Aklimatizačí výstup jsme absolvovali v
Itálii - Grajských Alpách a to na vrchol GRAN PARADISO,
4 061 m n.m.
Nástup byl z kempu nad městečkem Pont. My spali na louce vedle kempu, kam nás v noci
po příjezdu nasměrovali průvodci, a odkud nás ráno v 6:00 vyhnal nějaký šílený
Ital. Jinak se ale spalo krásně. To víte, po noci a půl spánku v autobusu. Tady byl
klid, jen blízká řeka neskutečně burácela, aniž by k tomu měla nějaký důvod.
Abychom udělali Italovi radost, neplánovaně brzy vstáváme. Venku je tedy pěkná
kosa, ale na okolní štíty už svítí sluníčko - nádhera !!! Zašli jsme se do kempu
umýt (to nás tam ještě pouštěli :-), nasnídali se a v 9:30
vycházíme proti proudu Seivy. Až na chatu VITTORIO EMANUELE II, 2 732 m
to bylo stále do prudkého stoupáku po serpentýnách. Nijak jsme to nehonili, takže
jsme měli dost pauz a kochali se. Bylo z čeho. K chatě jsme došli kolem poledne.
Všude bylo plno lidí, takže jsme se moc nezdržovali a pokračovali dál. Za chatou se
překonává taková kamenná řeka snad 500 m široká, kde se přeskakuje z jednoho
velkého šutru na druhý. Potom už jen hodinku do kopce až k tábořišti,
kam jsme došli v 15:00.
Všude teče voda tající z ledovce (i na skále kolem stanů),
takže nikde není nouze o vodu. Stany se na skále přichycují pomocí provázků
navázaných na kameny, takže si jich vezměte dostatek (samo že provázků, kameny jsou
všude okolo). Večer se přihnaly postupně dvě bouřky, ale to už jsme byli ve
stanech. Jen jsme se báli, aby hladiny okolních potůčků nestouply a stany
neodplavily, což ale byla zbytečná obava.
Přes očekávání v noci nebyla až tak velká zima. Vstávali jsme ve 3:00 a ve
4:30 jsme už pod ledovcem Gran Paradiso. Když se člověk hýbe, je celkem teplo.
Stačilo mít na sobě jen krátké tričko a bundu WindStopper či nějakou nepropro
bundu. Na nohách nějaké šustky z nepropro materiálu. Na výstup SAMOZŘEJMĚ mačky,
cepín nebo hole a navázat se na lano. Už bylo celkem vidno, takže jsme nemuseli ani
moc svítit. Jde se pořád po zasněženém ledovci do kopce po serpentýnách, často
jsme byli v mracích a nebylo moc vidět kolem. Alespoň jsme neviděli ty srázy dva
metry od nás. Pod vrcholem jsme byli tak za 2 1/2 hodiny. Nějaké
velké problémy s výškou nikdo nepociťoval. Cestou zpátky už bylo dost teplo a sníh
se lepil na mačky. Zpátky jsme už šli každý sám (nenavázáni).
Pomalu jsme sbalili stany a vydali se na cestu zpět do
Pontu. Velice příkrý úsek úsek chata - kemp v Pontu jsme dali za 1 hodinu a třicet
minut. Zato jsme ale druhý den nemohli chodit.
Celkový dojem: pohoda - „výlet na Kokořín“.
Za
měsíc po našem působení v této oblasti zde zahynulo několik lidí. Podrobnosti už
nevím, ale stalo se to ve sněhové vánici (v srpnu !!!). |
