Štíhlovka podkovní Coluber hippocrepisPyrenejský poloostrov, severozápadní Afrika
Štíhlovky nejsou častými chovanci terárií. Většina druhů zůstává velmi kousavá i po delším chovu v zajetí. Některé jsou ještě k tomu potravně specializované a v jejich jídelníčku převažují plazi. Tyto druhy si jen těžko zvykají na náhradní potravu. Ve slinách mají toxické látky. Ty se do krve dostanou až po delším přežvykování zakousnuté štíhlovky. Ve většině případů dojde jen k otoku okolí poranění nebo postižené končetiny. Všechny příznaky většinou po několika dnech bez následků zmizí.
Štíhlovka podkovní žije na Pyrenejském poloostrově a v Severozápadní Africe. Obývá suchá místa, stepního až polopouštního charakteru. Přednost dává kamenitým a křovisky porostlým místům. Vystupuje i do hor. Většinou žije na zemi, šplhá jen zřídka. Aktivní je ráno nebo za soumraku. V přírodě loví ještěrky, ptáky a malé savce. Dorůstá většinou do 150 cm, vyjímečně až do dvou metrů. Jedinci dovezení z přírody jsou velmi kousaví a nikdy si pořádně v teráriu nepřivyknou. Avšak mláďata odchovaná v zajetí jsou klidnější a téměř nekoušou. K chovu se používá středně velké terárium s několika úkryty, větví a miskou na vodu. Potřebují poněkud vyšší teplotu, přes den 28 až 32° C, s možností lokálního ohřátí na 36-38° C. V noci může klesnout na pokojovou teplotu. V zimním období je zazimujeme při 5-8° C na dva až tři měsíce. To je nutné pro další rozmnožování. Páří se brzy na jaře. Samice mívá za rok jednu až dvě snůšky. Vajec bývá většinou 6-10 kusů. Mláďata se líhnou za dva měsíce. Po prvním svlékání loví myšata. Dospělé štíhlovky požírají myši, menší potkany a malá kuřata. V zajetí se dobře rozmnožují.
Jejich toxin není příliš nebezpečný. Je znám případ, kdy chovatel, aby užovce neporanil tlamu ji nechal chvíli zakousnutou do prstu. Po určité době došlo ke svědivému otoku prstu a jeho zčervenání. Všechny příznaky zcela odezněly do dvou dnů.
 
 (Text je převzat z knihy "Zoologická zahrada", vydalo nakladatelství RUBICO Olomouc v roce 1999)