Jedná se o ryze subjektivní názor na zájezd s CK Turistika a hory. Rovněž
místopisné názvy nemusí odpovídat realitě, neboť mapy oblasti jsou šílené a orientace v nich taky.
Zúčastnění: Já, Marcela (sestra), Nikola (neteř - 12 let !!!), Michal (Šukin)
Souhrn:
pátek 8.7. - odjezd v 18.30 z parkoviště u DK v Ostravě.
sobota 9.7. - koupání v lázních Miškolc Tapolca, ve 12.00 odjezd do Rumunska přes Oradeu - Beius - Pietroasu na tábořiště Grajduri.
neděle 10.7. - dopoledne propadání Caput, jeskyně Negru (nebo spíš Gemenata), přechod na Polanu Ponor k vývěru Izb. Ponor. Odpoledne vycházka k propadání Neagra,
bez povšimnutí jeskyně Barsa a zpět do tábora.
pondělí 11.7. - Cetatile Ponorului (Ponorné hrady), dál jsme je obešli vrchem přes vyhlídky, pak cestou bez značky a posléze bez pěšinky přímo do kopce jsme
natrefili na žluté kolečko a došli k propasti Bortig. Měli jsme jít ještě k vývěru a kaňonu řeky Galbeny, krásné ledové jeskyni Focul Viu a vyhlídku Piatra Galbenei,
ale omylem se vracíme nad Ponorné hrady a jdeme zpět do tábora.
úterý 12.7. - od včerejšího večera prší. Přecházíme na tábořiště Padis. Sedíme v hospodě, zabíráme si chatku a jdeme se projít k rozcestí na Sesul Padis a zpět.
Odpoledne jsme měli jít k jeskyni Boghií, což zkazil déšť.
středa 13.7. - výlet do oblasti Cetatile Radesei. Tuto jeskyni jsme si prošli cestou zpět. Procházíme oblast po červeném kolečku, vystupujeme na vyhlídku Belvedere,
následuje sestup prudkým žlabem s vápencovou sutí, po brodění vodou nahlížíme do jeskyně Honu a pokračujeme přes další vyhlídku zpět k jeskyni a do tábořiště.
čtvrtek 14.7. - odchod z Padisu do civilizace, Garda de Sus kemp Mama Uta. Směr jsme měli vcelku dobrý, ale časový odhad nevyšel, takže se slibovaná jeskyně
Scarisoara (největší ledová jeskyně Rumunka) nekonala. Samozřejmě zase prší.
pátek 15.7. - přístupná jeskyně Ursilor a Meziat (senilní patro s nesenilním průvodcem - speleologem). Prohlídka nějakého městečka s utracením posledních
desetitisíců Lei v pizzerii. Určitě to ale nebyla Oradea.
sobota 16.7. - spaní v Egeru v zahrádkářské kolonii. Celodenní koupání v lázních, prohlídka města a návštěva vinných sklípků. Pak už odjezd do ČR.
neděle 17.7. - asi ve 4.00 příjezd na parkoviště.
pátek 8.7.
Letos jsme parádně zmokli na slavnostech pivovaru Ostravar a už i počasí při odjezdu něco naznačovalo. Kolem páté večer se zatáhlo, setmělo a nad Ostravou přešla bouřka.
Naštěstí když přijel autobus, už nepršelo. Po krátkém zmatku, kdy se zdálo, že není dost sedadel (raději nebudu dále komentovat), si naštěstí sedáme spolu.
Poslední zastávka na benzince mezi Hrádkem a Jablunkovem v 19.30 a hurá na Slovensko. Maďarské hranice překračujeme kolem jedné hodiny. Všichni hromadně mění eura za forinty,
na některé se však nedostalo. Jedeme dál do Miškolce, kde ve 2.30 zastavujeme v Tapolce na parkovišti poblíž lázní a uleháme na trávu pod stromy, nebo spíme v autobusu.
sobota 9.7.
Vstáváme kolem sedmé. Je zataženo a i lehce prší. Ranní potřeby se konají kde se dá. Poblíž protékající strouha nebudí důvěru, ale jak odpoledne zjišťujeme, je to celkem
čistá voda z rybníku, lázní a podobně (možná). Lázně se otevírají až v devět, tak nemáme co dělat. Chtěli jsme vzít badminton, ale nevzali - teď by se hodil.
S průvodci jdeme vyměnit peníze - na nás se taky na hranicích nedostalo (jednoduše jsme bábu vykoupili). Za 20 euro už nedostáváme 4500 forintů (jako na hranici),
ale jen 4000 - což není taková hrůza. Vstupné do lázní stojí 1600 F dospělí, dítě 900 F, student 1100 F, a pak tu byla skupinová sleva nad 25 osob za 1400 F.
Dalších asi 300 F se nám podařilo objevit v mechanizmu na zamykání skříňky. Lidi je si je prostě zapomenou vzít.
Užíváme si „vodní jeskyni“, procházíme různé bazénky. S Niki hledáme M+M, kteří už objevili dva teplé bazény. Balíme kolem jedenácté, ještě pivko a kuře z Tesca
(Ostravského) před lázněmi a jdeme k autobusu.
Jedeme směrem Oradea na HU/RO hranice. Na hranici čekáme tak hodinu. Pak chtějí vybrat všechny pasy, ale
naštěstí už žádné další problémy nedělají. Na Rumunské straně hranice měníme eura, za 110 euro dostáváme 3.750.000 Lei (ještě starých, po reformě ubudou 4 nuly).
Průjezd Oradeou a vlastně celým Rumunskem je lehkým šokem (alespoň pro mě). Až do Pietroasy byla cesta celkem v klidu, pak už jedeme podél řeky místy docela širokou
zpevněnou cestou plnou děr. Přibíráme 3 mladé Slováky s batohy a kousek je vezeme. Ještě netušíme, že následující hodinku a víc strávíme stoupáním po šílené cestě
plné serpentin, výmolů a vodou rozrušené krajnice. V jednom výmolu začaly autobusu prokluzovat kola a my museli vystoupit. Když řidič naprudko couvnul, málem několik
lidí sejmul. Už před tím na jednom zhupu narazil pravý přední roh busu do cesty, ohnula se mlhovka a začaly se blbě otevírat dveře. Další místo už bylo na hranici
průjezdnosti. Ale Karosa to zvládla, my nastoupili a tváříce se radostně jeli dál. Jen čtyři účastnice zájezdu to už psychicky nedávaly a se slovy, že je to od průvodců
nezodpovědné jet po takové silnici, se vydaly pěšky. Aby nezabloudily, na jedné z křižovatek na ně počkal průvodce a dál šel s nimi. Všichni kupodivu na tábořiště dorazili.
My jeli dál a po další půlhodince jsme konečně dojeli na tábořiště.
Je už tma a prší. Rychle stavíme stany. Není moc kde, protože louka je z kopce a místy jsou koňské exkrementy - především u našeho stanu.
Co teď? Je kolem půl jedenácté, my otvíráme rum a pijeme na Rum-unsko. Já spím s Niki v baru či skladu (velký Jurkův stan pro 3-4 osoby) a M+M v malém pro dva.
neděle 10.7.
V noci kolem druhé přecházela bouřka a hřmění se nádherně rozléhalo. Ráno se budím už v 5.30, tak se jdu mrknout s foťákem po okolí a s papírem
do lesíka. Je zataženo, ale snad se to roztrhá - viz. úvodní fotka ve fotogalerii. Polana je plná vývěrů, některé začaly fungovat až po pořádném slejváku. Naštěstí stany
nemáme v blízkosti těchto zákeřných zdrojů krasových vod. Průvodci radí vodu převařovat, že prý kvůli pastvinám plným hoven, ale poloha vývěrů nevypovídá o vyloženě povrchovém
původu vytékající vody. Ta už určitě prošla pořádným vápencovým masivem.
V 9.00 vyrážíme na první túru. Po které to bylo značce, to se nedá už určit. Z cesty odbočujeme k propadání Caput, kde poprvé překonáváme řeku.
Někteří po kmeni, jiní brodem. Dál jdeme kolem základny místních speleologů, u které se fotíme s naším znakem. Cesta pokračuje přes další kládu či brod kolem vyvěračky k
jeskyním Negru a Gemenata a jednu z nich zkoumáme. Po úzkém vlezu však pokračuje propastí. Vracíme se a lezeme na pěknou Polanu Ponor. Zde nás průvodce popohání,
že jdeme pomalu, a že musíme stihnout ještě odpolední výlet. Tak vesele sbíháme prudký svah kolem ostatních opatrně sestupujících účastníků. Přes další kmen či brod se
dostáváme k pořádnému vývěru Ponor (? dle mapy správný název, ale logicky...) a vracíme se na tábořiště - po cestě, kde jsem byl ráno...
Je skoro jedna hodina. V Rumunsku je sice oproti nám +1 hodina, ale my fungujeme na náš čas, rozdíl je nepozorovatelný. Po obědě vyrážíme ve 14.00 po cestě za řekou
tekoucí pod tábořištěm na druhou vycházku. Po zdolání stoupání scházíme po cestě, která vůbec není v mapě do doliny - a to je špatně. Takže se vracíme a jdeme už po
správné cestě, kde jsou značky na každém stromu. Přicházíme na rozcestí, odkud jsou jeskyně Piatra Galbenei a Focuil Viu vzdálené 20 minut. Tam jdeme ale až
zítra... Našim cílem je jeskyně (resp. propadání) Neagra. Připomíná mi Rudické propadání, ale je tu i sníh a v jeskyni led. Stěny jsou krásně korodované a plné facet.
Většina bez povšimnutí míjí jeskyni Barsa, ale někteří se jdou do ní podívat (vstupní svah je plný sněhu). Už se vracíme na tábořiště. Začíná pršet a kolem nás
se po cestě, kterou jsme včera přijeli, žene stádo polodivokých koní. Po dešti vylezlo zase sluníčko. Cestou sbíráme jahody, borůvky jsou ještě zelené.
Je kolem 17.00 a my se jdeme umýt. Kousek od cesty, kterou jsme se dnes ráno vydali na první výšlap, objevujeme dostatečně hluboký meandřík.
Voda je ledová, občas je na dně sklo, a ve větvičkách se drží uplavavší bota Nike. Postupně do vody vbíháme a provádíme rychlou hygienu. Už jsme ochutnali místní lahváče
- Holsten a Tuborg. Oba mají okolo 5 % a stojí 30.000. Tuborg je lepší. Chystá se dřevo na táboráček a kolem osmé je první a vlastně díky počasí i poslední brífing.
Dovídáme se, že jeden kolega se dnes ztratil, průvodcům se to nahlásilo až za hodinu po zjištění, a ti už pomalu chtěli alarmovat místní ještě nachmelenou horskou
službu (sídlící v červené kopuli s červenou Dacií vedle). Pak začaly kolovat různé láhve nejrůznějšího obsahu. Oheň chvílemi i hořel, ale přesto začala být zima.
Po proudu se přivalila mlha a my se vzdálili do stanů, protože debata se už nesla ve znamení silných slov podpořených konzumací lihovin.
pondělí 11.7.
Ráno pršelo. Vzbudil jsem se už ve 4.50. Jdu do lesíka, protože venku hřmí a ještě neprší. Určitě v 7.01 Niki ještě spala a v 7.25 po občasném
zatroubení dorazilo na tábořiště lesácké auto následované stádem ovcí. Ty časy jsou přesné (ach, ta technika - metaúdaje na digitální fotce :o). Na dnešní výlet
vycházíme v 8.30. Jsme vybaveni sandálky a dalšími věcmi do jeskyně. Na programu je totiž průchod podzemní řekou v Cetatile Ponorului. Jak to ale bude skutečně vypadat
nám nikdo neřekl, natož informace o pohybu v podzemí (exponovaném terénu). V 9.30 už sestupujeme suťovým svahem kolem vodopádů ke vstupu. Ponorné hrady tvoří tři
otevřené propasti obrovských rozměrů (hloubka 250 m, celková délka 500 m a šířka 150 m), jsou propojeny podzemním tokem, k němuž se otevírá cesta obrovským portálem,
největší jeskynní branou v Evropě. Její výška je asi 70 metrů a šířka 30 metrů. Poslední 6m úsek k řece je lezení po skále s dostatkem stupů s podporou tlustého ocelového
lana. Zde nastává zádrhel, protože někteří se už převlíkají a zdržují ostatní. Jiní se teprve u lana rozhodují, zda jít, nebo to obejít po značce vrchem. Já třeba ani
netušil, zda už jsme na místě před jeskyní. Naše Nikola už s námi byla v nepřístupných jeskyních, takže podobné úseky jí nedělají větší problémy. Já slézal pod ní a
ukazoval ji stupy pro nohy. Samochvála smrdí, ale zvládli jsme to dost dobře. Škoda že nás nikdo nevyfotil.
Stejně jako u vysokohorské turistiky nepůsobí průvodci CK jako horští vůdci, ani při průchodu jeskyní průvodci nepůsobili (a to doslova).
Nechci zde nějak mentorovat, ale jako instruktor speleoalpinismu a speleologie (www.duha.cz/duls) a dlouholetý jeskyňář již mám zkušenosti s průvodcováním nezkušených lidí
v daleko technicky náročnějších jeskyních. Průvodci vše nechali na intuici účastníků, kteří ani netušili, že si musí navzájem pomáhat tím stylem, že jeden sleze, pomůže
tomu za ním, jde dál a ten další pomůže kolegovi za sebou. Tak jsme se různě motali, předháněli a podobně. Nikolku nám nějaký dobrák v nestřeženém okamžiku přesunul na šutr na druhém břehu
řeky, kudy se vůbec nešlo, a nechal ji tam a šel do ... Na exponovaných úsecích se do silného ledového proudu (díky dostateku srážek) postavil jeden z mála šikovných lidí a zabodnutý jako pilíř
pomáhal ostatním překonávat silný proud - oceňuji! Při slézání jedné skály však nikdo nepomohl Michalovi a ten po uklouznutí zahučel do tůňky. Naštěstí se bouchl 'jenom'
do kotníku a trochu se podřel. My toto místo pak raději překonali jinak. Dál už to bylo v klidu a mělkou vodou jsme došli na konec pod Dolinu 3.
Zhodnocení: Do propozic zájezdu bych přidal nepovinně přilbu (i kvůli této jedné jeskyni). Nevidím totiž rozdíl mezi pádem v horách a pádem v jeskyni - obojí může jít hlavou na šutr.
Ale to už je trochu má deformace.
Michal má tedy mokrý batoh, ve kterém byl jak digitál tak Praktica. Nepočítám samozřejmě další věci. Ale jinak v poho, jen děsná zima.
Myslím si, že účastníci nečekali takový záhul, a že se jim tímto zážitkem, na který nebyli připraveni, jeskyně znechutily. Výstup z jeskyně vedl po strmém suťovém svahu,
kde jsme si na sebe navzájem házeli menší či větší kameny. Nahoře zase sníh, pásmo teplého vlhkého vzduchu a už jsme na zase na dně - dně propasti. Po krátké pouze,
kdy z jeskyně vyvanul studený vzduch (zase zima), dál stoupáme příkrou pěšinkou a jdeme k vyhlídce balcon 1 nad Dolinou 3, kde obědváme (13.00). Další cesta je
záhadná. Určitě jsme šli dál kolem vyhlídek balcon 2 - 4 a došli jsme na cestu vedoucí po modré (a podle mapy) zpět na tábořiště. Proto jdeme doleva po neznačené
lesní cestě, která se pomalu začala ztrácet mezi stromečky. Podle mapy jsme po ní měli dojít až k Piatra Galbenei. My ale ještě jednou zatočili doleva, pak stoupali
přímo do svahu, až jsme na hřebenu narazili na žlutou značku, která v mapě vůbec není. Ta vedla k propasti Bortig s ledopádem na dně (14.25). Dál se nechal průvodce
zviklat radílky a chytráky a místo abychom vyrazili přes vývěr Izb. Galbenei směrem k Piatra Galbenei, nebo po té žluté, která tam vedla asi taky, a dál ke krásné
ledové jeskyni Focul Viu, scházíme na úplně opačnou stranu zpět k balconu 1. No od něj se vracet už nebudeme, pokračujeme na tábořiště. Zkoušíme nějakou cestu s
červeným trojúhelníkem, ta ale vede jinam, tak se vracíme a jdeme opět po žlutém a modrém puntíku.
Je kolem 16.30, my sušíme věci a připravujeme se na koupel. Niki spí a opět to vypadá na déšť. Naší koupelnu objevili tři kluci z Ostravy a
spotřebovali všechnu teplou vodu. Jinak je koupelna jediné místo, kde roste máta. Večeříme. Já klasicky něco rychlého, M+M+N si pěkně vyvařují špagety a podobně,
až jim ešusy nestačí a půjčují si i můj velký. Většina však jde na večeři do blízké (1,75 km) hospody. Čekal bych něco místního, ale měli řízek s bramborem a nějaký
vývar jako polívku. Nicméně se kolem půl sedmé zatáhlo, přišla bouřka a ... další dny prší už v kuse. Jelikož nebylo co dělat a Niki se celkem probrala, hrajeme
nejprve piškvorky na čistém papíru a posléze slovní fotbal. Byl ztížený o to, že se nesmělo říkat první písmeno. Takže vznikly patvary jako l'batros (albatros) a
podobně. V devět naši zábavu, kdy jsme si přes stan (ještě že jsou tak blízko u sebe) podávali rumíka a já z nudy likvidoval konzervy s pivem, aby byla taška lehčí,
zakončila Marcela, protože Niki (a její kruhy pod očima) už měla jít spát.
V noci se Michalovi dle očekávání rozležel kotník, a tak obdržel Ibalgin 400, dávku rumu a vrstvu masti FastumGel.
úterý 12.7.
Ráno v pauze mezi deštěm jdu na záchod do lesa. Stany balíme rovněž v mezipauze. Těsně před odchodem na Padis v 9.00 si na cestu kupujeme Holsten, ale
dopíjíme ho ještě na místě. Za hodinu už přicházíme k první salaši - maringotce, kde kupujeme sýr (bryndzu). Iva (účastnice zájezdu) straší, že se z toho skoro celý
zájezd loni posral. Jinak salaš je u krásného ponorného jezírka a dalších závrtů plných odpadků. Jdeme dál a v dálce už k našemu překvapení vidíme autobus. A to se už
bába s nápisem Puma žene k nám a nabízí mlíko a placinty (marmelada, čokolada, bryndza) za 15.000. V propozicích psali za placky 5.000 (i na internetu), tak to nám
pěkně podražila, baba jedna :o)! Jdeme s ní k ní do chýše. Nabízí nám ještě venku volně ložený špek. Nakonec kupujeme jen placky (z těch by nemělo nic být). Je kolem 11.00.
A zase prší, takže sedáme do hospody. Točené nemají, tak si dáváme lahvový Ursus (konečně!). Kolega vytahuje hru Pivní maratón, tak hrajeme a skoro v kuse popíjíme pivko -
vždy když někdo někoho vyhodí, jde na start, či vezme pivo. Já všechny hry zapomněl doma. Ještě jsme okusili něco tvrdého na způsob brandy - už nevím název. M+M si dávají
kvalitní a chutnou rybu za 40.000 dva kusy. Průvodce kupodivu zajišťuje chatky (půl milionu za noc) a my jako první zabíráme pro ZO 7-07 chatku č. 4. Je luxusní - 2 poschoďové
postele, kamínka, elektřina, venku neposekané špalky. Stěhujeme se dovnitř, ale před vybalením se jdeme projít k rozcestí Sesul Padis, kde se měli pást buvoli. Ale
zase jen koně, ovce a déšť. Po návratu se vybalujeme a chtěli bychom zatopit. Jenže není čím rozsekat špalky. Marcela však sehnala domorodce se sekyrou v ruce (divně se kýval, chroptěla)
a ten nám většinu naštípal za 30.000 lei a hlt rumu. Něco jsem štípnul i já (jen za rum). Pak děkujeme Bohu a hlavně CK za propagační materiály. My bez novin je použili na podpal
a jako výplň na sušení pohorek. Já je mám úplně durch, už do nich fakt teče - po 6 letech chození! K chatkám patřily i 2 splachovací záchody a sprcha. No já se dnes umýt nejdu!
Vaříme, já nabíjím foťák. My jsme v chatce 4, jinde je lidí daleko víc. Když ale chtěl správce za každou osobu v chatce zaplatit, řady prořídly a bezchatkovci spali venku. K večeru už
jsem se docela nudil, tak jsem vyrazil do hospody pro pivko. A kdo tam nesedí - kluci z Ostravy. Kecali jsme až do místní jedné hodiny. Průvodci pohřešují Tomáše a dalšího kluka, kteří
se na reverz vydali nejspíš k jeskyni Boghí (kam jsme měli dneska jít). Pak dostali SMS, že jsou v pořádku, jen neznají cestu zpět. Nakonec se našli a těsně před jednou se objevují ve
dveřích hostince. Nás už však bába zívajíc na celé kolo vyhazuje, takže si s klukama další grog nedáváme. No grog - černá hutná tekutina, která byla večer lepší než druhý den,
kdy už nebyl cítit vůbec žádný alkohol, za 40.000.
středa 13.7.
Ráno kupodivu neprší. Bába s nápisem Puma a plackami v tašce už od rána obcházela celý Padis. Odchod v devět (9.20) jsme stihli jen tak tak.
Jdeme po modré a červené do oblasti Cetatile Radesei. Zase stáda koní, krav a ovcí, skupiny závrtů prozrazující rozsáhlé podzemí, ponory. Je zataženo, ale neprší,
spíše místy a občas přes den drobně mží. Po cestě nás dojeli dva kluci na kolech. My je pak s klidem dáváme na prudkých klesáních vedoucích po skále. Oblast jsme prošli tak,
jak je popsáno v úvodním souhrnu. Cesta lesem na první vyhlídku byla kouzelná, samá mlha. I na vyhlídce jsme neviděli nic jiného než mlhu. Z vyhlídky cesta vedla sešupem
po suťovém vápencovém svahu, kde většina sestupovala velmi opatrně. No když jsem to viděl, raději jsem dolů rychle seběhl, abych nedostal kamenem. Sklesali jsme až k řece,
kterou jsme už všichni přebrodili bez bot. A zase do kopce k jeskyni Honu - nejspíš prastarý vývěr či ponor vagonovitého typu se silně říceným stropem a slepě končící.
Bez výzdoby - nuda, šeď. Dál cesta vedla sice vysoko nad soutěskou s říčkou, ale úpatím ještě docela vysokých stěn. Došli jsme na další vyhlídku, kde jsme opět potkali naše cyklisty.
Tvrdili, že v jeskyni je moc vody, a že se nedá projít. Většina to přivítala s nadšením, že už do žádné vodní jeskyně nemusí. My se však podívat šli - k radosti průvodce, který
na nás musel opět čekat. Nicméně cyklisti neměli pravdu, jeskyně se s Hrady vůbec nedala srovnat. Vody bylo málo a náročnost minimální. Vracíme se zpět na Padis.
Stěhujeme se z chatky do stanů. Mraky vypadají, že se chtějí roztrhat a zmizet, ale bohužel na jiné straně než tušíme sluníčko. Večer jdeme do hospody
a hrajeme jedinou hru, kterou máme - hru Logik. I Michala už k tomu donutili. Dáváme si čepované pivo, ale není moc dobré. Dokonce ho zase slívají z více skleniček. Večer Niky
simuluje bolavou nohu - obtáčí si ji obinadlem. Na Michala však nemá a rum stejně nedostane - především proto, že už není :o). Nic neschne. Pohory mokré, ponožky mokré a vyprané,
kalhoty od bláta skrytým pod šutrem vyprané a mokré.
čtvrtek 14.7.
Po dvou točených ráno nestíhám běžet do lesíka - a to dvakrát. Michal taky. Dnes opouštíme oblast a jdeme do obce Garda de Sus, kempu Mama Uta.
Odchod v 9.00, nástup v pohodě - po cestě. Jdu v kalhotech pod heslem 'to na tobě doschne'. K pramalé radosti opouštíme po modrém pruhu cestu a jdeme cestou necestou přes kopce
a doliny, až jsme došli do nějaké dřevařské osady. Jelikož jdeme podle plánku, vůbec netušíme kam a kolik ještě to bude. Takže děláme nelogické dlouhé přestávky každou chvíli, jako bychom
šli na odpolední výlet do Průhonic. V 15.30 docházíme teprve do obce Ghetari s muzeem.
Začíná pršet a nás čeká ještě nejmíň dvouhodinový sestup po příjezdové cestě do Gardy - po červeném pruhu. Už bolí nohy a stehna. V civilizaci kousek
od autobusu potkáváme druhého průvodce. A začíná opět slušně pršet. Do kempu se přesunujeme busem. Na prohlídku obce Garda de Sus není ani čas ani chuť. Opět se stěhujeme do
chatek pro 2 osoby za 250.000. Naštěstí jim je jedno, kolik nás v jedné bude spát, takže v ní spíme všichni čtyři. Ti, na které nezbyly chatky, spí v pokojích. Na chodbě jsou i sprchy,
takže se večer umyjeme. Nicméně jsem si po příjezdu do kempu prodělal malou krizi, kdy jsem byl už fakt nasraný na všechno kolem - počasí, průvodce, lidi a vůbec celé Rumunsko.
Především podle teorie, že každý chlap je protivný, když má hlad, a ten jsem skutečně už měl.
Na večeři jdeme do restaurace. Dáváme si nějaké kotlety 100 gramů za 35.000 a brambory. Nakonec však všechno jídlo u stolu koluje. Nálada se mi nakonec s
plným žaludkem přece jenom vrací. Při placení však zjišťujeme, že nám dali 300 g masa, takže se cena docela navýšila. A to ještě přinesla účet dohromady za celý stůl, takže
činil miliony. Nekompromisně jsme ale platili každý sám za sebe. Čepované pivo jsme si už nedali. Ne tak kolega účastník, který to pak celý pátek odběhal po lesích. Noc byla hrůzná,
Niki se furt roztahovala.
V propozicích bylo, že navštívíme ještě Polanu Scarisoara s největší ledovou jeskyní Rumunska Scarisoara. Tu jsme ale zdárně minuli a stejně bychom
ji díky našim hodinovým přestávkám vůbec nestihli. Nicméně to neznamená, že by průvodce musel tvrdit, že už jsme tam přece byli (!).
pátek 15.7.
Ráno už vykukuje sluníčko. Ne, to byla lampa mířící přímo na naši chatku. Ale jo, pak to bylo i sluníčko. Pohory jsem byl donucen uložit do zavazadlového
prostoru autobusu a ponožky zahrabat hluboko do batohu, abychom to do rána v chatce přežili a ostatní mě i s věcmi nevyhodili před chatku.
Dneska už jen jezdíme busem od jeskyně k jeskyni. Přístupná Pestera Ursilor s kostmi medvědů a krásnými stalagmitovými hájky stála už nevím
kolik. Jeskyně Meziat pak 40.000. Tady se však na rozdíl od klasicky zpřístupněné j. Ursilor chodí v již senilním (mrtvém, suchém) patře jeskyně po neupraveném povrchu s
čelovkou na hlavě, žádné další světla či zábradlí na skalních mostech. Vlastně klasická bezpečná nepřístupná jeskyně. Po prohlídce nás samozřejmě zastihla bouřka, takže jsme se po
delším čekání rozhodli pro běh k autobusu. Cestou na hranice se stavujeme v nějakém městě, kde utrácíme poslední Lei za chleba, vodu, víno a v pizzerii za pizzu 70.000 a Ursus 25.000.
Na Rumunských hranicích opět stojíme asi hodinu. Abychom se nenudili, pouští nám videa ze zájezdů (Skotsko, Island a dokonce Muntii Apuseni - taky jim pršelo).
Nad ránem přijíždíme do Egeru, kde jsme nocovali u výpadovky z města poblíž zahrádkářské kolonie. Jen málokdo si troufl nocovat v busu plném mokrých a použitých věcí.
Poloha to byla docela strategická, jak se ráno ukázalo, protože nám bába přinesla na prodej meruňky.
sobota 16.7.
My už byli bez vody, a protože průvodce nenapadlo nás hned ráno přemístit k benzínce k vůli hygieně, jídlu a pití, snídal jsem müsli tyčinku s
pivkem. Sluníčko provokativně svítí už od rána. Přejíždíme do Egeru ke vstupu do lázní. Vstupenka bez možnosti slevy stála 900 F. Nejvíc času jsme strávili v bazénku s
vodou o teplotě 37 °C. Kolem jedné už to balíme a jdeme se do večera toulat po městě. Večer od 17.00 do 21.00 jsme ve sklípkové oblasti, kde popíjíme místní vínka.
Půl litru stálo nějakých 300 F, sedmička vína 900 F. V devět už je většina nasolená... obzvláště jeden nejmenovaný účastník. A cestou zpět do ČR je autobus jeho!
„Zpíval“ (a s ním převážná zadní část autobusu) celou cestu až po Maďarské hranice. Tady zpěváky už konečně přemohla únava a čekal i druhý šofér, který sice dle svých slov jezdí rychle, ale letec
kosmonaut ještě není. Na parkoviště před DK v Ostravě přijíždíme před čtvrtou ranní.
Celou dobu byly v Rumunsku záplavy a 3/4 země byly pod vodou. My naštěstí projížděli tou šťastnější 1/3.
Co napsat závěrem? Místy jsem si připadal jako v Beskydech, jen kdyby nebyly
z pískovců ale z vápence! Pohoří jistě nejen speleologicky zajímavé, však je taky častým cílem řady speleoexpedic základních organizací ČSS. Mimo to je tu pro nás i levně.
Co se týká organizace zájezdu, vždy můžeme na čemkoliv najít negativa, takže si myslím, že byla v normě. Jen jsem asi zvyklý na jinačí účastníky, kteří jsou schopni bezpečného pohybu
v daleko exponovanějším terénu, a na uvolněnější organizaci zájezdů. Tím myslím, že se určí, kam se jde a do kdy by se tam mělo dojít, a ať si každý jde svým tempem. Jenže
v Rumunsko je turistické značení tak zmatené a mapy skoro nejsou (aktuální), že by to byl asi problém.
|
