto také v tomto soustředění stále nejste úplně svobodní, neboť se snažíte izolovat své já od něčeho jiného, vylučovat věci. Lidé, kteří jsou schopni dosahovat hlubokého soustředění, často zakoušejí v životě velké tlaky, protože jejich mysl je strnulá a hrdá na svou "dokonalost". Takový člověk si myslí, že je lepší, než ostatní, zároveň ale cítí neuspokojení a deprese; z toho pak vzniká zmatek a zklamání. Takže dokonalé soustředění nemůže být podstatou.

Možná si myslíte, že dokonalé vědění vhledu musí být určitě a nutně podstata, kterou hledáme, protože předpokládá, že jste zcela sami sebou. Ale i toto vědění vyžaduje ke svému rozvoji praxi a čas, nebo přinejmenším prostředky, jak s ním komunikovat a jak ho použít. I v dokonalém stavu vědění vhledu je stále potřeba je v situacích, do kterých se dostanete, nějak vyjádřit. Takže i tento stav, jakkoliv je dokonalý, je podmíněn událostmi a časem. Navíc i on může vyvolat pocity nadřazenosti. Ani toto tedy není podstata.

Co je tedy pravá podstata? Musí to být svoboda mimo čas a prostor, v páli nazývaná asamajavimókkha. Bez ní se budeme stále držet názorů a postojů a bránit sami sobě jít dál, stále budeme brát skutečné jako neskutečné a neskutečné jako skutečné a mást podstatné s nepodstatným. Když si osvojíme nějaký názor na něco, ustrneme a nejsme schopni pohybu, snažíme se jen držet toho, co už máme, protože svou mysl jsme už uzavřeli. Nechceme vědět už nic jiného, a když se objeví něco, co je v konfliktu s naším postojem, okamžitě to odmítneme jako 'nesprávné', a tak hledáme důvody k podpoře našeho ustáleného náhledu. Takové důvody se ale stále pohybují ve oblasti nevědomosti, zmatku a sebeklamu. Nejlepší cesta, jak najít skutečnost, je dívat se pozorně a bez ulpívání na jakýchkoliv představách. Můžeme se dívat na život s plným vědomím a moudrostí, bez myšlenkových návyků. Taková mysl je schopna porozumět skutečnosti - to znamená poznat podstatu.

Když myslíte výhradně v jednom směru, jste soustředění a silní a nelze s vámi snadno pohnout. Proč to tak je? Buddhismus by k tomu řekl, že je to kvůli připoutání k představě nebo systému myšlení. Takové připoutání je v životě velmi zavádějící: nejste doopravdy bdělí a čilí, protože s sebou neustále mentálně nosíte věci, které vám brání vidět věci svěží, tak jak jsou právě teď. Skutečnost je vždy nová a nemá žádnou konkrétní formu. Jestliže na něčem lpíme, nemůžeme ji vidět. Buddha řekl svým mnichům, poté, co jim vyložil šedesát dvě teorie indické filosofie: "Tathágata pochopil jasně všechny tyto systémy, a neulpívá na žádném z nich." Díky osvobození od všech těchto připoutání Buddha poznal Pravdu. To byla jedna z jeho pozoruhodných kvalit: byl osvobozen od všeho, co věděl! My ale zpravidla nejsme a snažíme se stále ostatním něco dokazovat. Daleko lepší je ale ukázat cestu, na které mohou ostatní všechny věci nalézt sami. Pokud nebudete osvobozeni od svých názorů a představ, ostatní vám nebudou rozumět a budou říkat: "To je jenom váš názor. Vás vychovali k tomu, abyste tomu věřili, ale já s tím nesouhlasím." Nevznikne skutečná komunikace, protože mezi vámi a ostatními je mezera. Další překážkou pravé komunikace je jazyk. Stále se snažíme používat slova k tomu, abychom v nich obsáhli Pravdu, místo abychom jimi na ni ukazovali. Nesmíme se spokojit se slovy, ani z nich žít nebo z nich čerpat, tak jako to bylo dříve; spíše bychom měli proniknout do jejich pravé povahy, do jejich vnitřního obsahu. Jinak uvízneme v pouhých obrazech. Nemůžeme vidět Buddhu, jestliže zůstáváme u jeho obrazu; nemůžeme vidět 'Boha', jestliže lpíme na jeho obrazu a věříme, že to je 'Bůh'. Chceme-li poznat 'Boha', musíme s 'Ním' přijít do styku; chceme-li poznat Skutečnost, musíme s ní vejít do přímého styku. Dokud s sebou nosíme představy o ní, nemůžeme vstoupit do ní samotné.

To znamená, že se potřebujeme stále znovu vzdělávat, učit se z každé životní události, která přijde. Život je neustálý proces vzdělávání. Co myslím slovem 'vzdělání'? Není to otázka vědeckých hodností, jsou to prostředky, jak přivádět ven to, co už uvnitř nás je. Obvykle nabýváme vědomostí a osvojujeme si metody myšlení jen proto, abychom se naplnili chaotickou a složitou směsí všeho možného. Skutečné vzdělání vyžaduje velkou dávku trpělivosti, abychom vynesli ven to, co zde je. Pak to můžeme vědomě uplatnit v životě. Jinak to, co je v nás, prostě shnije a my nikdy nevyužijeme tento náš potenciál: schopnost být činní a šťastní. Pokud si umíme vzít poučení ze strasti, potěšení a všeho, co přichází, může se vzdělávání odehrávat v každém okamžiku života. Život obsahuje všechny věci, a tak - pokud jsme bdělí a pozorní - máme možnost učit se v každém okamžiku. Učíme se odnaučit našim podmíněným představám, dokud se nestaneme Neučeným (nepřipoutaným) či Dokonalým - tím, kdo žije ve svobodě mimo čas a prostor. Toto osvobození je uvnitř, ale zároveň i vně, protože v podstatě není žádný rozdíl. Je zde jen jednota, kde každý je ve všem a všechno je v každém.