Po celý pobyt v Chamonix jsme nocovali v kempu u cesty v Saint
Gervais - Le Fayet (584 m). Nebylo to špatné, poblíž bylo i menší jezero -
zatopený pískový lom. Navíc v Le Fayet je nádraží Tramway du Mont-Blanc,
což je zubačka, která vás vyveze až na konečnou Nid d’AIGLE (2
364 m) - výchozí místo pro dobytí ’Bílé hory’ normální
cestou.
V den D jsme jeli hned první zubačkou v 7:15.
Cesta trvala zhruba 1 h 45 min a díky sklonu stoupání byla pěkným zážitkem. Nahoře
se již citelně ochladilo a chvílemi jsme se ocitali v mracích. Svorně jsme
vzpomněli, jak jsme doma před výstupem na Lysou horu srovnávali dech slivovičkou a s
polknutím jsme se připojili k davu, který směřoval k chatě Tete
Rousse. Mačky se zatím nechávají nést v batohu, protože jdeme po suťovém chodníčku. Je to jako v
Tatrách. Vegetace samozřejmě skoro žádná, jen samé kameny a zbytky sněhu. Asi po
hodince jsme došli k malému opuštěnému domečku Barague forestiere
(2 700 m). Zde je určitě možné nouzově bivakovat, je stále otevřený. Jdeme dál.
Malá rovinka se souvislou sněhovou pokrývkou kolem 10 cm a zase stoupání po
serpentinách. Jsou zde dokonce i fixní lana, ale ty jsou zřejmě jen pro případ
nouzových podmínek a není třeba se jimi nějak zabývat - chodník je dost široký.
Kdyby pod námi zrovna nebyly mraky, viděli bysme pod námi Chamonix. Ale na druhé
straně je vidět štít Aig. de BIONNASSAY (4 052 m), na jehož
hřebínku je krásný převis. A ten je tam snad pořád, soudě podle fotek z jiných
let.
Konečně jsme došli k ledovci GLACIER de BIONNASSAY. A na jeho pravé
straně už vidíme onu chatu TETE ROUSSE (3 167 m). Nezdržujeme se
její návštěvou a pokračujeme po skalnatém hřebínku podél ledovce dál. Jak se
nám později potvrdilo, není radno se cestou nahoru opožďovat. Hřebínek končí a my
nastupujeme na ledovec, resp. na firn pokrývající ledovec. Já si nasadil mačky,
ostatní ne. Výsledek byl takový, že já se zdržel jejich připevňováním, oni
pomalou chůzí po sněhu. V konečném důsledku jsme ke skále na pravé straně ledovce
došli současně. Chůze bez maček byla bezpečná, jen to trochu klouzalo.
A jsme zde. Před námi se otevírá onen pověstný žleb,
v němž padá uvolněné kamení. Ty padají vlivem odtávání sněhu, když na něj
svítí sluníčko (to ale nemusí být pravidlem, celkově záleží na okolní teplotě
a jiných klimatických činitelích). My měli štěstí, ve 12:00 ještě na svah
sluníčko nesvítilo, takže nic nepadalo. Přechod 40m žlebu trvá asi 15 sekund, což
je v případě pádu kamení dost. Vy totiž máte tak 2 - 3 sekundy než se to
přižene. Průvodci doporučují nezastavovat se (stejně se není kam schovat) a raději
urychleně traverz dokončit. Vyhýbání se kamenům je nemyslitelné. Přes žleb je
natažené i fixní lano, ale to snad nikdo nepoužil. Dalším problémem je banda
ostatních turistů na obou koncích. A všichni jdou samozřejmě na opačnou stranu než
vy. Takže není těžké dostat se na druhou stranu, ale prodrat se dál. Od žlebu jsme
už měli nasazené přilby (pro nás, jeskyňáře, nejsou žádným problémem). V
kuloáru to bylo spíš jen pro dobrý pocit, ale dál už hrozilo reálné nebezpečí,
že vám nějaký ten manták před vámi přece jenom kus šutru na hlavu hodí.
Mimochodem v drtivé většině byli bezpřilbáky Češi.
Na řadu přišla nejtěžší část výstupu - zdolat skalní pilíř,
který končí u chaty Gouter. Převýšení asi 600 metrů přímo po skále vzhůru.
Někde pohoda, jinde skalní lezení. Návod? Upřít oči vzhůru k chatě, nedívat se
na hodinky, sledovat čeho se chytám a raději se ani nedívat dolů. Vždyť po
stranách jsou tak krásné pohledy na strmé svahy. Počátek a konec cesty po pilíři
je jištěn ocelovými lany. Skála je dost zvětralá, o volné kameny není nouze.
Postřeh: nahoru se šlo o hodně líp než dolů. Vázat se na lano (jako někteří
průvodci si vázali své klienty) je podle mě zbytečné, neboť v případě pádu
jednoho, zbylí nestihnou ani mrknou a letí taky. Z pádu dolů se dá, při troše
štěstí, udělat pád poslední.
U chaty GOUTER, 3 817 m n.m. jsme po 14:00, tj. 5 hodin pochodu a to jsme
nijak nespěchali. Asi deset metrů nad chatou pak začíná hřeben
Gouter, na němž se
staví stany. Zde se ukazuje, že jsme se měli pohybovat rychleji. Po minulých
návštěvnících zde vždy zůstávají vyhrabané zákopy pro stany. A těch není
mnoho... A hrabat si svůj vlastní...no v té výšce a bez pořádného náčíní,
nevím, nevím. Pokud to ještě nevíte, tak ve výšce 5 000 m n.m. je atmosférický
tlak o 1/2 menší než u hladiny moře ! Myslíte si, že to nic není? Že budete
dostatečně aklimatizováni? No uvidíte sami. Některé prameny na netu udávají, že
nad chatou je cedulka se zákazem stanování. My ale nic podobného neviděli. Navíc v
jiném pramenu se uvádí, že v horách je oficiálně bivak povolen! Pokud ale chcete,
dá se přespat v chatě Gouter, ale pouze na zemi, pokud je místo. Do pokojů se
nedostanete, ty se rezervují několik měsíců dopředu.
Problém je už od Nid d’AIGLE s vodou. Nikde nic, žádný
potůček z ledovce a nad Tete Rousse už jen sníh a led. Na Gouteru se dá na vařiči
roztápět sníh nebo do ešusu chytat tající voda z okapu střechy chaty. Pokud
chcete, v chatě se pitná voda prodává. No my postavili dva stany, a jen jedli a pili.
Pak přišly mraky a my z okolí viděli už jen kulový (asi proto si na žádné pěkné
pohledy nepamatuji). Ale ještě před tím jsme koukali na blízký vrchol DOME
du GOUTER (4 304 m), po kterém zítra půjdeme k vrcholu.
V noci začal foukat silný severní vítr (směr od Aig.du MIDI), takže stany byly
pěkně na ráně. Teplotu bych nehádal na víc než - 10°C. Naštěstí kolíky
přimrzly do sněhu a stany i s námi zůstaly na svých místech. Vstáváme už ve 2:00
a ve 3:00 už málem jako poslední vyrážíme. Je strašná zima, při výměně
baterií (tužkových) v čelovce mi lehce omrzly prsty. Je jasno a v údolích je vidět
moře maličkých světýlek pouličního osvětlení. Je to úchvatná podívaná. A po
svahu DOME du GOUTER už stoupají zástupy světýlek z čelovek. Taky jsme nějak
blíže ke hvězdám a je jich najednou i nějak více. Po zdolání stoupáku na Dome du
Gouter se jde kus po rovince, snad i mírně z kopečka. Jdeme v mracích, před námi
nikdo, za námi nikdo, jen zima, tma a silný vítr. Naštěstí jsou tady tyčky a ve
zmrzlém sněhu jen slabé otisky maček. Po půlhodince před sebou vidíme na svahu
světýlka a pak i chatu Vallot - huráá! V chatě nás však čekalo nemilé
překvapení. Před sto lety mohla její kapacita určitě uspokojit všechny zájemce o
azyl, bohužel všechny cesty vedou kolem této chaty, takže se tam každý schová,
zvláště pak v takovém silném větru. Uvnitř se nedalo hnout, k tomu ti pitomí
francouzi a němci, stojí, čumí a neuhnou! Navíc někteří si chatu pro nouzový
bivak pletou s ubytovnou a nocují zde úmyslně, což je od nich pěkně...
nepěkné ! Naštěstí půlka osazenstva z chaty brzo odešla a my si už i sedli.
Čekáme do 7:00 a s průvodci konzultujeme situaci. V 7:00 lezeme ven, ale nic se
nezměnilo. Mraky a vítr. Konečné a rozhodující slovo: „Balíme, jde se domů!“
Nikdo už se nemůže dočkat, až budeme u stanů, do kterých se alespoň na chvíli
před větrem schováme. Že jsme tam nedošli? V tu chvíli to je to poslední, co nás
trápí. Po osmé hodině jsme již na úpatí Dome du Gouter. A jsme pod mraky, svítí
sluníčko, je nádherně. Jen ten vítr. Nikam se před ním nedá schovat. Ve stanech
jsme si na chvíli zdřímli. Pak stany balíme a nastupujeme cestu zpět. Slézáme po
pilíři pod chatou Gouter. Je to síla, ten svah pod námi, ale zvládli jsme to. Kuloár
opět bez padajících kamenů, ledovec a už jen skála. A pořád níž a níž a
kyslíku víc a víc... U zubačky jsme kolem 14:00. Cesta do Le Fayet se zdála
nekonečnou. Ke konci jsme už počítali čísla sloupů podél kolejí. Jak se nám
cesta zubačkou vzhůru zdála jakkoliv nádherná a dobrodružná, zpět je jen otravná
a nudná. Navíc, s prominutím, jeden Pražák jen pořád mlel a mlel. V La Fayet se
divíme, jaké je tam teplo.
A teď trochu kritiky. Od stanice zubačky jedeme autobusy zpět do kempu. Je 23.7.
a my máme přijet do ČR až 25.7. To tedy znamená, že můžeme ještě jednu noc
klidně v kempu přespat a ne po této náročné akci jet hned domů a nepohodlně spát
v autobuse. Navíc už víme, že cesta do ČR trvá cca 23 hodin. Nicméně důležitý
je názor většiny a většina byla složená z lidí s jinou představou o konci
zájezdu. Argument, že už nemám prachy ještě chápu (ale mám co dělat), ovšem
argumentovat tím, že mám stan až na dně batohu se mi zdá zcestné. Taky by mě
zajímalo, co ti lidé mají doma asi tak důležitého, že to den nepočká! CO DOMA!!!!
Teď jsme ve Francii v oblasti, kde se dostaneme zase za pár let, tak proč spěchat
pryč?! Klidně jsme mohli další den něco podniknout, nebo se jen flákat u jezera! No
nic, stalo se, příště však už pojedeme auty a na čtrnáct dní. Týden hory a
týden moře a teplíčko! |
