Po čtyřech letech jsme se konečně
odhodlali k dalšímu výletu, tentokrát (i vzhledem k ceně) po Dachsteinu. Akci nám
opět zajistila léty prověřená CK Turistika a hory ve spolupráci s
Loudatour. Úmyslně tenhle trek označuji žertovně jako VÝLET, protože s něčím tak šíleným
a náročným jsme nepočítali. Mohlo za to hlavně každodenní sluníčko, které se za
mraky nechtělo schovat ani na chviličku.
Pátek 18.7.
Z parkoviště před DK Vítkovic v Ostravě nás kolem 17té hodiny odváží
minibus IVECO do Prahy. Zatím nás jede jen šest. Před půlnocí přijíždíme k
obchodnímu centru Černý Most, kde přistupují ostatní. Iveco není stará dobrá
Karosa, je tam málo místa a všelijak to po naší skvělé dálnici drncá a rachotí.
Hranici s Rakouskem překračujeme ve dvě ráno. I přesto nás debilní Rakouští
celníci prohnali přes pasovou kontrolu (ne že by prošel bus a pasy zkontroloval, on
nás zahnal do domečku k okýnku). Nad ránem míjíme měsíční jezero Mondsee a v
6:00 přijíždíme k jezeru Gosau. Vzhledem k počtu účastníků (snad
16) cesta proběhla jako větší rodinný výlet a tahle pohoda nám zůstala po celou
dobu výletu.
Sobota 19.7.
- Hofpürglhütte (1703 m)
Vylézáme, snídáme a pomalu se připravujeme na výstup. Sluníčko už
svítí na okolní vápencové vrcholy - nádhera. Po cestě 612 vyrážíme
přímo do kopce - nádhera. Krávy se pasou a cinkají, bučí stejně jako ty u nás -
nádhera. Někde na netu jsem četl, že se od jezera dá vyběhnout k chatě
Adamek, pak na vrchol a hned zase zpátky. Prý to zpočátku měly i cestovky v nabídkách. Dost
masakr! Stoupáme, stoupáme, naše z busu nevyspalá a rozlámaná těla si těžko
zvykaj. Chtěl jsem dvoulitrovou láhev, tak jsem si koupil tonik. Na pití v horách
však není moc vhodný, měl jsem pořád žízeň (ale dvoulitrovku :o) Naštěstí
sebou netaháme spacák, karimamu ani stan. I když našli sei takoví podivíni.
Přestože jsme měli noclehy zajištěny v chatách, táhli sebou vše a ještě na to
byli hrdí. Když jsme se však předposlední den nechtěně vysprchovali v bouřce,
zapadli do chaty jak Němec do krytu. Jdeme lesem, místy po suti, míjíme dvě chatky.
Před sedlem Steiglpaß (2015 m) už jdeme jen po suti. V sedle jsme ve
13:00 pohodovým tempem. Obědváme a odpočíváme. Chatu Hofpürglhütte
už ze sedla vidíme. Už jsem docela zpocený, zlatá moira (chtělo by to i čelenku).
Ze sedla doporučujeme vyběhnout do sedla pod vrcholem Steiglkogel (2205 m), odkud je
krásně vidět jezero Gosau i Dachstein, tedy nejen to co jsme už ušli ale i to co nás
čeká. U chaty jsme ze sedla za hodinku. Spíme v útulku vedle chaty za 9 Euro. Do chaty
se ale jdeme umýt a osprchovat. Voda je zdarma. Samozřejmostí je i pivko za 3,50 - no
dobré, ale Ostravar z Lidovky to není (pro neostravaky - doplňte si své pivo). Pivko přece jen
trochu dražší (na naše poměry), takže je to cena i s krýglem. Bohužel tahat z
každé chaty sklo nejde, takže se to už neopakuje (což je určitě dobrá zpráva pro
poctivky :o).
Západ slunce byl nádherný.
Neděle
20.7. - Adamekhütte (2196 m) + Hoher Dachstein (2995 m)
Ráno jsme vstali dřív než sluníčko stihlo osvítit dvoutisícový vápencový
štít naproti chatě. Po snídani vyrážíme v 6:30 k chatě
Adamek.
Nejprve se po 612 vracíme zpět pod sedlo, a pak pokračujeme 601 po úpatí
a fylitu porostlého trávou k průrvě v hřebeni, kde cesta stoupá serpentinami jištěnými
ocelovými lany do sedélka Reißgang (1953 m). Úplně zbytečně se oblékáme do sedáků,
nasazujeme helmy a připínáme se k lanům. Cesta není nebezpečná, stačí se lan jen
přidržovat nebo jít úplně volně. To v zimě ve sněhu či na ledu by to bylo něco
jiného, to by mohlo jít i o život. Ze sedélka vidíme včerejší sedlo a dál stoupáme
po místy jištěné cestěk vrcholu, kde si dáváme delší pauzu. Sluníčko už samozřejmě
naplno peče. Jsme opět na čisté skále s nějakou tou zeleninkou. Dál jdeme přes nějaký
vrchol (2283 m), který je následován sestupem po suti do koryta vytvořeného Gosauským
ledovcem. Slézání a následný výstup z koryta je náročný ale celkem krátký. Stěny
kolmé, jištěné a s ocelovými skobami (něco jak kramle). K chatě přicházíme ve 12:40.
Obědváme na terase, k tomu tradičně pivo za 4 Eura. Nějací Češi si stěžují, že
je tu moc Čechů - NO COMMENT! ; v chatě se zase na druhou stranu dá domluvit anglicky.
Cena za ubytování je 16 Euro (pro členy Alpenvereinu pak 8,30 Euro).
Ve 14:00 už zase na nohou a cestou k Vrcholu. Sluníčko dál peče, kůže rudne. Nechápu,
jak jsem mohl přehlédnout, že krému v tubě není mnoho a pomalu ale jistě dochází.
Ani faktor dvanáct není zrovna vysoký. Výstup probíhá po skále, pak po suti. Ta se
rychle mění v sutí posypaný led. Dost to klouže. Konečně ledovec. Nasazujeme mačky
a vážeme se na lano. Nespěcháme, na vrstvě sněhu jsou náznaky trhlin. Někde
jsem slyšel, že se tady ztrácí spousta starších párů, ale to jen na okraj. V 17:00
stojíme opět na skále v sedélku 2779 m. Zde to nejen čpí močí, ale začínátu i
poslední jištěná fáze výstupu na vrchol. Vlevo prudký svah a ledovec, vpravo 800m
jižní stěna Dachsteinu. Nemám rád výšky, takže mi to nedělá dvakrát nejlíp (já
spíš jeskyně). Ale pohled je to krásný. Místy se dá bezpečně jít jen s držením
ocelového lana. Zjišťujeme (teda sestra), že naše ve speleologii hojně využívané
(pro svůj oválný tvar) karabiny nejdou do ocelového lana většího průměru
zacvaknout. Já má naštěstí HMS, takže jsem v pohodě. Na hlavě přilbu, na sobě
komplet úvazek (prsák i sedák). Možná se to zdá přehnané, ale na kurzu speleologie
a speleoalpinismu (www.duha.cz/duls) deset dní účastníkům vtloukáme do hlavy zásady
bezpečnosti (prakticky nesundají helmu z hlavy), já sám navíc student fakulty bezpečnostního
inženýrství - tak se nedivte. Poslední výšvih a už stojíme pod vrcholovým křížem
Hoher Dachsteinu výšky 2995, 2996, 3004 nebo 3005 metrů. (všechny čtyři
údaje mohu doložit). Je 18:00, ale jak říkám, šli jsme pomalu. Po
vrcholových fotkách a zápisu do vrcholové knihy sestupujeme. Už to nešlo tak krásně
jako nahoru, neusále se koukat, na co šlapu, pak ledovec, klouzavá suť, skála a
nekonečný přechod k chatě. Aspoň že to sluníčko zrovna zapadalo, tak to byl pěkný
pohled a navíc studený vzduch stékající z ledovce příjemně chladil rozpálenou kůži.
K chatě jsem jako jeden z posledních přišel ve 21:00 (ach to focení :o). Nechápu,
jak se dá výstup na vrchol udělat od jezera Gosau za jeden den. Asi bych před tím
musel víc běhat a jezdit na kole :o) Mám nějakou lehkou rýmu, ale do rána to mizí.
Po večeři blahořečíme vynálezce sprchy a toho kdo ji tu smontoval. Je jedna, teče
„jen“ studená voda a stojí se fronta. V umyvadlech teče zase jen ohřátá, je taky
zdarma. Pak už jen tvrdý spánek.
Pondělí
21.7. - Simonyhütte (2206 m) - Schilcherhütte (1732 m)
Vstáváme v 6:00 a nechce se. Obloha vymetená. V 7:00 vyrážíme. Původně
jsme k chatě Simony měli jít přes ledovec, což je krátké ale náročné.
Nakonec jsme i s průvodci šli obklikou „po vrstevnici“ cestou 614 a 650.
Zpočátku jdeme ve stínu a obdivujeme nádherné povrchové krasové jevy - samé škrapy,
škrapy a zase škrapy (tzv. hnátolamy).
Tenhle termín vznikl o něco později na speleologické expedici na Dolném vrchu ve
Slovenském krase. Škrap je vlastně korozí a erozí rozrušený obnažený vápencový
masiv. Na Dachsteinu je samozřejmě obnažený skoro všude. Na Dolňáči však tyto zákeřné
objekty vylézejí z lesního humusu jen večer a za tmy, pod nohama kráčejících
speleologů. Ráno tam samozřejmě už nejsou, zbyl jen nakopnutý palec :o) Ale zpět do
hor...
Vrstevnicový charakter se ruší poté, co se vyškrábeme na hřeben pod Hoher
Ochsen. Dál
se seskáče do jeho žlebu, pak se po svahu traverzuje, žleb se lomí, pokračuje se po
protější straně a opět se po serpentinách vyklikatí na hřeben Hoher Trog 2355 m.
Cestou mě vyděsil jeden blázen, který se kolem mě prohnal. Jen tak - s ledvinkou u
pasu. Já mezitím v lomu traverzu v leže odpočíval s batohem na zádech, takže jsem
si ho nevšiml, že se řítí ke mně. Než jsem se já vůbec dostal na protější
stranu žlebu, on už byl skoro nahoře.
Dneska se spustila nějaká nová vlna energie, nejdu vzadu, ale jako třetí až čtvrtý.
V sedle Trog jsem kolem jedenácté. Nechce se mi čekat na zbytek (a sestru), a potom
pokračovat ve poledním hicu, takže peláším dál. U Simony jsem ve
12:25, předemnou od nás jen dva postarší Poláci. Obědvám, k tomu pivo. Voda
tu stojí 20 centů (necelé 2 litry) z automatu na záchodě, ale je to třeba.
Jinak po cestě (a to myslím od jezera Gosau) žádný potůček či pramínek, všechno
je v děravém vápencovém podzemí. Samozřejmě nepočítám potůček pod Gosauským
ledovcem. Poslední přicházejí ve 13:45 úplně hotoví horkem. Já, už odpočatý, se
ve 14:00 vydávám po cestách 601, 650 a 654 na sestup k chatě
Schilcher. Už se lehce zatahuje. Po necelém kiláku scházím o 200 výškových metrů.
Už se objevují zakrslé borovice, malé stromky a Rakouští aktivní důchodci,
kteří jezdí lanovkami a místo aby vám uhli, peláší před vámi jako o život. Už
trošku prší, ale zato velké kapky. Do toho svítí sluníčko. V 16:30 jsem u
chaty Schilcher (1732 m). S Poláky si dávám
pivo, bavíme se o horách a čekáme, až příjde průvodce, aby nám zajistil místnost.
Jenže se přihnala bouřka a začalo nechutně chcát. Gratuluju si, že jsem celý den
pelášil jako o život. Teď bych se někde nechtěně koupal jako ostatní. Se svou
chabou angličtinou se „dožaduji“ vpuštění do pro Loudatour rezervované místnosti.
Mám úspěch a skutečně se nám otvírají dveře do prázdné místnosti plné postelí.
Chvíli po nás vcházejí do místnosti první vodníci. Já se jdu za 2 Eura (žeton)
osprchovat. Oni to sice mají venku zadarmo, ale asi to není ono, páč mě všichni
napodobují :o) V 18:00 přicházejí poslední. Naši kolegové, co si tahají i stan,
spinkají draho v separé pokojíku, protože se jim nechce jit do deště stavět stan a
u nás pro ně není postel. Mě naštěstí spaní na postelích jeden vedle druhého
nevadí. Jednak jsem na ledacos zvyklý od jeskyňářů, jednak jsem vždycky dost unavený.
Večer sescházíme v restauraci u piva. Bohužel se výčepní vyměnili a tenhle - fůj,
hnus !!! - načepuje do více sklenic a pak to jedno pivo z nich poslívá. I přesto, že
pivo chutná jako poslívané ze zbytků, dáváme dvě a jdeme spát. K tomu nás nutí i
nepřátelský obličej místní báby, protože je už po desáté. V pokoji plném mokrých
věcí, vlhka a smrádku se spalo po dalším náročném dni na měkké postýlce přímo
božsky. Mám radost, že jsem to nějak vytušil a celý den plný energie málem utíkal,
a tím se bouřce vyhnul.
Úterý
22.7. - lanovka, ledová jeskyně, Hallstattské jezero, odjezd
Dnes většina schází dle plánu k Hallstattskému jezeru,
kde se pak porůznu placatí. My volíme jinou variantu. Lanovkou přes
vrchol Hoher Krippenstein (2109 m). Chtěli jsme jet vojenskou
lanovkou, ale ta se smí použít až z mezistanice a my už nejsme
oblečení na nějakou dlouhou túru ale na procházku. Proto volíme
lanovku civilní. Na mezistanici Schönberg (1462 m) vystupujeme
a jdeme na prohlídku přístupné ledové jeskyně - Velké ledové
jeskyně. Ještě tu je Mamutí jeskyně, ale na tu už nejsou ani
čas ani chechtáky. Do jeskyně pouštěli i psi (u nás nemyslitelné)
a prohlídka byla super. Po dvou hodinách v mrazu konečně jsme zase
na sluníčku a slaňovkujeme do Obertraunu. Z něj pěšky k
jezeru, kde nás čekali ostatní a IVECO. Ještě jsme zaplavali,
pojedli, dali pivko a vyrazili do ČR. V 5.00 jsme v Ostravě. Soukromá
poznámka: Doma se v 6.00 míjím s našima, kteří jdou do práce
a po poledni už sedím ve vlaku do Prahy - čeká mě totiž
speleologická expedice na Dolný vrch. Soukromá
poznámka 2: NIKDY nesnězte sami pytlík sušených meruněk.
Jsou sýřené, a když se neomyjou, tak je to pak peklo. V
katalogu psali, že se jedná o poměrně náročný podnik, čemuž
jsme nevěnovali moc pozornost. A i díky počasí to byl za ty dva
tisíce neskutečný a super záhul !!!! |
