AKTIVACE
Podstatným příznakem života je aktivita organismu, která se v psychické rovině projevuje určitou úrovní vzrušení (excitace) a určitými znaky chování. V extrémních případech je to na jedné straně zánik vědomí a nehybnost (smrt) a na druhé zaplnění vědomí afektem, silné vzrušení a dezorganizované chování. Optimálním stavem je bdělé vědomí, provázené koncentrovanou pozorností a organizovanou činností. Fyziologickým základem úrovní aktivace organismu či jeho excitace (angl. arousal) je úroveň aktivace mozku, která je udržována aktivitou smyslových orgánů, stavem vzrušení, které vychází ze stávajících potřeb a emocí, přičemž je udržována také přílivem vzruchů z tzv. retikulární formace mozkového kmene do mozku (nespecifická aktivace). Je-li přerušeno spojení mezi mozkovými hemisférami a retikulární formací mozkového kmene, dochází u individua k trvalému spánku. Retikulární formace sama je stimulována přílivem vzruchů ze smyslových orgánů, tzv. kolaterálními drahami (nervové vzruchy ze smyslových orgánů jsou odváděny jednak do příslušných center v mozkové kůře a jednak kolaterálními drahami do retikulární formace mozkového kmene). Funkčně optimální je střední úroveň aktivace mozku - tzv. Yerkes - Dodsonův zákon : vyšší úroveň aktivace je nepřízniva zejména pro činnost spojenou s komplexními a obtížnými úkoly. Aktivace může být zvyšována i snižována také užitím určitých drog a do jisté míry může být udržována na příznivé, pro výkon vhodné, úrovni také úsilím. Každý jedinec má interindividuálně odlišnou optimální úroveň aktivace (viz. Temperament). C.L.Hull (1942) ztotožnil úroveň aktivace s existenci tzv. obecného popudu (general drive). H.J.Eysenck (1967) soudí o introvertech, že se nalézají ve stavu "stálého vzrušení". Hry, soutěže a dobrodružství jsou pro určité jedince zdrojem dodatkové stimulace a udržují je na optimální úrovni aktivace. Míra vzrušivosti patří k základním charakteristikám osobnosti.
Stav vzrušení (excitace) souvisí s přípravou organismu k účelné akci, a proto doprovází jednak orientační reakci (viz. Pozornost) a jednak stav motivace. Ve druhém případě se hovoří o stavu, který je označován jako motivační vzrušení; na behaviorální úrovní je tento stav spojen s mobilizaci energie a tím i s intenzitou a setrváváním cílově zaměřené akce; je vyvoláván interními stavy fyziologické a psychické nerovnováhy a vnějšími podněty, které mají vztah k motivům (incentivy). Protože jejich komponentou jsou vždy emoce, vyznačují se tyto vždy určitou úrovní vzrušení, nelze je však formálně omezovat jen na stavy vzrušení organismu, jak to činí např. E.Duffyová (1962) a další. Úroveň vzrušení souvisí dále se stavy pozornosti, resp. vědomí, resp. s úrovní bdělosti či "bdělé ostražitosti", s úrovní anticipace a s dalšími psychickými jevy, spojenými zejména s vyhledáváním informací, jejich příjmem a zpracováváním z hlediska aktuálního motivačního zaměření. Činnost mozku vyžaduje stálý příliv určitého množství stimulace; je-li nějak omezen, dostává se jedinec do stavu senzorické deprivace, který je spojen s dezorganizací chování a psychické činnosti vůbec (zhoršení zapamatování, myšlení, vtíravé představy, v krajním případě až halucinace). Uvnitř určitých hranic může člověk úroveň své aktivace zvyšovat (napětí vyvolané vzrušujícími podněty) nebo snižovat (uvolnění, jehož se dosahuje záměrně psychickou a fyzickou relaxací). V situaci stresu, konfliktů a frustrací a v situacích vzrušujících je jedinec ve stavu trvalého psychického napětí (vnitřní mentální, ale i zvýšená svalová tenze), které může mít časem neurotizační účinky. W.Wundt (1898) pokládá za dvě základní charakteristiky emocí stavy napětí a uvolnění, vzrušení a uklidnění. Obecně vzato jsou také základní dimenze lidské psychiky a její typologie: lidé toužící po vzrušení a lidé toužící spíše po klidu, což souvisí s již uvedenou interindividuálně odlišnou úrovní optimální aktivace a s tendencí člověka bránit se přemíře vzrušení, ale i jeho nedostatku, který je prožíván jako nuda. Výrazným ukazatelem úrovní aktivace je také EEG (elektroencefalogram), zachycující charakteristický průběh mozkových potenciálů: ve stavu relaxované bdělosti je to synchronizace vln (optimální tzv. alfa rytmus), ve směru k afektu a kómatu pak desynchronizace s nízkou amplitudou pomalých vln.
ZPĚT