2.C - SPORTOVNÍ KURZ - Drhleny-Čížovky ( foto | zpět )

Škola se o nás stará ve všech směrech našeho vývoje, proto nám i umožnila v termínu od 5. – 9. června 1995 stoprocentní vyžití.
     Celý týden jsme se kolektivně věnovali stolnímu tenisu, fotbalu, softbalu, pasáku, volejbalu, nohejbalu, badmintonu, hokeji a jiným netradičním sportům.
     Pro snadnější zvládnutí naší smečky z druháků jsme byli rozděleni do skupin
          - dívky 2.A, 2.B, 2.C, 2.D
          - chlapci 2.A+C, 2.B+D
     O náš dozor se starali: prof. Šourková („Hlavní Kápo“), prof. Hlaváčová, prof. Vaníčková, prof. Joselová, prof. Volfová, prof. Vaníček, prof. Hašlar a prof. Novák.
     Všichni se snažili, aby ten týden v Čížovkách byl co nejpříjemnější. Tento cíl byl skoro úspěšně splněn, až na pár malých vroubků (a pár facek - pozn. webmastera)
     Ve čtvrtek se konaly turnaje, které byly naplněny báječnou atmosférou sportu a fair play. Většina z nás měla snahu předvést a podat nejlepší výkon, aby právě to jeho družstvo zvítězilo.
     I když nebylo zrovna pěkné počasí, nenechali jsme se odradit a vydali jsme se navštívit nedaleký hrad Kost (ať pěšky, tak i na kole). Při zpáteční cestě  jsme natrhali profesorce Šourkové květiny, které jsme ale někde ztratili. Tak náhradou za ně byl míček s podpisy naší třídy, který jsme jí se zpěvem předali.
     Na rozloučenou se konal táborák, při kterém jsme prověřili své hlasivky. (text: kronikářky)

2.C - ŠKOLNÍ VÝLET - Bělá pod Bezdězem ( foto | zpět )

Jako již minulý rok, jsme se rozhodli pro čtyřdenní výlet do Bělé pod Bezdězem. 
     Odjížděli jsme ve čtvrtek z autobusového nádraží. A ani jsme se nenadáli a už jsme byli v Bělé, ale to nám zbýval pěkný kus ke kempu, kde jsme měli bydlet následující dny. Pěšky, obtěžkáni zavazadly, jsme kráčeli cestou i houštím až k vytouženému cíli.
     Jaké to bylo překvapení, když jsme se ubytovali, a po chvíli uviděli prváky od nás ze školy. Zase jsme nemohli dělat ostudu, aby se o tom někdo nedozvěděl. Až do večera jsme hráli volejbal, nohejbal a konzumovali zásoby z domova.
     Na pátek byl naplánován výlet do Doks a na hrad Bezděz. Ráno jsme do sebe hodili snídani a spěchali na nádraží, které snad kvůli nám přestěhovali až na konec světa. Vlak jsme stihli o prsa. ("Ještě dobíhají, ještě dobíhají" - pozn. webmastera)
     V Doksech jsme se rozdělili na skupiny. A takto rozdrobeni se rozprchli po městečku.
     Horší však bylo, jak se znovu sjednotit. To zajistila třídní. Objevovala nás na kole a posílala na chatu, kde bylo naše středisko. Z chaty jsme se společně vydali na Bezděz po lesních cestách. Ale našli se jedinci, co šli jeden krok dopředu a dva vzad. A tak se ztratila část třídy i s mladou profesorkou.
     Co se jim stalo? Nezabloudili? Měla strach třídní, a proto zbytek třídy rozmístila po 100 metrech. A čekalo se na opozdilce. Roztroušeni v terénu jsme byli odkázáni na svůj rozum. A když půl hodiny nikdo nešel, každý se sebral a kráčel přímo za nosem. Cestou jsme občas potkali nějakého spolužáka, který se k nám přidal. Až jsme takhle došli do nejbližší hospody. Objednali si limonádu. A co se nestalo. Ani ne za půl hodiny k nám dorazil zbytek třídy, ale bez mladičké profesorky (ta se vrátila až večer do kempu).
     Po lesním cvičení jsme jednohlasně odmítli cestu pěšky, a proto jsme do kempu odjeli autobusem.
     V sobotu celá naše smečka vyrazila na diskotéku do města. Tam jsme ani moc nezlobili. Dokonce i profesorky se přidaly, když začala hrát hudba. Unaveni, plní dojmů, jsme v noci vklouzli pod deku.
     Další den jsme pouze balili zavazadla a připravovali se na náš domov.
     Je škoda, že se výletu nezúčastnilo více lidí. Ale ani moc to nevadilo, i naše „trosky“ se dovedly dobře pobavit. A pouze těm, co s námi nejeli, může být líto, že přišli o velikou legraci a zážitky, které oživily všední rok ve škole. 
(text: kronikářky)