Než se pustíme do tohoto tématu, rád bych objasnil smysl stavu pozornosti a stavu rozptýlení. Stav rozptýlení znamená, že určitě probíhá myšlenkový proces. Jestliže mysl o ničem nepřemýšlí, neplánuje, nepředstavuje si, není zde žádné rozptýlení. Jenže mysl chce stále přemýšlet, plánovat a představovat si, a samotný tento proces je stavem rozptýlení. Možná se vám zdá, že když o něčem přemýšlíte, jste soustředění, ale ve skutečnosti v přemýšlející mysli není žádné soustředění. Jste-li opravdu pozorní, není zde žádné rozptýlení, protože celá vaše bytost se věnuje tomu, co se děje a není ztracena v přemýšlení o tom. Potíž je v tom, že nejsme schopni věnovat se něčemu celou bytostí a úplně. Dáváme věcem část své pozornosti, zatímco další část je jinde, a tak stav pozornosti není pevný.

Intelektuální procesy zahrnují myšlení, plánování, představování. Smysl intelektu je v tom, že dává schopnost rozumného myšlení. Lidské bytosti mají dvě základní schopnosti - představivost a rozum - které působí v lidské existenci rozpory a problémy, ale bez kterých by zároveň člověk nemohl existovat. Přemýšleli jste někdy, proč máme v sobě tolik konfliktů? A tolik představ? Máme obrovskou zálibu v představách a jejich vyjadřování. Proč je to tak?

Člověk se musí učit žít se svými problémy, protože je nemůže úplně překonat či rozpustit vzhledem k působení představivosti, představám, které si vybudoval a názorům, kterých se drží. Člověk má třeba představu Boha, Nejvyšší bytosti nebo Buddhy. Všechny tyto představy pocházejí z lidské představivosti, protože člověku chybí jistota, bezpečí a harmonie. Je plný rozporů a vnitřních konfliktů, a tak vytváří věci, aby vyhověl svým emocím. Představivost ale nemusí být vždycky škodlivá. Pokud je vyvažována pochopením, může být tvořivá a produktivní. Tvořivá představivost může člověku vytvářet pocit identity, který mu dává vnější jistotu, a má tedy úzké spojení s vírou. Není v ní ale skutečné porozumění. To je důvodem, že když pokročíte do dalšího stádia ve svém vývoji, můžete zakoušet pocit strachu, protože úplně nevíte, co jste až dosud dělali nebo co ještě leží před vámi. Proto se bojíte nebo alespoň vyvstává vzrušení, které -jak zjistíte při pečlivém pozorování - má spojení se strachem. A tak představivost je jeden z prvků, se kterými musí člověk zápasit.

Je tu ale ještě další prvek - rozum. Přemýšlením se snažíme vidět věci jasně v souladu s naší logikou. Věci, se kterými se potkáme, přijímáme tehdy, když jsou v souladu se schématy našeho myšlení a mohou být logicky dokázány. Jako lidé jsme odpovědní za to, co děláme, a také musíme ostatním různé věci rozumově dokazovat. Když se setkáme s něčím, co naše rozumové schopnosti přesahuje, jsme zmateni a zase se vracíme k pojmovému myšlení a snažíme se to překonat jak spekulací, tak představivostí. To náš zmatek často ještě zhorší. Není v možnostech představivosti vyjasnit spoustu zmatku, která už byla vytvořena. A tak rozpory a konflikty pokračují. To je fungování intelektu. Intelekt hledá jasno v tom, o čem se mluví, a lidé kladou otázky, aby našli nějaké odpovědi. Vede to ale jenom k pojmovému myšlení a intelektuálnímu pochopení, které nikdy nemůže plně uspokojit, protože ty nejdůležitější otázky přesahují možnosti intelektu zkoumat a rozhodovat. Někdy také otázky vznikají čirou spekulací mysli, které ve skutečnosti nic neodpovídá, a tak jsme vrženi do zmatku a konfliktu. Samotný intelekt může produkovat otázky a spekulace o pravdě, ale nikdy ne vnímat samotnou pravdu. Vrcholem intelektu je jakýsi záblesk pravdy; za něj ale jít nemůže.

Nemůžeme se tedy spoléhat či být uspokojeni samotným intelektem, protože to, co potřebujeme, leží za ním. Možná pozorujete, jak se lidské bytosti snaží prostřednictvím intelektu dosáhnout svobodu. Můžeme skutečně dosáhnout osvobození od některých věcí, ale ne svobodu být plně sami sebou, být dokonale volní. Jen velmi málo lidí dosáhne svobody být zcela sami sebou. Místo toho se měníme každým okamžikem pod vlivem nějaké myšlenky, představy, společnosti či společenství, náboženství. Nejsme svobodní; modelují a podmiňují nás vzpomínky, myšlenky, zkušenosti a nabyté vědomosti. Máme-li přežít, vždy se musíme někomu či něčemu podřídit. Součástí procesu existence je vždy také podřízení - společnosti, určité skupině lidí, jako je např. rodina nebo přátelé. Je-li někdo chytřejší než ostatní, často je chce ovládnout a mít tak nad společenstvím moc. Tato potřeba ovládat je následkem představivosti. Podřízením ani nadvládou nemůžeme dosáhnout nezávislosti ani svobody. Vždy jsme závislí na lidech okolo nás. Když jste "na vrcholu", závisíte na přátelích, spolupracovnících a dalších lidech, kteří vás podporují a přijímají. Jste-li "dole", závisíte na lidech, kteří mají autoritu, i na tradičních strukturách a pravidlech, přijímaných příslušnou skupinou. V žádném případě nejste svobodní.

Jak tedy vyřešit náš problém? Nejde to ani podřízením, ani nadvládou, protože konečným výsledkem je buď porážka nebo neúspěch. Co je tedy hlavní problém? Myslím, že to je oddělenost přímo v nás. Buddhisté zřejmě při řešení lidské existence často zapomínají na prvek nezaujaté lásky, mettá. Taková láska nám zachová pocit osobnosti a zároveň nás sjednocuje s ostatními lidmi i situacemi. Je to stav harmonie, ve které člověk může být sám sebou a přece sdílet život společenství.

Mettá, láska, která si nic nepřivlastňuje, znamená schopnost úplně opustit sebe sama, být zcela prostý sobeckých zájmů. To vede ke schopnosti cítit bez výhrad se všemi bytostmi. Máme-li v sobě skutečnou lásku, nepotřebujeme konkrétní objekt, který bychom milovali. Důležitý není objekt lásky, ale samotná láska. Jakmile dáte důležitost nějakému objektu, ať je to osoba nebo věc, jste ztraceni. To už není láska, ale připoutanost. Člověk s pravou, neomezenou lásku přeje dobro ostatním lidem stejně jako své rodině či přátelům. Jinak je to jen připoutání k manželce, manželovi, dětem či přátelům - ne láska. Pokud někdo miluje jen pro uspokojení či prospěch získaný prostřednictvím objektu své lásky, pak jeho ztráta mu přinese zármutek. Není smutný pro toho člověka či věc, ale cítí se bez něj ztracený, bez jistoty, chybí mu uspokojení či společnost. Ten zármutek tedy vlastně vzniká ze sobeckých představ, ne prostě jen pro ztrátu někoho nebo něčeho.

Pravá, neomezená láska je základní, máme-li vyřešit naše problémy. Jak ji můžeme rozvinout? Dosáhnout mettá neznamená přijmout představu 'musím milovat všechny bytosti, všechny věci'. Mohla by snad vzniknout láska tím, že to budeme opakovat? Velmi o tom pochybuji, protože to zahrnuje myšlenkové procesy a opakování představy. Dotýká se to tedy jen velmi povrchní roviny existence. Konflikty v nás jsou ale velice hluboké. Lásku musíme nalézt v srdci, ne v mysli. Je-li v srdci, prolne i do slovního vyjádření a činů, právě tak jako do myšlenek. Ve skutečnosti je láska či laskavost v každém - jde o to ji najít. Pak můžeme jednat, mluvit i myslit s láskou. Láska se objeví i ve formě dovedností či umění - umění žít, komunikovat, naslouchat a podobně. Pak jste tvořiví, a přeci bez žádosti po výsledku. Není zde žádné přání po osobním úspěchu, a přeci se věci podnikají s celou bytostí. Myšlení je naplněno láskou, a tak zde není žádné místo pro představy. Můžete být čímkoliv a kýmkoliv, nejste ale něčím určeným. Neposloucháte žádosti a pokušení, jste prosti nečistoty. Toto je umění žít a takto se věci dějí.

Možná se ptáte, jak zvládnout v budoucnu odpovědnost za vaši rodinu, za celý život. Máte-li v srdci pravou lásku, je zde i péče a zodpovědnost, protože láska zahrnuje všechny lidské ctnosti. Nedává žádné místo zlu. Neměli byste si tedy dělat starosti, jak zvládnete svou odpovědnost za sebe či za ostatní, za budoucnost. Co je to vůbec budoucnost? Je to jen spekulace, projekce mysli, která zahrnuje minulost. Když žijete v přítomnosti, oproštěni od minulosti i budoucnosti, nejsou zde žádné projekce. Doopravdy žijete, a proto jste šťastní a je ve vás tvořivá energie. To je vlastně celá odpověď na řešení problémů lidské existence - a je to odpověď, která nemůže být dosažena intelektem. Teprve tam, kde končí intelekt, můžeme najít jednotu, harmonii, bezpečí, lásku. Kdyby každý z nás miloval bez rozlišování, vládla by důvěra bez podezřívání či napětí - tedy dokonalá společnost. Musíme sami najít, co leží za intelektem a pak se podílet na tomto porozumění. Lásku nemůžeme "praktikovat", ale můžeme ji najít. A když je nalezena, život se hluboce promění a můžeme žít správně. Snažte se tedy osvobodit od diskurzívního myšlení, a pak najdete nesobeckou lásku. V ní je obrovská energie. Je v ní všechno.

Před meditací jsem vám vysvětlil jen něco málo o vložení energie do pozornosti. Jak asi víte, energie je jedním z předpokladů probuzení. Bez ní nelze probuzení dosáhnout. Stejně tak můžeme vidět v životě vůbec, že není-li zde energie, nemůžeme pracovat a vůbec žít.

Když budeme vědět, jak použít energii, nebudeme unavení nebo deprimovaní. Když ji ale použijeme špatně, špatným způsobem, unavíme se. Můžete si toho všimnout v meditaci. Když jde příliš mnoho energie do myšlenkové činnosti, mysl je stále více nepokojná a s ní i celá vaše bytost. Energie se tak rozptyluje a jste stále unavenější; pak si myslíte, že je zbytečné sedět v meditaci, že je to ztráta času a měli byste místo toho dělat něco "praktického". Cítíte silné nutkání dělat něco jiného než meditaci. To je příklad použití energie špatným způsobem. Když meditujete, měli byste energii dávat meditaci, a ne intelektu, protože meditace je mimo dosah intelektu. Intelekt nemůže chápat, co je doopravdy meditace. Může chápat myšlenky o meditaci, ale tyto myšlenky nejsou meditace samotná. To je velice důležité. Často si myslíme, že to je meditace, ale není to tak. Myšlenky patří intelektu, ale meditace je něco, co leží mimo něj. Nemůžeme dojít k meditaci intelektuálními operacemi. Ale když už víte, jak se meditací dostat za intelekt, je jednoduché pečlivě, důkladně a do hloubky pozorovat práci intelektu. Po zdokonalení bdělosti nenajde intelekt už vůbec místo, kudy by do ní mohl proniknout. Jste plně prodchnuti bdělostí a intelekt nemůže fungovat. Pak naleznete něco jiného a myšlením nepředstavitelného, protože myšlení náleží intelektu.

Když něčemu dáte energii, tak jak jsme to právě viděli u mysli, pak tato věc nabírá stále více a více energie, aby pak pracovala sama o sobě a v sobě. Tak ztrácíme energii k tomu, na co ji potřebujeme. V meditaci je hlavní být bdělý, pozorovat každý okamžik. Proto musíme dávat energii tomuto pozorování. Pak bude mít bdělost dostatek energie, aby sama pracovala. To vás může vést stále hlouběji do srdce meditace. Všechno lze pak udělat prostě, lehce a spontánně, takže nepřijde žádná únava či omrzelost. Ta vyvstává, když něco očekáváte; když se to nestane, cítíte zklamání a depresi.

Ve stavu bdělé pozornosti můžete vidět velmi jasně rozdíl mezi myšlenkovým procesem a tím, když opravdu jste úplně bdělí. Myšlení zahrnuje očekávání, touhu po výsledku, potěšení a uspokojení, právě tak jako nespokojenost, bolest, zklamání a depresi, když se vaše očekávání nesplní. V intelektu existují negativní, stejně jako pozitivní věci, a není zde žádná možnost, jak toto rozdělení rozpustit. Proto tam také vyvstává zmatek a pochybnost. Intelekt se usilovně snaží řešit problémy, ale sám v sobě nemá možnost, jak to udělat. Místo toho přináší komplikace a dělá věci stále složitější. Ve skutečné meditaci není žádný zmatek, žádné potěšení nebo bolest, ale radost a blaženost, protože pravá meditace obsahuje úplné osvobození. Nemůže vyvstat žádné rozdělení, svár, protože tam pro ně není místo.

Když správně pozorujeme, vidíme všechny stránky intelektu, který v nás funguje. Proč je zde vůbec pojem duality? Důvodem je, že s jeho pomocí se intelekt snaží řešit největší problém lidských bytostí. Na počátku jsme byli v harmonii s přírodou, přirozeností věcí. Od té jsme byli odříznutí, jak jsme rostli a byli ztvárňováni a podmiňováni společností, vědomostmi, vírami a všemi zkušenostmi, které jsme v životě nashromáždili. Dokud jsme byli v harmonii, nevěděli jsme to, protože nebyla rozvinuta bdělost. Žili jsme instinktivně. Když si jste vědomi sebe sama a vidíte, že zde není harmonie, chcete ji opět dosáhnout. Není ale možné to udělat tím předchozím způsobem. Musíme udělat něco jiného, chceme-li dosáhnout harmonie či sjednocení. Nelze to udělat prostě návratem do původního stavu. Nemůžeme postupovat ani intelektem, takže musí být nějaká jiná cesta, kterou bychom se vydali k dosažení sjednocení a rovnováhy. Bez toho člověk nemůže plně vyzrát.

Intelekt nemůže v samotné meditaci pomoci. Myšlenkové procesy jsou procesy podmiňující, takže se od nich musíme osvobodit, a intelekt je pro meditaci překážkou. Vždy meditaci nějak ruší. Jak jsem už řekl, intelekt má dvě hlavní složky: myšlení a představivost. V meditaci ale nemůžeme použít ani jednu z nich. Máme-li uvažovat termíny, které hrají roli v meditaci, jsou zde bdělost, pozornost a vnímavost. Tyto tři složky jsou v meditaci podstatné a ve skutečnosti jsou neoddělitelné. Když člověk pozoruje, bdělý a pozorný, mysl se postupně vyjasňuje, je stále bdělejší, vnímavější a citlivější ke všem věcem, včetně své vlastní činnosti. Taková mysl nemůže být odhalena intelektem, ale jenom meditací. Budete-li všechno neustále pozorovat, budete velmi citliví. Zpočátku, v první fázi této citlivosti, budete možná trpět, protože uvidíte všechnu bídu v sobě i ve světě. Všechno se pak zdá hrozné. Je to ale opravdu jen velmi povrchní dojem, protože je spojen s citovým centrem. Budete-li pozorovat tyto pocity utrpení, mysl se bude čistit a vyjasňovat, až tuto posedlost překonáte.

V jistém smyslu můžeme tedy říci, že přestat reagovat je počátkem akce. Jak můžete přestat reagovat? Jediným způsobem - vnímavostí, bdělostí, úplnou pozorností. Pak místo reagování na věci jen pozorujete tyto reakce. Řekněme, že meditujete ve skupině a někdo přijde pozdě. Bude vás to rušit, protože vaše mysl nechce ztratit svůj klid. Výsledkem je, že na tuto situaci reagujete pocitem hněvu a zklamání. Jestliže ale pozorujete tuto reakci, cíl meditace se vám neztratí. Pokud se ale doopravdy necháte vyrušit, pak už nemeditujete. Meditovat můžete v jakékoliv životní situaci. Když to víme, víme už také, jak meditovat. Dá to ale nějaký čas objevit v sobě tuto schopnost, protože jsme silně podmínění, zatížení mnoha věcmi. Dokud se toto břemeno nezlehčí, nemůžeme správně meditovat.

Jak už jsem řekl, nesmíme v meditaci očekávat žádný výsledek nebo v něco doufat, protože dosažení je cílem touhy či představy -metody intelektu. Když budete pracovat s touhou něco dosáhnout, budete mít stále větší a větší potíže, anebo - když uspějete - na tom ulpíte. Takový výsledek patří do oblasti mentálních výtvorů, ve které panuje ulpívání a připoutání. Dokonce i když jste vyrovnaní, ulpíte na tomto stavu vyrovnanosti. V pravé meditaci ale nejste připoutáni k čemukoliv, protože jste došli k vnitřní kráse, svobodě a dobru.

Když už mluvíme o kráse - jsou dvě formy: povrchní a hluboká krása. Obě jsou v životě užitečné. Povrchní je užitečná v životě všeobecně: vyžadujeme úpravnost a čistotu těla, oděvu, prostředí. Potřebujeme pořádek a dobré způsoby. Dokonce i krása přesnosti a dochvilnosti je v našem životě nezbytná. Pociťujete-li tedy ve všech vašich činnostech krásu, cítíte také radost, štěstí a mír, protože krásu nelze úplně oddělit od míru. Jsme ale doopravdy vnímaví ke všem formám krásy v životě? Jsme vnímaví k tomu, jak mluvíme, jednáme, žijeme? Pokud ano, vidíme krásu toho všeho. Cítíme se pokojní a radostní.

Ale i tato krása obsahuje připoutání a touhu opakovat a udržet tuto zkušenost. Ačkoliv to nemusí být samo o sobě špatné zakoušet tento druh krásy, hlubokou krásou je krása čistoty, která je uvnitř. Když se s ní spojíte, objeví se v životě obrovská energie, blaženost a význam. Není to krása smyslů, ale pravdy. V tomto stavu není žádné rozdělení. Nejste oddělení od krásy a krása není oddělená od vás. Jste v jednotě. A krásu nelze oddělit od lásky a pochopení. Vezměme si za příklad květinu. Když doopravdy plně vnímáte nějakou květinu, vidíte její tichý úsměv. Pak se na krátký okamžik váš subjekt - 'vy' úplně ztratí a není žádného odlišení mezi vámi a květinou. Je zde jenom vjem krásy, 'tichého úsměvu'. Intelekt by vám k tomu řekl, že to není možné, protože musí být rozdíl mezi vámi a květinou. Vy jste člověk a květina je květina. Tak intelekt brání pochopení, brzdí a odmítá ho. Proto potřebujeme mít vlastní zkušenost, že je vůbec možné. Je to jediná cesta. Dokud nejsme schopni to udělat, pracujeme stále s představami, ne činy. Představy jsou reakce, ne akce.

Jak vůbec představa vzniká? Budete-li pozorovat mysl a vidět, jak tvoří představy, uvidíte, že ve světě představivosti existuje kontakt mezi pamětí, pojmy, fantazií a zaměřováním. Když se mysl na něco zaměří ve vztahu k předchozím vědomostem, které jsou v ní obsaženy, vznikají představy. Ale představy nejsou činy. Intelekt se stále usilovně snaží přeměnit představy na činy. Jenže v tom nemůže uspět, protože propast mezi představami a činy nebo mezi samotnými představami vytváří konflikt. Tento konflikt leží velmi hluboko v mysli, a proto nelze dosáhnout krásy, lásky a pochopení. Ale v tom okamžiku, kdy pochopíte skutečnost ve své mysli, nebudete už moci více oddělovat dobro od krásy nebo krásu od lásky. V té chvíli, kdy hluboce pocítíte dobro v sobě samém, budete vnímat i krásu, lásku a pochopení. V tomto stavu není žádné připoutání, žádná touha. Touha existuje jen v oblasti myšlenkových procesů, vzpomínek a reakcí. Když se dostanete mimo všechny tyto věci, není už žádná touha. Je zde úplná svoboda a není zde žádný vztah subjekt-objekt.

To všechno není vně nás. Není to ale v dosahu intelektu. Měli bychom mít na mysli, že intelekt je užitečný jenom v jisté rovině života. Nemůžeme ho úplně odmítnout; musíme ho využívat pro některé účely, jako je např. využití faktických znalostí při vydělávání na živobytí a podobně. Nemůžeme na něj ale spoléhat, nebo si myslet, že to je všechno. Pokud si to myslíme, nemůžeme v životě dosáhnout plné dokonalosti. Pokud ale použijeme intelekt k vyjasnění si toho, co chceme dělat, může nás dovést ke skutečné činnosti, která přinese naplnění - a tou je meditační praxe. I meditační praxe je ale pouhý prostředek, zatímco skutečná meditace je už cíl samotný. Meditovat se učíme tak dlouho, dokud nedojdeme k meditaci - skutečné meditaci. Dokud se učíme, nacházíme se ve stejné situaci, jako v běžném životě. Jsou tu úspěchy a neúspěchy, chcete-li mluvit v těchto termínech. Ve skutečnosti prostě děláte, co můžete. Děláte to pozorně, s jasným vědomím, pochopením a plnou bdělostí. To vás povede k cíli, dokud si budete plně vědomi všeho, co děláte, dokud budete přistupovat ke všemu s upřímným srdcem, ne jen tak, že si s něčím hrajete, protože nemáte zrovna nic jiného, co by vás zaměstnalo. To je postoj, který pochopení meditace nepřinese. Meditace, která přesáhla intelekt, se uskuteční jen tehdy, když zde není žádný meditující, ani žádný objekt, na který by se meditovalo.