Lexikon Psychologie

ATRIBUCE


Lidé mají tendenci připisovat (atribuovat, přisuzovat) úspěchům a neúspěchům ve svém chování vnitřní či vnější, trvalé či dočasné příčiny. Jako jeden z prvních o tomto sociálně-psychologickém jevu psal F.Heider. Vedle atribuce příčin výsledků jednání existují i atribuce, resp. atribuování, vlastností, které pozorovali pedagogičtí psychologové. Ve školách je rozšířeno atribuování žáků učiteli: ti atribuují, na základě prvního dojmu nebo informací, žákům zejména vyšší nebo nižší inteligenci, píli nebo lenost a na základě těchto atribucí se pak k žákům určitým způsobem chovají. Žácí atribuování jako "hloupí" a líní jsou v průměru delší dobu zkoušeni než žáci atribuování jako inteligentní a pilní. Jsou-li žáci s atribucí méně inteligentních a líných úspěšní, učitelé si to často vykládají jako náhodu; jsou-li žáci atribuování jako inteligentní a pilní neúspěšní, je to vykládáno jako důsledek mimořádné indispozice. Atribuce se pak ovšem projevují i v klasifikaci žáků a znamenají v tomto smyslu v podstatě deformovanou sociální precepci. Jednou z příčin mohou být trvalejší rozdíly mezi žáky v míře nadání a školního výkonu. Ale mohou se tu uplatňovat i určité tendence v naivní sociální precepci (např. přeceňování prvního dojmu a další). Jedním ze současných teoretiků atribuce je B.Weiner (1975), který podal následující schéma připisování příčin výsledkům výkonu.

	Interní	Externí
Stabilní	Nadání	Obtížnost
Variabilní	Úsilí	Náhoda (štěstí, smůla)

Motivující jsou atribuce, které při úspěchu zahrnují interní a stabilní "příčiny" (nadání), při neúspěchu pak interní a externí variabilní "příčiny". Je-li s úspěchem spojena atribuce nadání, úsilí a obtížnosti, je zážitek úspěchu intenzivnější. Existují i atribuce, které mají povahu racionalizací (vina za neúspěch je připisována okolí), které pak fungují jako ego-obranné mechanismy (viz. Osobnost - dynamika). Atribuce v tomto smyslu ovlivňují zážitek úspěchu i neúspěchu, který ma psychologicky dalekosáhlý význam (vliv na sílu motivu výkonu, úroveň aspirací a sebevědomí a další). Jestliže jedinci spatřují příčinu svých úspěchů ve vlastním nadání (nikoli ale úsilí nebo štěstí), budou úspěchy očekávat i v budoucnosti. Očekávání úspěchů se pojí s pozitivním sebehodnocením. Má-li někdo dojem, že na výsledky svého výkonu nemá vliv, vede to k demotivaci jeho činnosti a k pocitům bezmocnosti. Příčiny výkonů a jednání atribuují lidé sami sobě i jiným (zde dochází nezřídka ke kombinovaným atribucím interních a externích příčin - např. žák, který při zkoušce neuspěl, dostal těžkou otázku, ale nebyl také dostatečně připraven). Autoatribuce se převážně vztahují k faktorům externím, atribuování druhých k interním, pokud se to týká neúspěchů, u úspěchů je tomu naopak, tyto přisuzují lidé většinou svému vlastnímu nadání a úsilí, což vyjadřuje tendenci k pozitivnímu sebehodnocení. Někteří lidé mistrovsky činí ze svých porážek svá vítězství, ale to již souvisí spíše s obranným vytvářením sebeklamu. G.A.Kelly (1987) považuje atribuování za každodenní projev naivně psychologického "vysvětlování" vlastního i cizího chování. Slouží to ke strukturování a předpovídání událostí, ale také k již výše zmíněným sebeobranným účelům. V tomto smyslu to pak poněkud umožňuje snášet lépe osobní porážky a nedostatky ve výkonech všeho druhu. Podle S.Schachtera (1964) vznikají specifické emoce tím, že se jim atribuuje určitý význam, tzn. že se vzrušení spojujes určitou interpretací situace, v níž bylo vyvoláno. Atribuce pomáhají lépe porozumět reakcím lidí na vlastní jednání.

ZPĚT