> Horní Lomná - do roku 1900 <

.

     Horní a Dolní Lomná tvořily do r. 1900 jednu velkou vesnici, jedinou Lomnou. Svůj název odvozuje od říčky Lomné, která protéká údolím mezi horami a často „lomí“ svůj tok v tajuplných záhybech.

     Už od 16. století se v Beskydech usazovali Valaši, potulní pastýři koz a ovcí. První historická zmínka o Lomné se váže k roku 1596, kdy těšínský kníže Václav Adam vydal listinu, v níž se vymezují hranice území, na němž je dovoleno pást salašnický dobytek a kácet dřevo. Valaši se po našich horách pohybovali zcela volně, bez ohledu na hranice států a krajů, usazovali se tam, kde mohli budovat salaše, koliby a košáry, a jejich stáda tu vypásala horské louky uprostřed lesů.
     salaš: vymezený komplex pastvin s přístřešky pro dobytek; koliba: příbytek bači (pastýře); košár: výběh pro dobytek

     Na samotných horách se lid v 17. století usazovat nesměl. Teprve počátkem 18. století, díky rozmachu horského loupežnictví, začaly císařské úřady přímo nařizovat, aby byli lidé usazováni i v horách a předhůřích. To byl případ i údolí Lomné. Kolonizátoři se nejprve usazovali v blízkosti ústí řeky Lomné do Olše. Vznikla tak „městská“ Lomná. Později vznikla na střední části toku osada „Na Řyce“, která byla původně součástí obce Návsí.
     Během 18. století pokračovalo zalidňování údolí Lomné proti proudu až k jeho konci. Jako poslední vznikla v Lomné nad Přelačským potokem, zvaným též Jelitovský - pravostranný přítok říčky Lomné, kolonie pojmenovaná Přelač.

     V pozemkové knize komorní obce Lomná z r. 1840 se dočteme, že obec měla 62 domů. Najdeme tu i celou řadu názvů luk a salaší, lesních úseků či místních pojmenování. Např. podle typických úkazů (Bagno, Opolone, Polom), podle vzhledu terénu (Jelitov), podle osadníků (Stoligy, Kišmol - dnes Kičmol, Kozubová, Muřinkový vrch), Salajka podle označení místa, kde se vařilo draslo neboli potaš apod.

     Od počátku 19. století se staly lesy v údolí Lomné, mnohé doposud panensky nedotčené, důležitou palivovou základnou pro zamýšlené železárny v Třinci a Ustroni. Pro tento účel byla v roce 1816 započata organizovaná těžba dřeva. A tak v roce 1812 vznikla na Přelači nejstarší lesní dělnická kolonie na Těšínsku.
     Polenové dříví se splavovalo po řece Lomné z Čerčoku, kde se nacházela pomocná vodní nádrž, jejíž zbytky jsou patrné dodnes, až k železničnímu viaduktu v dolní části Lomné. Odtud se koňskými povozy přepravovalo do Třince, později na nádraží v Návsí. S plavením se skončilo v r. 1912. Hlavní příčinou bylo nadměrné poškozování toku řeky, cest i polí, ale také množící se krádeže dřeva.

     Pálení dřevěného uhlí v milířích - Jak fungoval? Do jednoho milíře se naskládalo dřevo, obházel se pískem a uprostřed zapálil. Odspodu se dělaly do písku otvory pro přívod vzduchu, aby dřevo mohlo pomalu doutnat. Podle barvy unikajícího kouře uhlíři poznali, kdy je uhlí v dané vrstvě vypáleno, a udělali otvory do písku poněkud výš. Tento proces mohl trvat až několik dní. Pak se průduchy ucpaly a nastal proces vychládání. Milíře byly na Havraní, na Hryckule a u potoka pod Kamenitým. Pálení v milířích bylo roku 1927 zrušeno, protože na Tacinkách byla postavena moderní pec.
     Výroba uhličitanu draselného na Salajce - Slovo salajka je převzato z latiny a je označením místa, kde se vyrábělo draslo, jinak uhličitan draselný, označovaný též jako potaš či flus. Draslo se vyrábělo z popelu, který se vyráběl z pálení méněcénného dřeva - klestí, haluzí, pařezů apod. Názvem Salajka byla původně označována lokalita v centru hornolomňanské části údolí. Dnešní hotel Salajka stojí v části zvané „Kaličonka“, ve skutečnosti tedy mimo zmíněnou lokalitu.
     Mlynáři a tkalci - V roce 1822 byl postaven mlýn na Přelači. Dlouho se dochovalo pojmenování této části „Do Mlynóv“. Dnes se dochovaly již nepatrné zbytky náhonu.
Tkalcovství bylo kolem roku 1843 zastoupeno pouze dvěma mistry tohoto řemesla. Každý z nich s jedním tovaryšem utkali na svých dvou stavech ročně 16 pláten, určených především pro místní potřebu.
     V části Úplaz se hlubinně těžila železná ruda, tzv. sferosiderit, dnes však neznatelné.

     Původ pojmenování lze chápat jako nářeční protějšek českého „menší“, tedy menší mezi ostatními lesy. Odbyt dříví z tohoto značně odlehlého polesí byl špatný, proto se prales Mionší uchránil před intenzivní  těžbou dřeva. Řada vzrostlých a letitých jedlí a statných buků tu ještě dnes svědčí o tom, že typickým porostem po celých Beskydech byla smíšená jedlobučina. V roce 1922 byl prales vyčleněn z normálního hospodaření a v r. 1933 poprvé vyhlášen jako státem chráněná přírodní rezervace. Původně o rozloze 95,05 ha, od roku 1954 zvětšen na plochu 169,78 ha. Od 1. ledna 1989 byl vstup veřejnosti do pralesa zcela zakázán.
     V MF DNES 1.11.2001 vyšel o Mionší článek, který by se dal shrnout zhruba takto:
Návštěvníci H.L. (a to především Poláci) mají velký zájem o prohlídku pralesa. Je však jisté, že se neomezeného zpřístupnění pralesa pro veřejnost nedočkáme. Hlavní snahou v současné době je zjednodušení vydávání povolení pro vstup (např. pro fotografy a odborníky). Doposud se totiž muselo žádat přímo ministerstvo ŽP a tento schvalovací proces byl velmi obtížný. Ochranáři navrhují změnu povolovacího systému, kdy by mohli zaměstnanci CHKO v Rožnově vstup do pralesa povolovat sami. Návrh má být až součástí nového zákona o ochraně přírody, který teprve ministerstvo ŽP připravuje. Uvidíme, zda se tedy dočkáme aspoň omezeného vstupu pod dozorem průvodce, jak tomu bylo před rokem 1989.

     První soukromá škola vznikla v roce 1830. Stěhovala se však z jedné osady do druhé a byla umísťována v soukromých domcích. První školu v menší dřevěné budově pokrytou šindelem v dnešní Horní Lomné začaly děti navštěvovat až v roce 1870. Prvním učitelem tu byl laik, vysloužilý voják, horal Pavel Ramza. Vyučování nebylo pravidelné a účast dětí nebyla nijak vysoká. Někdy vyučoval jen pět dětí.
     11. prosince 1887 škola vyhořela. Slavnostní položení základního kamene nové školy proběhlo 21. června 1888 a posvěcení nové školy připadlo na výročí požáru - 11. prosince 1888. Zvon, instalovaný v malé věžičce nové školy, se poprvé rozezněl při náhlém úmrtí následníka trůnu, arciknížete Rudolfa Habsburského, syna císaře Františka Josefa I.

     Ještě před založením kostela si Lomňané postavili „zázračný“ kříž na Salajce. Zázračný proto, že když k němu jablunkovští měšťané sužováni cholerou vykonali pouť, den po procesí zemřel poslední z nemocných a cholera tehdy „zázračně“ ustala. Sbírky na kostel začaly od šedesátých let 19. století. Základní kámen byl slavnostně položen 6. května 1894 generálním vikářem Karlem Fidlinským. Cihly byly dovezeny z dnešní Dolní Lomné, oltáře z Rakouska, zvony z Bílska a varhany z Nového Jičína. Kostel byl vysvěcen dne 12. května 1896 kardinálem Jiřím Koppem. 1898 - dokončení fary, 1904 - založení hřbitova. Nad blízkým pramenem byla v roce 1969 postavena kaple Matky Boží Lurdské.