KONFLIKT A ROZHODOVÁNÍ
V psychologii je problematika konfliktu tematizována dvojím způsobem:
1. jako problematika vnitřního konfliktu volby jednoho ze dvou nebo více neslučitelných daných cílů (obecně psychologický problém související s motivací),
2. jako problematika konfliktních sociálních vztahů (sociálně psychologický problém).
Lze říci, že vnitřní konflikt vyjadřuje aktivaci dvou nebo více neslučitelných tendencí nebo dvou cílových představ a staví subjekt před volbu, rozhodnutí se pro jednu z těchto tendencí, pro jeden z daných cílů, zatímco vnější konflikt vyjadřuje střetnutí zájmů, postojů, motivů dvou nebo více osob. Nejprve se zde budeme zabývat vnitřními konflikty. R. A. Maher (1964) defínuje konflikt jako "na organismus zaměřený podnětový vzorec, který v organismu vyvolává dvě nebo více neslučitelných reakcí, jejichž síly jsou funkcionálně stejné". Prožívat konflikt znamená prožívat vnitřní napětí spojené s nutností rozhodnout se pro jednu ze dvou nebo více možných alternativ jednání. Podle H. R. Luckerta (1957) se člověk pro své potencíální "pra-napětí mezi vitalitou a duchem", od probuzení svého duchovního života, dostává do "stále přítomného bytostného néklidu" a vykazuje se tak jako "konfliktní bytost". Konflikty jsou tedy přirozeným důsledkem psychického založení člověka, které samo o sobě je jednotou protikladů. Výzkumy v oblasti psychologie vnitřních konfliktů jsou spojeny zejména se jmény A.R.Luriji (1932) a K.Lewina (1935). Podle Luriji je vznik konfliktu dán tím, že :
1. je zabráněno odreagování vzrušení chováním,
2. je nedostatek pohotovosti k reakci,
3. potlačené aktivity jsou "přeloženy" do oblasti centrálních procesů.
Lurija odvodil tyto poznatky z výzkumu asociací s použitím tzv. lži-detektoru, který objektivně zachycoval prožívání konfliktu registrací jeho fyzíologických komponent. Naproti tomu Lewin stanovil základní typy konfliktu z kombinace dvou základních tendencí, apetence a averze :
1. konflikt apetence - apetence,
2. konflikt apetence - averze,
3. konflikt averze - averze.
V konfliktech se uplatňují příkazy a zákazy, hrozby trestu a vyhlídky na odměnu. R.R.Sears a C.I.Hovland (1941) zavedli ještě pojem dvojitého konfliktu apetence - averze. N.E.Miller (1944) a J.S.Brown (1948) pak z experimentů provedených na krysách odvodili některé zákonitosti typického konfliktu apetence - averze. Základní typy konfliktů vykazují následující charakteristiky :
- Konflikt apetence - apetence : subjekt se má rozhodnout mezi dvěma objekty, zhruba stejně atraktivními; např. v restauraci má volit mezi dvěma druhy pro něj celkem stejně atraktivních nápojů. Tento typ konfliktu zkoumal R.G.Baker (1942) na skupině chlapců, jimž předkládal různě atraktivní a neatraktivní druhy poživatelných tekutin, které ochutnávali a pak určovali jejích výběr : ukázalo se, že doba výběru je nejdelší, jsou-li rozdíly v atraktivnosti nejmenší, zatímco při největších rozdílech v atraktivnosti bylo třeba nejméně času na rozhodnutí. Tento typ konfliktu je nejlehčí a bývá přirovnáván k situaci Buridanova osla, před nímž leží ve stejné vzdálenosti od něj dvě otýpky sena; osel se nemůže rozhodnout pro žádnou z nich a umře hladem. Ve skutečnosti v konfliktu apetence - apetence vždy převládne jedna apetence nad druhou, např. na základě náhodně větší stimulace jedním z obou možných cílových objektů.
- Konflikt averze - averze : subjekt se musí rozhodnout pro jednu ze dvou nepříjemných alternativ, např. pro zaplacení pokuty, nebo vězení. Reakcí na takový konflikt, který je nejtěžší, je odsouvání nepříjemného rozhodnutí, neboť čím více se subjekt "přibližuje" k negativnímu rozhodnutí, tím silnější averzi prožívá, a proto se opět vrací k alternativnímu averzívnímu rozhodnutí. Jednu z obou averzí nakonec zvolit musí, což může být opět určeno neidentifikovatelnými činiteli, protože tu o volbě "rozhodují" spíše emoce než racionální analýza.
- Konflikt apetence - averze : subjekt se má rozhodnout pro objekt, který je současně přitažlivý a odpudivý, který současně budí touhu a odpor; přitom může jít o široké spektrum objektů od předmětu, který je atraktivní, ale drahý, až po osobu, která je fyzicky přitažlivá, ale povahově nesnesitelná apod. Averzivní je vše, co budí nejen odpor, ale i jiné negativní emoce, zejména úzkost. V této konfliktní sítuaci se subjekt obvykle po určité době rozhodování rozhodne pro náhradní cíl, pokud jeden z gradientů apetence nebo averze nepřeváží nad druhým, tj. subjekt se buď ambivalentní cíl rozhodne, nebo jej odmítne.
Tento typ konfliktu zkoumal na krysách N.E.Miller (1944): konflikt vyvolal tím, že pokusné zvíře dostávalo na témže místě nejprve potravu a po nasycení elektrický úder, a tak bylo tímto místem současně přitahováno i odpuzováno. Chování hladovějícího zvířete v této konfliktní situaci vykazovalo určité charakteristické znaky, např.při přibližování se k předmětnému místu se pohyb zvířat postupně zpomaloval, až se pokusné zvíře na určitém místě zastavilo; to je označováno jako místo vrcholu konfliktu, kde se gradienty apetence a averze vyrovnávají (na výše uvedeném grafu místo označené A); v tomto okamžíku se individuum rozhoduje pro náhradní cíl nebo pokračuje v pohybu k původnímu cíli. Na pokusných zvířatech, která se na výše uvedeném kritickém místě zastavila, lze pozorovat různé příznaky stresu svědčící o síle konfliktu, který byl vyvolán očekáváním jak odměny, tak i trestu. Apetenční chování, měřené silou pohybu, je v této konfliktní situaci zpočátku intenzivní, ale s približováním se k cíli se zeslabuje, a naopak averzivní chování je nejsilnější u místa elektrického šoku a se vzdalováním se od něj se zeslabuje. Bod stresu se může posunovat blíže k cíli s narůstáním potravové deprivace. P.R.Hofstátter (1957) aplikuje tento model konfliktního chování i na člověka a soudí, že je tu indukována úzkost, která posléze vede subjekt k tomu, že se rozhodne pro náhradní cíl. Hofstátter uvádí pří klad mladíka, který chce vyzvat k tanci atraktivní dívku, ale současně se obává, že bude odmítnut. Přibližuje se k ní stále pomaleji, na určitém místě se zastaví a rozhodne se pro "náhradní objekt". Fenomén náhradního jednání zkoumal K.Lewin (1935), ale poukázal na něj již S.Freud ve svém pojetí "osudu pudů": zakázané nesplněné přání se může přesunout na náhradní objekty vykazující určitou podobnost se zakázaným cílem, ale povolené; tak je možné najít náhradu za neuspokojený sexus v sexuální slídivosti, ale také v umělecké nebo sportovní činnosti apod. Lewin uvádí jako přiklad chlapce z dětského domova, který ví, že nemůže ústav opustit a přeje si jako dárek cestovní tašku. Experimentálně zkoumal náhradní jednání K.Lissner (1933). Obecně platí, že náhradní jednání mají podobnou, ale zpravidla menší hodnotu uspokojení než původní jednání, která se neuskutečnila (W. Toman, 1987). Podle Freuda jsou zvláštní formou náhradních jednání neurotické symptomy. U zvířat se projevují jako "přeskakující pohyby": u kohoutů např. "přeskakuje" zablokovaná agrese na náhlé zobání. Určitou analogií tohoto jevu u člověka je náhle blokovaná agrese a sexuální aktivita. Na základě svých výzkumů formuloval N.E. Miller (1944) principy ambivalentního chování (ambivalence je dvojaký vztah, v tomto případě jde o chování určované současně apetencí a averzí) : 1. tendence přiblížit se cíli je tím silnější, čím je organismus blíže ke kladnému cíli; 2. tendence vyhnout se nepříjemnému stimulu je tím silnější, čím blíže je organismus tomuto stimulu, 3. tendence vyhnout se neprijemnému podnětu přibývá s blízkostí tohoto podnětu rychleji, než tendence přiblížit se kladnému podnětu s blízkostí tohoto podnětu, 4. gradienty přibližování a vyhýbání se jsou závislé na síle daného popudu : se silnějšími popudy jsou tyto tendence silnější. V ambivalentníxn chování se projevuje princip generalizace podnětu, tj. ambivalence se udržuje i v podobných a zeslabuje se v nepodobných nebo jen málo podobných situacích. Experimentálně to prokázali N.E.Miller a D.Kraeling (1952) na krysách : jestliže chodbička, v níž se poksná zvířata pohybovala, byla zcela nepodobná té, v níž byl vyvolán konflikt apetence - averze, běželo k cíli 70% pokusných zvířat, jestliže byla podobná, běželo jich jen 37%. U lidí zkoumal ambivalentní vztahy J.C.Fluegel (1945) a jiní : dítě se může v důsledku konfliktních zkušeností naučit určitou osobu jak milovat, tak i nenávidět, což má za následek, že takový vztah funguje podle principu "vše, nebo nic". Podle D.C.McClellanda (1958) se ambivalentní vztahy těžko odučují, a tak se udržují za cenu neustálého rozcházení se a sbližování. Zmíněný dvojitý konflikt apetence - averze vyjadřuje jakousi dvojí apetenci a dvojí averzi, např. konflikt dívky vyvstávající s perspektivou nebo realizací prvního sexuálního styku : touha po sblížení a snaha vyhovět přání milence - proti tomu strach z neznámého a z otěhotnění (C.F.Graumann, 1969). Základní zákonitosti konfliktů objevené na pokusných zvířatech platí i pro člověka (H.B.Gewirz, 1959 a další). Rozhodování je proces výběru cíle a prostředků, který končí rozhodnutím. P.Steck (1987) je chápe jako "závěrečnou část volního aktu, z níž bezprostředně plyne pohotovost k jednání". Tento proces lze v tomto smyslu chápat jako vědomý výběr či vědomou volbu; jeho protikladem je "nevědomý boj motivů" v konfliktní situaci. J.Kozielecki (1976) rozlišuje dvojí druh rozhodování : 1.v konfliktní situaci, 2.v rizikové situaci. Konflikt definuje jako "situaci neshody"; jako rizikovou chápe takovou situaci, v níž lze očekávat ztrátu, poškození, trest atd. V soudobé psychologii bylo rozhodování tematizováno jako testování hypotéz, resp. optimalizace strategie jednání z hlediska ztráta - zisk, a byly činěny pokusy o matematické formalizace takto pojatého rozhodování studovaného z hlediska teorie her a teorie informace. To je tzv. utilitární teorie rozhodování (P. C. Fishburn, 1970) či racionální rozhodování, které vychází z ekonomických hledisek, ale je na ně také v podstatě omezeno (tzn. uplatňuje se v ekomonickém chování řídících pracovníků apod.). Psychologické rozhodování nelze omezovat na racionálně utilitaristická hlediska, protože se v něm uplatňují iracionální emoční faktory. Racionální může být ovšem i rozhodování o tom, kde člověk stráví dovolenou; to se však děje s ohledem na příjemné prožití dovolené a nikoli jen na vyčíslitelnou míru výdajů. Při rozhodování v konfliktních situacích se uplatňuje kognitivní analýza alternativ, přičemž síla konfliktu, a tedy i obtížnost rozhodování, je dána množstvím alternativ a jejich hodnotami. Obecně platí, že : 1.čím více je alternativ, tím je konflikt a tedy i rozhodování těžší (např. volba jídla z obsáhlého jídelního lístku), 2.volba mezi dvěma důležitými alternativami je těžší než volba mezi dvěma nedůležitými alternativami. Za základní fáze rozhodování lze pak považovat následující: 1.Vznikne situace s alternativními možnostmi jednání vyvolávající vniřini napětí. 2. Kognitivně emotivní zpracování daných alternativ vyústí ve volbu jedné z nich. 3. Poté, co bylo rozhodnutí učiněno, vznikají pochybnosti o jeho správnosti, vzniká stav kognitivní disonance a snaha redukovat jej racionalizací původního rozhodnutí, tj. ujistit se o správnosti volby. Ve druhé fázi si subjekt vybírá to, co je nejatraktivnější, resp. to, co představuje nejmenší zlo, případně se rozhoduje pro náhradní objekt. Ve třetí fázi se subjekt ujišťuje o správnosti volby, jestliže volil mezi alternativami přibližně stejné hodnoty. Jestliže se např. subjekt při kupování automobilu rozhodoval mezi vozy A a B a rozhodl se posléze pro koupi vozu A, uvažoval o výhodách a nevýhodách obou vozů a rozhodl se pro ten, který měl větší pozitiva a menší negativa. Jakmile se rozhodl a realizoval koupi, vznikla kognitivní disonance, protože se rozhodl i pro negativní vlastnosti koupeného vozu A a odmítl pozitivní vlastnosti vozu B. Redukce této disonance a ujištění se o správnosti volby nyní spočívá v tom, že kupující přecení pozitivní vlastnosti vozu A a podcení jeho negativní vlastnosti, a naopak podcení pozitivní vlastnosti vozu B a přecení jeho vlastnosti negativní. Disonance je redukována tím, že se mění kognitivní elementy objektů, tj. dochází k jejich přehodnocování : to, co bylo považováno za dobré, je nyní ještě lepší a to, co bylo považováno za horší, je nyní ještě horší; naopak to, co bylo u odmítnutého objektu dobré, je nyní spíše zanedbatelné nebo "ne tak dobré, jak se zdálo". Disonance je tím větší, čím méně se alternativy liší svou atraktivitou. Jinak probíhá rozhodování v rizikové situaci, která je riziková proto, že je neurčitá, protože subjekt nemá k dispozici dost informací pro předvídání výsledků svého jednání a výsledek, který si přeje, není jistý. Rozhodování v takové situaci vytváří dilema (nutnost volby mezi vylučujícími se alternativami), přičemž se uplatňují dva základní činitele : 1. hodnocení chtěného výsledku, 2. subjektivní pravděpodobnost jeho dosažení, která nemá ovšem povahu matematického výpočtu a může být deformována intenzitou naléhavého přání; kognitivní alternativu lze někdy měřit, emoční aspekt alternativ nikoli. Proto matematické modely rozhodování platí jen pro ekonomické chování, kde lze alternativy obvykle vyčíslit v penězích. V rozhodování se uplatňuje především motivační stav subjektu (J.Kozielecki, 1976). Podle V.Tardyho (1970) "všechny matematické modely rozhodování jsou založeny na početních, event. i logických, operacích a mohou být nazvány racionální", což někdy splývá s řešením problémů, avšak "rozhodování při boji motivů není pouhým řešením poznávacího problému, ale má i svou citovou dynamiku", a i když je založeno na chladné úvaze, nemusí probíhat jako matematické výpočty. Tardy dále soudí, že "při rozhodování jde ještě o jinou racionalitu než tu, která je modelována matematicky". Konečným aspektem každého rozhodnutí je koneckonců emoce, která je v jeho pozadí a vyznačuje subjektivní užitečnost rozhodnutí. Sama užitečnost je velmi relativní, neboť cíl získává hodnotu svou vztažností k momentálnímu stavu subjektu a jeho situaci (např. momentální peněžní situace, naléhavá potřeba něčeho apod.). Snaha člověka uniknout vysokým trestům je silnější než snaha po získání vysokých odměn (J.Kozielecki). Různí lidé mají různý poměr k riziku. Zdá se, že je to jedna z vlastností osobnosti; někteří podstupují riziko lehce, jiní těžce a odmítají je. Zásadně platí, že užitečnost, která je spojována s rizikem, záleží na jeho velikosti; od určité míry se užitečnost rizika s jeho přibýváním zmenšuje. Pozoruhodná, ryze psychologická, fenomenologie rozhodování je obsažena v monografické práci H.Thomaeho (1960). Její autor vyšel ze srovnání sdělení týkajících se impulzivních a jiných reakcí na "multivalentní situace", které jsou také východiskem rozhodování. Významní němečtí psychologové W.Wundt, W.Stern, J.Lindworski a Ph.Lersch v podstatě ztotožňují pojmy volby a rozhodování, podle Thomaeho se však v rozhodování jedná o "specificky strukturovanou formu reakce na multivalentní situaci specificky utvářenou". V rozhodování se uplatňuje nejen vztah situace k budoucnosti, ale také rozhodující se subjekt jako osobnost prožívající konflikt mezi existenciálními alternativami a perspektivami. Experimentálně statistický výzkum rozhodování, ktery nepoužívá fenomenologickou metodu, je druhem "psychologické zaslepenosti" (H. Thomaé, 1958). Problematika rozhodování se též spojuje s tématem volního jednání (viz.Vůle).
ZPĚT