4.C - STUŽKOVÁ - Grandhotel Věnec MB ( foto | zpět )

Přes očekávané handrkování o restauraci, kde oslavíme naše první přiblížení k maturitě, zvítězil návrh, který prosazoval hotel „Věnec“.
     Další boje byly vedeny kvůli nápisu na stužku. Nejslavněji obstálo heslo: „I dutý sud doplave…“, které bylo pro nás jak ušité. O tisk a konečnou úpravu se staral Milan Jeřábek a Petra Jiroušová.
     V pátek   1996 jsme se již před   hodinou shromáždili před Věncem. Personál restaurace nám vyhradil salónek v přízemí, kde nám byly přiděleny dvě „příjemné a ochotné“ (to můžu jen "potvrdit" pozn. webmastera) servírky.
     Než jsme se rozkoukali, ležely před námi na stolech plné talíře s dobrou večeří.
     Po chutném jídle nadešel ten slavnostní okamžik. Třídní profesorka se pomalinku zvedla od stolu, uchopila sáček se stužkami, pomalými kroky kráčela od jednoho k druhému. Každému z nás připnula stužku, kterou nám oznámila, že jsme se opět o krok přiblížili konci našeho studia.
     Pepa Tyc ostužkoval třídní. Což si myslím, že zvládl na jedničku.
     „Prásk!“ ozvala se z chodby rána. S údivem jsme všichni otočili hlavy ke dveřím, do kterých vstoupila servírka. „Odmaturujete všichni, protože jsem právě rozbila vaše talíře.“ oznámilanám s úsměvem servírka.
Náš třídní spolek se pozvolna rozešel asi v deset hodin. (text: Kronikářky)

4.C - ZIMNÍ VÝLET - Vítkovice v Krkonoších ( foto | zpět )

Den…    nevím kdy
     Bylo, nebylo. Byl krásný letní den, těsně po našem výletě. Tu se kdosi zmínil, že i když již máme lyžařský výcvik za sebou a ve čtvrtém ročníku se výlety většinou nepořádají, přesto bychom rádi ztrávilili ještě nějakou chvíli spolu, zabraní do radovánek života. Po tomto v celku neškodném zjištění se však stalo něco co bych od naší třídy vskutku nečekal, tato myšlenka byla totiž uvedena do praxe.
     I když jsme na ni již poněkud pozapomněli, pí. prof. Hlaváčová nám ji opět připomněla (to byla velká, veliká chyba). A tak jsme nakonec přeci jen vyrazili.

Den První... Pátek
     A tak jsme se 31. 1. 97 vydali na „dobrovolnou a soukromou“ akci (tak nám to alespoň tvrdila naše pí. prof. Hlaváčová ve škole), to jest do Vítkovic.
     I v tento den jsme poctili školu svou návštěvou, i když jen na první tři hodiny. Poté co jsme na místo srazu (před školu) dorazili všichni (kupodivu se někteří naši spolužáci neodhodlali navštívit ten den vyučování), jsme spořádaně a rychle naložili sebe a naši výbavu do autobusu. Takto připraveni jsme odjeli.
     Tedy skoro. Někteří z nás se totiž  rozhodli doplnit svou výbavu (pití není nikdy dost) a vyrazili na poslední chvíli nakupovat. Naštěstí (?!) se však vrátili zpět (za podezřelého cinkotu svých zavazadel. Po krátkém (asi 20-ti minutovém) pozdržení jsme tedy vyrazili.
     Na hory jsme dorazili, za zvuků vydávaných Mílovým kazeťákem, po jedné malé zastávce (že zrovna vy, paní profesorko, budete požadovat zastavení u hostince pochybných kvalit, jsme se opravdu nenadáli). Po malé okružní jízdě, která nás zavedla k místnímu obchodu a zpět k chatě, jsme již konečně vystoupili z autobusu a stanuli svýma nohama na pevné zemi (pardon, sněhu). Následovalo, nám tak dobře známé (již na lyžáku jsme tím byli nadšeni) vynášení věcí z autobusu do chaty, letmý pozdrav těm, co se museli odebrat naším autobusem zpět do Boleslavi a pak již jen vybalování (nebo vyvalování?) v chatě. Mále bych zapomněl, zde nás také již očekával pan Trávníček, toho času náš kuchař.
     Ihned po příjezdu se někteří z nás hladově vrhli na své z domova přivezené zásoby. Chyba! Vzápětí, co jsme dojedli nám bylo totiž oznámeno, že nás čeká vydatný oběd.
     Obědem vynucený odpočinek se protáhl do dvou hodin odpoledních, kdy se část naší výpravy odebrala na sjezdovku, pokoušet (své) štěstí a (nejen své) zdraví. (Jelikož autorovy vzpomínky na sjezdové lyžování jsou nesmazatelně poznamenány jeho pokusy /a hlavně omyly/ z lyžařského výcviku … viz. 1. Ročník … nepatří k těmto hazardérům se zdravím. Zážitky z lyžování /až na malou výjimku/, proto nejsou v této vzpomínce uvedeny.
     Ta menší, ale rozumnější část z nás tedy trávila odpoledne v chatě. Buri a Prouza se pokoušeli o sjezd na „skoro snowboardu“ (pro podnikavé dodávám, že Prouzovi na jeho vynález, skateboard hbez koleček avšak s řemeny, stále ještě nebyl udělen patent). Rozumnější Buri se prý posléze raději také odebral na sjezdovku. Někteří ze sjezdařů si dokonce rafinovaně rozbili lyže a tak návrat spojili s malou procházkou, ta se nakonec ukázala býti docela příjemnou, hlavně díky dostatku vitamínů z ovoce (broskve sice již nerostly, zato tekly opravdu znamenitě).
     Jak byla překvapená pí. prof. Hlaváčová, po svém návratu, když nalezla Gustava s Masárem jak leží v posteli (a to byli každý ve své) snad nemusím dodávat (výlet na Rezek, který se odehrál následující den, svědčí za vše). 
     Následovala večeře, spojená s projevem naší pí. prof. Hlaváčové na téma: Jak si vlastně tento výlet představujeme (Myslím, že zde padlo něco jako: na válení v postelích rychle zapomeňte!, nebo něco v tom smyslu). Zde nám byla oznámena (dle našeho názoru poněkud časná) hodina na kterou připadá snídaně a mimo jiné, již zmíněný výlet na Rezek.
     Večer se projevila naše stará vášeň (ne opravdu nemyslím požívání alkoholických nápojů) a to hraní POKERU. Tato zábava nám vydržela do čtyř ráno. Dnešní dávka smůly připadla na Bakiho (jeho hláška: „Vystav, směnku“ by sice možná udělala radost pí. prof. Vícové, ale Kuba, jemuž byla určena, z ní moc velkou radost neměl), štěstí měl naopak, věčně popíjející (Napoleon je holt Napoleon, a na důkaz svých slov jej ten večer spolu s ostatními dopil), „baron“ Míla (jemuž prý štěstí přinesl pikolík, pardon, štístko, Prouza).
     Dnešní zprávy o počasí: Celý den bylo slunečno, večer se tvořila tma, ve vyšších polohách dokonce přeháňky spojené s mikroteněním (kolem desáté hodiny odpolední). Pro ty z vás, kdo jste dosud neměli tu čest a nevíte proto, co to vlastně mikrotenění je, uvádíme definici ze Slovníku našich slov:
     Mikrotenění: tento ojedinělý jev lze pozorovat pouze ve Čtvrté Cé, a to ještě jen při výjimečných příležitostech, jako je přežitá školní hodina, nebo, jako zde, gratulace našim úspěšným spolužačkám k jejich vyznamenání (mely z nás opravdu velikou radost, zvláště když Váňa vylekal Andreu svým „pravým“ obličejem natolik, že se udeřila do hlavy o skříň). Bublifuk (prozřetelně dovezený Mílou), sloužící k navození romantické a hlavně vlhké (jak se sem to slovo dostalo?) atmosféry, také splnil svůj účel, při dotváření mikrotenové vánice.
     Kolem jedenácté se v pokoji na chvíli objevil Pepíno, hodil na sebe něco oblečení a vyrazil, spolu s Petrou Jiroušovou, do tmy. Prý jdou sáňkovat. Pepíno se vrátil celý mokrý, ihned po návratu zalehl do postele a vysílením usnul (copak ho tak zmohlo?).
     Poté co se nám nakonec ještě podařilo udržet Bakiho vzhůru nejméně o hodinu déle, než on sám předpokládal (druhý den nás již od rána častoval lichotkami typu: „Nenávidím vás“ téměř na každém kroku), jsme konečně spokojeně usnuli.

Den Druhý... Sobota
     Tento den se nám podařilo vstát skutečně již před snídaní (asi dvě minuty, ale kdo by koukal na detaily. Dobrovolníci opět vyrazili na sjezdovku a ostatní se potloukali kolem chaty. Dnes jsme také zjistili, že vnučka pana Trávníčka zde má boby a hned jsme toho také využili (k naší velké smůle). Děvčata (Petra, Monika a Andrea, spolu s malou Markétkou) se snažila ukončit svůj život na bobech a saních. Masáro si naivně myslel, že se jim bude jen tak posmívat. Chyba! Byl přinucen usednout na saně, a tak skončil jako sněhulák a to se ještě málem vysekal v příkopě. Jeho výkon byl naštěstí záhy napraven jiným borcem. I Gustav se totiž odhodlal opustit svou postel a tak i on usedl na saně. Po návratu sjezdařů proběhla i nová vlna testování PP (pro nezasvěcené Prouzova Prkna).
     Ještě před obědem proběhlo masové (od slova masa = dav, nikolivěk Masáro) sledování TV seriálu Melroce Place. Dopoledne také (nad očekávání brzo) přijel Karlos i se svým tátou.
     Odpoledne proběhl již dříve zmíněný výlet na Rezek. Z chaty jsme vyrazili až podezřele neochotně (proč pro to pivo jdeme tak daleko?). Cesta do kopce nás stála mnoho sil a potom jsme zajásali, když jsme konečně dorazili do restauračky, kterou si je nutno pod slovem Rezek představit. Po několika nápojích (v očích naší třídní jsme mohli číst, nyní již spíše pouhý povzdech, za to pivo) jsme se vydali nazpět, i tentokráte však nikoli najednou, ale v malých skupinkách. Někteří vytrvalci se rozhodli se jiště chvíli zdržet (o jejich výkonu svědčí archivovaný účet).
     Poté co jsme odešli, Váňa trochu zazmatkoval, kvůli placení, ale jinak vše proběhlo v klidu. Zpočátku naši skupinu tvořila více než polovina třídy, ale již kousek od Rezku se počaly tvořit menší a ještě menší skupinky. Několik z náse se pokusilo o stopa. Neodradilo nás ani to, že jsme stopli pouze lyžaře (po několika metrech se však stopař za patami stává poněkud nepohodlným, zeptejte se Pepína). Poté Karel, vědom si toho, že on ještě dne odjíždí domů do tepla a sucha (a hlavně daleko od naší pomsty), vyprovokoval bitku. Následná cesta proběhla ve víru koulování a shazování (připomínalo to spíše potápěčský kurz) se do sněhu. To koulování neminulo ani o kousek před námi jsoucí dívky, možná i proto se rozhodli jít raději po běžkařské stopě a ne jako my, přes les. Nebylo jim to však mnoho platné. Nám se totiž podařilo vyvinou značnou rychlost a tak jsme je po čase dohonili. Bohužel ne všechny, první skupinka (Petra J. a spol.) nám totiž zmizela z dohledu, jako by něco tušily (a tak to opět odnesly Olina, Iveta a Andrea). Rozhodli jsme se totiž splnit náš slib a postavit tak zvanou „sněhulbabu“ (protože se nám však nechtělo koulet tolik sněhu, bylo rozhodnuto o postavení sněhulbaby se živým jádrem; holky byly šťastnou náhodou poruce a tak jsme začali). Poté co jsme je tedy vykoupali ve sněhu, jsme se je rozhodli vyfotit. Snesli jsme je tedy na jednu hromadu, ale Gustav se rozhodl, že to bude umělecké foto a tak začal vytvářet sněhovou bouři, čehož Olina patrně dodnes lituje (většina sněhu, který lítal od jeho hrabajících rukou, totiž skončila za jejím krkem). Zbytek cesty by snad už proběhl relativně klidně (až na pár vyděšených sjezdařů, kterým jsme křižovali sjezdovku), kdyby si někdo, a byl to opět Karel, nevšiml (pár metrů od chaty, mám to ale smůlu), že Masáro ještě nebyl ve sněhu (čemuž jsem se úspěšně vyhýbal až do té věty: Jé, koukněte, Masáro je nějakej podezřele suchej!). strhla se krátká, ale o to zuřivější bitka. O výsledku bylo předem rozhodnuto (ano i já jsme si užil sněhu doslova do sytosti, nikdy dříve jsme například neměl sníh v prstech u rukavice). Po příchodu do chaty jsme byli odchyceni pánem, který nás (pod průhlednou záminkou: Kluci, nemohli byste mi pomoci s pár balíky špinavého prádla?) přinutil odtahat několik vagónů ne právě lehkých balíků.
     Ještě jedna skupina stojí za připomenutí (byla sice malá, ale vynahrazovala si to skvělou navigací), Baki a Koudy. Dorazili totiž také jako sněhuláci a tak jsme se jich samozřejmě ptali, zda si také zabojovali. Prý nikoliv, ale zdařilý pilot Koudy zřejmě intuitivně vyhledával hluboký sníh (ikdyž Koudy tvrdí, že to byl Baki). Ale i oni se nakonec dobrodili (Baki rád vzpomíná, jak se probojovával, po pás ve sněhu, do chaty). 
     Jakobychom však toho neměli dost. Po návratu jsme se totiž rozhodli vyzkoušet si již konečně to Prouzovo Prkno. Iveta se jakožto první odvážný dobrovolník nechala spoutat (upoutat) k prknu. Její výkřiky: Né nechte mě, já chci zůstat v tom měkkým (myšlenu sněhu), přilákaly i další zájemce a tak se to odpoledne povozili skoro všichni. Poté co si i Karel vyzkoušel jízdu na prkně, podlehl vidině společného víkendu s Pavlou (možnost, že bude cestou domů řídit, zde také sehrála určitou roli) a spolu se svým tátou vyrazil k domovu.
     Po večeři se rozpoutalo nové kolo pokerového šílenství. Gustavovi ten den karta opravdu nešla a tak Masáro půjčoval a půjčoval. Mílovi se dnes také nedařilo tak jako včera, protože jeho štístko (poté co ho neprozřetelně prodal Masárovi), Prouza se spolu s Burim odebral do hajan. Poté se celá pokerová skupina (i s vysmátým Masárem) přemístila na pokoj, kde včera probíhalo mikrotenění. Odsud nás odlákala až naše třídní, když se přišla tak nenápadně zmínit o tom, že dnešní večeře nebyla posledním jídlem dne. 
     Jelikož jsme při tomto jídle nabrali novou energii, vyrazili jsme před chatu (cca 10 hodin večer), trochu si zadovádět. Zde opět příšlo ke slovu Prouzovo Prkno (i já jsem si jej konečně vyzkoušel) a saně. Záhy jsme však zjistili, že dvě vozidla jsou pro naši poměrně početnou skupinu poněkud málo. A tak jsme vyslali Gustava, aby přinesl boby. Bohužel, již během dne dost zakoušející boby, nevydržely. Milan s Olinou sice dojeli po svahu bezpečně až dolů, ale zdálo se jim, že toho sněhu je v bobech poněkud moc. Jaké bylo jejich překvapení, když uviděli, že boby mají díru o velikosti asi lidské pěsti. No nic, boby jsme si půjčili, tak to snad nějak vysvětlíme. Z našeho omylu nás ale vyvedl Gustav (zapomněl si o ně totiž říct a klidně je odnesl). Boby byly okamžitě nenápadně vráceny na své místo a my jsme mohli pokračovat ve sjezdu.
     Milan přinesl několik igelitek a několik odvážných se pokusilo o sjezd. Zjistili však, že z toho bolí jistá část těla (kdybych byl neslušný, řekl bych prdel).
     Po návratu do chaty nám bylo čím dál jasnější, že někdo to Travasovi říct prostě musí (mezitím proběhlo několik zoufalých návrhů typu: co říct, že jsme je rozšlápli, když jsme šli pro saně?). A tak zatímco se většina třídy shromáždila před jídelnou, kde se pan Trávníček spolu se svou ženou, naší třídní a několika našimi spolužáky (blažená nevědomost) díval na televizi.
     Dva odvážlivci (a viníci) Míla s Gustavem konečně nabrali kuráž a neohroženě vpochodovali do jídelny. Když však procházel další náhodný kolemjdoucí (asi o 50 vteřin později), zjistili jsme, že se ti dva dívají na televizi. Poté co vyšli nám prozradili, že poněkud pozbyli kuráž, když se na ně (ten den nepříliš dobře naladěný) Trávníček divně podíval.
     Nakonec se však odhodlali za ním přeci jen dojít, a dle hodnověrných svědectví (to jest jejich) se odehrál ten rozhovor přibližně takto:
     T (Trávníček):  Tak co jste zas provedli. No tak mluv.
     M (Míla):  Víte, pane Trávníček, my jsme vám rozbili boby. (v tu chvíli byl připraven na útěk před rozezleným T)
     T:  Když nejde o nic horšího, hlavně že se nikomu nic nestalo.
     M (na chvíli překvapen nenadálou reakcí):  No, my se Vám omlouváme a chtěli bychom se s Vámi nějak vyrovnat.
     T:  Dobře, dohodneme se zítra.
     M (v tuto chvíli vždy dodává, že svým výrokem chtěl rozvířit napjatou atmosféru):  My jsme se jenom báli, aby jste nás nechtěl zítra otrávit snídaní.
     T:  To by mě napadlo až jako poslední.
     G (a zatímco se pan Trávníček pokoušel upokojit Mílu, Gustav poprvé /bohužel/ a naposled /naštěstí/ vstoupil do dialogu):  Víc než do teď.
     Poté co vyšli se Gustav na Mílu obořil: „Tos mi nemoh říct, ať držim hubu, že mluvit budeš ty?“

Po přestálém strachu jsme rozhodli uklidnit si nervy hazardem. Když však třídní přišla s tím, že jsme toho už za dnešek provedli dost a máme jít spát, podlehli jsme jejím nevyvratitelným argumentům (Je noc a v noci se spí!) a vcelku bez protestů jsme se se smíchem uložili ke spánku (Podotýkám, že poměrně brzo. Bylo asi půl jedné, nebo jedna).

Den třetí... Neděle
     I dnes proběhla snídaně a všichni jsme se tam dostavili (někteří z nás sice nepatřili mezi nejrychlejší, ale co). Snídali jsme celkem v povznesené náladě. Pouze Míla byl přinucen pokleknout před Markétkou a vnutit jí čokoládu za její rozbité boby. Vzala to vcelku statečně. Až když pak Jířa přinesl boby ukázat, málem brečela (jeho nápad to nebyl).
     Paní profesorka nám také oznámila, že poté co jsme si včera uspořádali mejdan, doufá, že dnešní noc proběhne klidně. Všichni jsme litovali toho, že nás nikdo na paní profesorkou bonznutý mejdan nepozval (pozdě bycha honit, BIS teď honí nás).
     Dopoledne proběhlo tak jako předchozí den, to znamená na sjezdovce, před chatou a u TV přijímače.
     V poledne nám bylo oznámeno, že si chceme udělat vycházku, kdy zůstaneme venku až do dvou hodin odpoledne. Nebylo vyhnutí (jediný, kdo zůstal ušetřen tohoto „výletu“ byl Koudy, kterému se po včerejším prodírání sněhem neudělalo dobře a měl zvýšenou teplotu) a tak jsme tedy tohoto nuceného výletu využili k tomu, abychom se pokusili sehnat nějaké pití na večer (žízeň, ajajaja jaj).
     Vypravili jsme se tedy k místnímu obchodu (díky okružní jízdě při příjezdu jsme jej nalezli skutečně snadno). Ten byl podle našich očekávání zavřen (jak jsme očekávali, žádný rozdíl), ale nepodařilo se nám dokonce ani dozvonit.
     Nu což, pod sjezdovkou je něco jako bufet, tam se také prodávají nápoje. Došli jsme tedy ke sjezdovce a začali vyhlížet nějakého dobrovolníka. Podařilo se nám odchytit Váňu, ten nám však oznámil, že má přílišný strach o lyže a tak nám do obchodu nedojde. Jako bychom však neměli dost zkušeností se stopem ze včerejška. Míla přijal Váňovu nabídku a tak se pokusili sjet svah ve dvou na jedněch lyžích. Jejich nápad vzbudil pozornost snad celé sjezdovky, zvláště pak jeho zakončení (Milan se totiž, poté co Váňa zrychlil, pokusil seskočit, ale zapomněl na setrvačnost. A tak se jeho horní polovina těla pohybovala o něco rychleji než nohy, což mělo za následek nevyhnutelnou „masku“).
     Zatímco jsem s Gustavem sledoval sjezdovku (Kuba přijel vlekem spolu s nějakou slečnou, ale Buri a Prouza ji takticky zahnali), nám Váňa přijel sdělit typicky „nízké“ horské ceny (kola za sto dvacet je pro našince cena přecejen poněkud zavádějící). A tak jsme se rozhodli zredukovat naše nákupy na minimum (in vino veritas). Když po chvíli (dost dlouhé) vyfuněl Míla k nám do kopce, vydali jsme se ke krámu, znovu zkusit štěstí. Ani tentokrát jsme nepochodili, ale zato jsme narazili na zástupkyně ženského pohlaví a pozvali je na večer, v oplátku za ten minulý.
     Odbyla druhá hodina odpolední a my se mohli navrátit do poklidu a bezpečí chaty.
     Odpoledne uběhlo poslechem hudby (málem bych si zapomněl zazpívat: When I grow up, there will be a day, when everybody have to do, what I say, My way !!) a sledováním televize.
     Při večeři vypukl spor o to, jaký program budeme sledovat (zda BéHáčko či hokej). Tuto při vyřešila až pí. prof. Hlaváčová tím, že televizi vypnula. Poslední slovo v této záležitosti však měl Buri.
     Tento, nám již dobře známý, fanda si takticky vyčkal, až řady příznivců Beverly Hills poněkud prořídnou, a pak prostě a jednoduše televizi opět zapnul.
     Po večeři jsme se odebrali na pokoje (téměř jsem zapomněl – že ten náš měl již od prvního dne na dveřích tento nápis: SWAMP – knock or die). A opět se projevila naše náklonost k pokeru.
     Po krátké chvíli však zvítězila žízeň a dva znalci (Gustav s Mílou, za znalce se však ustanovili oni sami) otevřeli první láhev vína (iluzi kazilo jen to, že byla papírová). A tak zatímco Alanis pěla a bublifuk vyfukoval duhové bubliny, povšiml si Buri našeho vína. I uvědomil si, že stále ještě má svůj šampus. Netušil jsem, že je nás v chatě tolik, dokud jsme jej neotevřeli. Tímto byl dnešní večer zahájen. A my jsme k němu přistoupili jako každý správný kolektiv, rozdělili jsme se do menších skupin. Část nás zůstala v pokojích (ne vždy ve svých), část se dívala na televizi a část se shlukla na chodbě a přilehlých schodech (část se dokonce odebrala před chatu /část, no jeden pár/, ale nesmějte se jim, oni jsou přece vlhcí /totiž mokří/ od toho, jak se spolu koulovali). 
     Na scéně se objevil dokonce i delfín, který se nás sice z počátku trochu stranil, ale protože uměl celkem slušně aportovat, tak jme si ho nechali a ke konci se už docela solidně rozpovídal.
     Míla brzy zjistil, že koupit právě červené víno nebyl zrovna nejlepší nápad, protože jakýsi dobrodinec mu polil z domova dovezené prostěradlo (zda mu doma uvěřili, že ty červené skvrny na prostěradle jsou skutečně jen od vína, se nám nesvěřil). 
     Náš vztah k alkoholu byl vždy naší slabou (nebo silnou?) stránkou (ne že by nám snad nechutnal, to právě naopak). Přesto se nám všem podařilo se neopít (Nebo snad skoro všem, Lucko?). Některé slabší povahy však došli tak daleko, že museli ulevit své duši a tak si přestali hlídat co a komu říkají, zkrátka začali se svěřovat (viď Kyklope).
     Neobvyklý zážitek také prožil pacoš Koudy, který kvůli své nemoci pozoroval společenský rozklad poněkud z jiného úhlu, než je zvyklý (velice se mu to líbilo, ale stále nám ještě nesdělil, zda míní v těchto „náhledech na sucho“ pokračovat).
     Aby nebylo těch nemocí málo, Danu rozbolel zub. Naštěstí pomohl Masáro se svou přírodní terapií (vždyť becherovka to jsou samé bylinky). A tak Dana, přestože tvrdila, že bechera nepije, z něj mámila další a další dávky (hrnky) „léku“, přestože zub už ji dávno nebolel (že by prevence).
     Již jsem se zmínil o našem vztahu k alkoholu (je to náš nepřítel, a tak jej musíme zničit, tzn. vypít), někteří z nás zašli tak daleko, že jim již nestačili klasické nápoje a počali si vytvářet vlastní (tímto způsobem jsem pozbyl svých šumivých vitamínových tablet).
     Dříve uvedené skutečnosti jsou zřejmě poněkud nasazené, vždyť naše společnost dokonce přežila inspekci v podobě pí. prof. Hlaváčové a pí. uč. Trávníčkové (Dodnes mi nikdo nebyl schopen vysvětlit, proč se, v době této zdvořilostní návštěvy, nacházel snad veškerý alkohol z chaty právě v našem pokoji). Poté co nám schválili výběr nápojů (zabavená griotka byla později vyměněna za jakýsi likér) již bez námitek odešli a zanechali nás naší zábavě.
     Tento večer ukončil pan Trávníček sdělením, že bychom měli vyklidit chodbu a odebrat se do svých pokojů.
     Poslechli jsme a měli v úmyslu opět propadnout kartám. Byli jsme připraveni tvrdě odporovat proti jakýmkoli požadavkům o to, abychom šli alespoň dnes brzo spát. Když však přišel pan Trávníček, nic nám nezakázal, pouze apeloval na náš rozum (vlichotit se dá všude) a tak jsme se ukládali ke spánku.
     Chvíli po té co jsme zhasli, jsme však měli dojem, že za oknem někdo chodí. Bylo to opravdu jen náš dojem. Dana totiž z patra házela sníh na naše okno. Konverzace se ujal její oblíbenec, Jířa (Z následujícího dialogu uvedu jej jednu větu, kterážto je takto vytržená z kontextu poněkud zavádějící, jak jsme však později pochopili, právě ji však zřejmě slyšela naše třídní: Miláčku, už tu na tebe čeká moje postel). Poté co ho však Dana trefila do oka zátkou ze šampusu, Jirka se rozhodl celou konverzaci ukončit (zřejmě v zájmu vlastní bezpečnosti a našich bránic).
     Náš pokoj se opět ponořil do ticha a my se chystali ke spánku, když v tom se rozletěli dveře a v nich stála naše třídní: Jirko, pojď sem, potřebuji s tebou mluvit. „A nevadí, že jsem jen tak ve slipech?“ otázal se nic netušící Baki. „Ne!“, zazněla rázná odpověď. I přes dveře bylo slyšet, že se zřejmě ztratila Dana (proč ji ale proboha hledají zrovna u nás v pokoji, to nechápu). Poté co třídní odmítla prohlídku našeho pokoje se Baki mohl vrátit do postele, a my jsme mohli konečně usnout.
     Nejprve jsme si však měli ještě naposled potýrat bránice. Přišel nás totiž zkontrolovat pan Trávníček a vysvětlil nám proč se ptali na Danu právě Jíři (to vysvětlení není publikovatelné, jde však o sprchu, mýdlo a jistou část Jirkova těla).

Den čtvrtý – poslední...Pondělí
     Dopoledne jsme si sklidili věci a absolvovali snídani. Po snídani se Míla s Masárem vydali do místního obchodu, za účelem zakoupení námi rozbitých bobů. Vrátili se bohužel s nepořízenou (Za prvé si z vás někdo udělal srandu, za druhé boby nemám a za třetí když, tak jenom sojové).
     Část z nás se odhodlala pokoušet své štěstí na sjezdovce i dnes.
     Následovné sledování televize (Pproč to děláš, ppotvůrko podivná?) se pozvolna prolnulo s obědem. Poté jsme již byli vyhoštěni před chatu, kde jsme udělali několik fotek. Naštěstí však brzy dorazil autobus a po nezbytném naložení věcí jsme vyrazili směr Mladá Boleslav.
     Cesta uběhla za zvuku písní (Do what I say a již na výletě oblíbený Daniel Landa), jedení pralinek a svačin a samozřejmě našeho humoru (sssss). Těsně před tím, než vystoupil pan Trávníček i s rodinou nám bylo oznámeno, že se vzdává svého honoráře v náš prospěch (si dva tisíce korun). Zuřivé mávání, které ho provázelo asi nečekal (Koudy: Mávejte, za dva litry).
     Opět přesun věcí z autobusu a pak jsme se již rozešli, rozběhli a rozjeli k domovům.

 Tento případ měl i svou dohru
     Panu Trávníčkovi byly doručeny úplně nové (úplně staré by také nedávalo smysl) boby (bohužel až po té, co z Boleslavi zmizel i ten poslední kousek sněhu). (text: Masáro)

4.C - MATURITNÍ PLES - DKO MB ( foto | zpět )

Přípravy na tuto velkou a ojedinělou slavnost probíhaly již od Vánoc. I přes tento dlouhý (termín) čas naše třída měla co dělat, aby nechala vytisknout šerpy, aby sehnala sponzory a aby připravila dárky třídní profesorce.
     Nejtěžším úkolem pro nás bylo vymyslet heslo na šerpu. Padlo mnoho návrhů, ale po konečném boji zvítězilo heslo, které mimo jiné tvoří název knížky Čestmíra Jeřábka, „Alespoň ve snu…“ 
K tomuto lyrickému heslu vymyslela Lucka Svobodová krásnou básničku.

     A co jsme připravili pro třídní? Překrásný dort s nápisem „Plačte nejlepší odcházejí - 4.C.“, v každém rohu dortu byly umístěny růžičky z marcipánu, o které při ochutnávání této sladkosti byly sváděny „nejukrutnější“ boje. Speciálně pro třídní byly v pravém rohu umístěny marcipánové lyže i s hůlkami. K tomuto dortu jsme přidali kytici a sadu broušených skleniček.
     Přípravy slavnostního nástupu probíhaly v naší malé tělocvičně, kde jsme asi tři pátky nacvičovali, pilovali, vylepšovali a dokonce i kazili.
     Generální zkouška celého plesu proběhla ve čtvrtek 6. 3. 1997 v kulturním domě a. a. s. Škoda, kde jsme vyslechli spoustu rad a návodů, jak důstojně přežít zítřejší večer.
     Hodiny neúprosně letěly a než jsme se nadáli,byl tu ten očekávaný okamžik a my stáli vyrovnaní pod balkónem. Čekali jsme až nám bude dán ten správný pokyn a my budeme moci nastoupit k dekorování.
     Nástup, šerpování, házení mincí, předávání dárků, poděkování profesorům, proslov ředitele, sbírání mincí, přípitek a také tanec. Spousta osobních zážitků, které se nevejdou na žádný kus papíru, protože jsou pevně střežené v naší mysli i srdci. (text: kronikářky)

4.C - TABLO ( foto | zpět )

Chlapci vyfocení v bílém roláku s tmavým kvádrem a dívky v přiléhavém „body“ s korálovým náhrdelníkem se na vás smějí z tabla, které jsme umístili hned naproti škole do obchodu s auty – Peugeot.
     Tablo jsme „společnými“ silami zhotovili do tvaru naší školy. Okolí tabla jsme ještě dozdobili fotografiemi z maturitního plesu a jiných společných akcí. (text: kronikářky)