|
Příchod Vodnáře(Vladimír Ondys) Tak milánkové, to si počtete. Totiž někteří… Nejstarší mladý začínající autor v ČR to tam naflákal zkušeně a nekompromisně. Ono je mu 51, tak už taky leccos ví. A s těmi začátky to mimochodem není tak horký - psal už kdysi. V totáčoidním nakladatelství MF (bez DNES) mu v r. 1984 vyšla knížka "Právě narozené blues" a povídky vylézaly ve všech větších novinách. Jenže pak zasáhly rudé páky, kladky a až příliš nakloněné roviny. A fyzika, jak známo, je svinstvo. Spisovatel prodával posléze zdravotnické deky. Ale ještě předtím jezdil taky na lodi… - no a právě! Tady to je. Kolo na hřídeli dějin se pootočilo před 13 lety, nicméně tak dlouho pak trvala exhumace někdejšího zanícení a talentu. A ve vší slušnosti, vážení, kontroverze jak svině. Jenom ji v tom nepřehlížet! Což se ovšem nechce každému. A když, tak se z ní spíš opupénkuje. A v tom je asi hlavní "slabina" díla. Chtělo by se říct - kouknou, Ondys, nepřeceňujou voni nám náhodou ty lidičky trochu? Ty lidičky, ve své většině PŘECE JENOM -přiznejme si to - malé a pohodlné, až přiblblé, omezené úhlem svého navyklého vnímání, navíc televizí (povětšině Novou) zlenivělé, prvoplánovitě orientované, zarukuvoděnížádající, vlastního úsudku a náročnější imaginace neschopné? Prostě nelíběj´se zlobit (voni Ondys), ale asi nejsou jejich ráce. A nakonec nejsou ani moc z celýho tohohle světa. Anebo se mejlim a to bych se teda divil. Ústřední, úvodní a titulní povídka, nebo vlastně spíš novela, se čte zcela bezdyšně (musel jsem i ve výtahu) a většina P.T. čtenářstva ji i pochopí. Jde o inversi socialistického realismu. Takovej negatívek. (Soudruzi Švejdo a Párale, už jste zahrabaný aspoň metřík? Tak se hlavně neodkopávat!) Ale pak to přijde. Test na závity a toleranci. Ne, bohužel - opravdu se obávám, že TOTO maximum naší veřejnosti nespolyká, nerozdejchá a tudíž ani nerozchodí, natož aby to ocenilo. Pane autor, to jste teda přepísk´! Sexy příběh "Mouchy", kde klíčem k pochopení celé povídky je jedno slovo v textu, které jestli se vám nebude zdát divné, nebo si ho prostě jenom nevšimnete, tak jste prostě s dovolením v hajzlu a už nevíte. Mystická konstrukce "Yalu", za kterou by se nestyděl Bradbury a jejíž konec vás donutí přemýšlet, i kdybyste dali mozek den předtím do frcu (jak dnes zhusta zvykem občanstva jest). No a "Memento mori" - věřte či ne, ale tenhle autor dodnes nečetl Orwellovo "1984". (!) Přesto vymyslel o půl století později stejný šílenství. Chcete-li to pokládat za chybu, budiž volno. Ale zběsilost pointy vás dostane stejně. A mimochodem - víte, na co je život? Na to, aby to, co máme, bylo tím, co chceme. (Motto knihy.) A celý soubor (ale zjevně hlavně titulní práce) je věnován Vladimíru Mišíkovi "za písničky ze sedmdesátých let". Důvod je mezi řádky. Tak to by tak asi bylo v kostce to hlavní. Jen ještě varování: Sledovatelé "Esmerald", "Dallasů" a "Heleniných chlapců", jakož i čtenáři literárních komet typu "Spy" či "Maminka", eventuelně doživotní abonenti "Blesku" - vy si to proboha neopatřujte! Leda, že byste toužili být nevýslovně zpruzeni. Yarda Pichlík
|
|
copyright © vladimír ondys 2002 kontakt: ondys@o2active.cz |