Jak
to všechno začalo…
A
je to tu zase. Čas kdy to už učitelé nemohou vydržet a tak
vyženou studenty do volné přírody. Říkají tomu školní výlet.
Začalo to tak jako vždy, obligátní
otázkou: „Tak kam letos pojedeme?“. I přes
neutuchající skandování skalních příznivců: „Bělá,
Bělá“ a po spoustě přesvědčování typu:
„Nebojte se, je tam upravené hřiště na fotbal a
volejbal, a dokonce i satelit, tzn. Že shlédnutí přenosu
Mistrovství Evropy ve fotbale je zajištěno“ a samozřejmě
i po náležitých odpovědích: „To je v Kosmonosích
na Švarďáku taky, až na ten satelit“, bylo rozhodnuto.
Letos jedeme do Srbska.
Den
první…
Protože doprava byla stanovena jako
individuální, na místo jsme dorazili v průběhu
odpoledne v malých skupinkách. První nedočkavci
dorazili krátce po poledni. Zde narazili na menší problém. A
sice to, že ubytovat se můžeme až poté, co dorazí naše
paní profesorka. No nevadí, vždyť těch pár hodin to přece
vydržíme.
Jako první zástupce pedagogického
sboru dorazila pí. prof. Samešová, se svými dvěma dětmi.
Ta nám však oznámila, že paní z kempu nám zapomněla
sdělit jeden detail. Chatky smíme obsadit až po večeři. Překvapením
neměl být konec. Náš, již ve škole tak pečlivě sestavený,
seznam Kdo s kým spí (ve vší počestnosti – pozn.
autora) nám byl opět na tolik co loni, tzn. na nic. Protože nám
však tak neprozřetelně ukázali, které chatky to jsou,
obsadili jsme je sami.
Mezitím postupně přijížděli další
členové našeho kolektivu (za všechny jmenujme náš oblíbený
Fichtl Gang, v obsazení: Gustav, Váňa a dva civilisté
/rozuměj na jiném stroji/ Koudy a Kuba – pozn. autora).
Ještě jsme se nesešli všichni a již
se projevil jeden z výrazných znaků našeho výletu…
žízeň! (seznam nápojů spotřebovaných na tomto výletě je
uveden na konci tohoto záznamu - pozn. autora). Někteří z nás
se dokonce odhodlali k ochutnání místní večeře.
Poté, co jsme doplnili zásoby životodárných
tekutin (nemyslím vodu - pozn. autora) a obsadili chatky, jsme
se jali zjišťovat zda jsou zde skutečně všechny slibované
výhody. Ano. Skutečně je zde satelit (tím výčet souhlasných
odpovědí bohužel končí - pozn. autora).
První
večer…
První
večer jsme prožili celkem v pořádku (až na pár výjimek,
že Prouza - pozn. autora) a spát jsme šli relativně brzo
(asi ve dvě hodiny - pozn. autora).
Den
druhý…
Druhý den jsme plni elánu vstali a
vyrazili do světa. Totiž chtěli vyrazit. Zaskočil nás nečekaný
a neutuchající déšť. Zrevidovali jsme místní obchod a
bar. Hledali jsme místního psa, nalézt se nám ho však podařilo až u večeře. Objevil se i pokus o hraní něčeho na způsob
fotbalu.
Druhý
večer…
Tento večer byly také odstartovány
naše kanadské žertíčky. Vše začalo naprosto nevině.
Neznámý dobrodinec (Milan Jeřábek - pozn. autora) vypojil
jistič v chatce. Jistič byl opět zapojen a málem jsme
na celou věc zapomněli, kdyby… (pokračování příště
- pozn. autora). Ubytovna vede jedna nula.
Chlapci z chatky se rozhodli uspořádat
pokerový turnaj – nonstop, tzn. že večer proběhl bez
zbytečného spaní a polehávání, ve víru hry. Vytrvalci
vydrželi skutečně hrát až do kuropění (tzn. do sedmi do rána
- pozn. autora). Jako společnost jsme uvítali dámskou část
publika a nezbytný kazeťák (např. radiové vysílání Nové
Alfy – „jedna hodina a deset drážek, jedenáct drážek…“
- pozn. autora). Přes neutuchající zápal do hry občas příroda
zvítězila a oni se spořádaně vydali na místo, které je k tomuto
účelu speciálně určeno. Neučinili tak ale všichni, někteří
z nás se rozhodli poněkud vyrovnat skóre (viď Váňo -
pozn. autora). A tak se vypravili na trestnou výpravu. Skončila
kupodivu rychle, u zamčených dveří chlapů (!?!- pozn.
autora) v ubytovně. Nastražili tedy alespoň malou past,
v podobě sudu za jejich dveře a odebrali se do říše snů.
Stav byl jedna jedna.
Den
třetí…
Pokeroví hráči a diváci turnaje již
nedočkavě očekávali úder osmé hodiny, kdy došlo k vyplácení
výher. Následovat měla snídaně a poté rychle do peřin.
Ale… člověk míní a pí. prof. Hlaváčová mění.
„V půl deváté ji u vás v chatě porada“,
tato jeji slova nás nepotěšila. Nu což to už vydržíme, spát
se jde až v devět. Porada proběhla v poněkud ospalé
náladě. Pí. prof. Hlaváčová nám oznámila, že mírný deštík
nemůže sportovce našeho formátu porazit, a proto jsme
vyrazili na ranní procházku.
Náš neutuchající elán poněkud
utuchl nepopiratelnou skutečností, že hodiny od posledního
spánku neúprosně ubíhaly a do kempu je stále ještě
daleko. Tam jsem dorazili na jedenáctou (naštěstí dopoledne
- pozn. autora). Někteří vytrvalci, občerstveni zmrzlinou,
se rozhodli shlédnout i nezničitelného Nicka Slaughtera. Po
chutném (!?!- pozn. autora) obědě se konečně dostali k toužebně
očekávanému spánku.
Okolo čtvrté hodiny je vzbudil
nezdolný fanoušek Buri svým pokřikem: „Dojčland, dojčland“.
Během odpoledne (pokračování
kanadské story - pozn. autora) se z tratil z chatky
ehm…, no něco co tam vlastně vůbec nebylo (to jest, láhve
s obsahem, který školní řád právě neschvaluje -
pozn. autora). Následné horečné a vyděšené pátrání se
musí přičíst na konto chlapů (ti chlapi jsou tu na výslovné
Gustavovo přání, autor se s tímto označením neztotožňuje
- pozn. autora) z ubytovny. V momentě, kdy už chatařům
povolily nervy a se spoustou adrenalinu v žilách (rozuměj
v bojové náladě - pozn. autora) chtěli obejít a
vyslechnout všechny obyvatele kempu a ubytovny především, se
ukradené láhve (a kupodivu i jejich obsah - pozn. autora) vrátily
a nalezly tak své původní a právoplatné majitele. Ubytovna
vede dva jedna…
Chataři to však vzali jako vyhlášení
války a začali si lámat hlavu tím, jak jim to vrátit.
Třetí
večer…
Večer
proběhl za neustálého doplňování tekutin a několika her
– celkem v klidu. Jen Prouza se pokusil vyrovnat skóre
tím, že namazal Chlapům (tfuj, to slovo mi nějak nejde přes
prsty - pozn. autora) kliku zubní pastou. Tento pokus se mu však
příliš nepodařil, neboť mu na tento obehraný trik neskočili
(taky proto že ho přitom viděli. No nic, snad příště -
pozn. autora). Po včerejší zkušenosti jsme pokerový turnaj
raději vypustili a šli spát.
Den
čtvrtý…
Dopoledne
proběhlo kupodivu klidně. Až na malý výlet. Teprve v jeho
průběhu jsem se dozvěděli, že si na nás pí. prof. Samešová
stěžovala. Nejsme prý schopni ani jít na procházku v klidu
a necourat se. Tehdy jsme za zpěvu písní (ať žijou Kabáti
- pozn. autora) vyrazili kupředu. Náš cíl, tzn. hospodu ve
skalách, jsme nalezli celkem snadno. Několik piv (a vína -
pozn. autora) nám poskytlo dostatečné osvěžení a tak jsme
se vydali zpět. Po cestě se opakovala loňská historie (opět
jsme se vydali jinou cestou než jsme měli - pozn. autora). Za
použití různých zkratek jsme se však nakonec všichni do
kempu dostali ve zdraví.
Odpoledne proběhlo kupodivu klidně.
Pouze jsme byli přinuceni k provozování sportu. Chlapi
hráli fotbal a dívyk (byly i výjimky - pozn. autora) se pokoušely
hrát volejbal. Tentokrát se pokus o vyrovnání skóre podařil.
Jiří (sorry Jirko - pozn. autora) totiž zjistil, že z jeho
oblíbených (a hlavně drahých - pozn. autora) adidasek se na
svém místě nachází pouze jedna. Nenápadně utrousené poznámky,
typu: „Ne tu botu jsem neviděl. Ale kde je ten pes?
Nevzal ti ji náhodou?“, způsobily, že Jirka strávil
hodinku hledáním psa a jeho boudy. Stav je vyrovnán. Dva dva.
Čtvrtý
večer…
Jelikož tento večer měl být náš
poslední na tomto výletě, rozhodli jsme se dopít zásoby. A
při té příležitosti se i trochu pobavit. Po nějaké době
začala společnost být poněkud hlučná a tak se odebrala
ven, do přírody. Zde Masáro s Váňou uspořádali soutěž
zvanou štafeta. Bohužel se nám nepodařilo zapojit do hry i
druhou část kolektivu (Gusta a spol. - pozn. autora). Tato hra
obstála i před přísným zrakem našeho pedagogického dozoru
(z větší části díky tmě - pozn. autora).
Poté, co jsme se odebrali do chaty, se
uspořádalo několik soutěží a také jedna „scénka“.
Romana se totiž propůjčila k tomu, že sehraje s Gustavem
nekalou hru. Než se překvapený Gustav vzpamatoval, měl celou
tvář od zubní pasty, na což dodnes velice rád vzpomíná
(prý nemusí používat šampón, vlasy mu po namočení pění
samy). Skóre tedy nakonec bylo tři dva pro chataře.
Den
pátý…
Odjezd!
Dopoledne jsme strávili balením a uklízením (díky holky -
pozn. autora). A samozřejmě i poslechem hudby. Zhodnotili jsme
náš výlet. A zjistili mimo jiné, že naše z počátku
tak obrovská zásoba pitiva nám stačila až po zakoupení několika
lahváčů a že (cenzurováno) byla skutečně ideální místo
pro uskladnění.
Po obědě jsme byli přinuceni odjet
domů, i když většina konstatovala že se nám nechce.
Tento
výlet se podle názoru studentů i navzdory počasí vydařil,
i když pí. prof. Hlaváčovou stál bohužel několik let života.
(text: Masáro) |
|
(foto – výlet) + za ním
skrytý výčet (jedná se o opis, originál byl ponechán na
onom báječném místě, které nám sloužilo coby úschovna,
jelikož si zřetelně pamatuji, že chybí jeden verš, ale už
nikoli jeho znění, žádám tímto celé plénum o dobrovolníka,
který by ve svém volném čase uskutečnil výzkumnou expedici
do Srbska a pokusil se pro národ zachránit i zatím ztracené
fragmenty tohoto jedinečného díla. Dosud neznámému hrdinovi
předem děkuji a přeji mnoho úspěchů. Masáro)
Pijte!
Chlastali jsme tady,
(tento verš je bůhví proč vynechán přepisovatelkou)
měli jsme tu harém,
dali nám to darem.
I to co jsme
koupili,
to jsme taky vypili.
Piv tu bylo dosti,
pili jsme je dosytosti.
Víno bílé, rudé
Pij rychle, nezbude.
Gin, vodku, rum,
Chlastal celý dům.
Chlastali jsme všici, (opět jakýsi šotek opisovatel napsal
„všichni“)
od rána do noci.
Měli jsme i ferneta,
co ti hlavu
zamotá
Dokud jsme tu pili,
veselí jsme byli,
Tak dokud jste tady,
veselte se taky.
|