SOCIÁLNÍ INTERAKCE
Mezilidské vztahy, které jsou nejdůležitějším aspektem psychologie jedince, lze chápat jako interpersonální postoje a interpersonální interakce, v nichž chování osoby A je podnětem pro chování osoby B a naopak; taková vzájemná výměna způsobů chování, v níž je vždy jedna osoba sociálním podnětem pro chování osoby druhé, probíhá až do ukončení interakce, obvykle omezované na vztah "tváří v tvář". Lze říci, že fenomén interakce vyjadřuje celou řadu sociálních motivů, že vytváří rámec sociálních komunikací a probíhá obvykle jako vzájemná výměna určitých hodnot nebo - v kontliktních vztazích - jako interpersonální agrese. Existují různé druhy sociálních interakcí. Z hlediska subjektů vstupujících do interakce se rozlišují tyto druhy: 1. interakce jedinec - jedinec (tzv. dyadická), 2. interakce jedinec - malá skupina a 3. interakce malá skupina - malá skupina. Z obsahového hlediska lze rozlišovat interakce pedagogické (učitel - žák), erotické (muž - žena jako partneři erotického vztahu), rodinné (rodiče - děti), manželské, pracovní a další. Studium sociálních interakcí je předmětem sociální psychologie, nezřídka však i psychologie osobnosti, protože sociální interakce konkretizují řadu jejích abstraktně vědeckých konstruktů (např. role a další). E. F. Mueller a A. Thomas (1974), kteří chápou interakci jako vzájemné řízení a jako výměnu (informací, hodnot atd.) a kteří uvádějí, že rozlišování interakce a komunikace je vědecky neplodné, vyslovují současně názor, že interakce vystupuje, když "vědění o vědění druhého vstupuje do koncepce vlastního jednání". Zdá se však, že je tím interpersonální chování omezováno jen na záměrné akce. Vhodnější je proto širší pojetí interakce jako procesu, v němž se individua vzájemně stimulují a reagují na sebe a rozvíjejí tak řetěz akcí a reakcí (jakýsi psychologický ping-pong). Psychologické studium interakcí má smysl za předpokladu, že v interakci jde alespoň o jednostrannou sociální závislost jedné osoby na druhé (v případě dyadických interakcí), nebo jedince na sociální skupině, či jedné skupiny na druhé. Závislost jedince vystupuje tehdy, když jeho chování může být jiným jedincem nebo skupinou kontrolováno, tj. ovlivňováno, což se děje pomocí odměn a trestů. Podle C.F. Graumanna (1972) je interakce vzájemná gratifikace; stejný názor má i G.C. Homans (1960, 1961): interakce slouží k vzájemné výměně materiálních a nemateriálních hodnot, k vzájemnému uspokojování. Kritiky tohoto pojetí, které lze nazvat tržní pojetí interakce, jsou např. E.E. Jones a H.B. Gerard (1967). Podle nich ovlivňujeme druhé lidi nejen tím, že odměňujeme a trestáme jejich chování, ale také tím, že jim poskytujeme podněty, na které reagují. Tím se však mezi námi a jimi nevytváří v čase probíhající prolongovaná interakce; interakce má smysl jen jako výměna hodnot, at už jsou těmito hodnotami informace, citové stimulace, sexuální zážitky atd. V interakci uskutečňovaná výměna hodnot nemusí být reciproká: za poskytnutou informaci může informátor získat materiální dar, ale třeba také jen projev úcty či obdivu, nebo může mít sám pocit významnosti jako rádce, znalec, a tak může uspokojovat svou potřebu kompetence apod. Jakmile jsou lidé na sobě závislí a reagují na sebe, mohou se odměňovat a trestat, vzájemně se uspokojovat i frustrovat, mohou se řidit, kontrolovat, až k extrémnímu případu sociální manipulace (C.F. Grauma ,1972). V interakcích kooperativního typu se uplatňuje komplementarita sociálních potřeb, např. ovládání u jedince A a vedení (ve smyslu být veden) u jedince B, což vytváří podmínky vzájemného odměňování, a tím i smysl udržovat danou interakci. Také v interakcích se projevuje všeobecně platný princip psychické rovnováhy, a sice jako bilance výdeje a zisku (G. C. Homans, 1961): jedinec, který hodně vydává (nejen např. finančně, ale i psychicky - silně miluje, významně pomáhá atd.), usiluje o přiměřený zisk (o projevy vděčnosti, lásky, uznání atd.). Z. Zaborowski (1972) a jiní zdůrazňují, že existuje tendence k vyrovnávání postojů mezi partnery interakce, jejímž základem je cirkulace informací: informace o chování partnera jsou přetvářeny v informace vůčí subjektu tohoto partnerství (tzv. epercepce); tak může vzniknout disonance, např. když se subjekt milující partnera dozví, že ho tento pomlouvá. Pak vzniká tendence tuto disonanci redukovat a postoje vůči druhému uvést do konsonantního vztahu s jeho postoji k nám. V interpersonálních interakcích mohou ovšem vystupovat také aktuální disonance, resp. ztráta rovnováhy interakce. Např.osoba A se stává důvěrnou vůči osobě B (ustavuje fyzicky blízký kontakt, hledí jí do očí a konverzuje o osobních tématech B), osoba B však považuje osobu A za dotěrnou, familiární a reaguje odmítavě, osoba A pak považuje osobu B za chladnou a rezervovanou. K neshodě v emocionálním tónu interakce dochází, když např. osoba A je povznesená a veselá, zatímco osoba B úzkostná a stažená; neshoda kognitivní nastává, když A a B hovoří o různých tématech, neshoda motivační, když osoba A svými projevy zdržuje a "otravuje" osobu B, když ji časově a jinak zatěžuje. V interakcích s jednostrannou závislostí jedné osoby na druhé reaguje obvykle závislá osoba na ztrátu vlastní rovnováhy pokusem o adaptaci. E. Goffman (1955) zkoumal např. restauraci rovnováhy po "ztrátě tváře": když A urazí B, může B reagovat agresí s rizikem, že vznikne konfliktní vztah, nebo může adaptivně urážku bagatelizovat, třeba jen neupřímným smíchem ("byl to jen žert"). U.G. Foa (1961) rozlišuje tři stránky interpersonálního chování: 1. obsah (odmítání nebo přijímání), 2. objekt (já nebo druhý - ego, alter), 3. způsob (emocionální nebo sociálně formální). Z toho plyne řada různých kombinací, např. odmítání druhého emocionálním způsobem. Z hlediska vnější charakteristiky probíhá sociální interakce jako uplatňování sociálních technik, tj. více či méně záměrného způsobu ovlivňování druhé osoby, z hlediska motivačního probíhá jako již zmíněná výměna hodnot. Pozorováním lze rozlišit různé charakteristiky sociálních interakcí, např. komplementaritu, resp. konvergenci nebo divergenci rolí zúčastněných osob, důvěrnost (je funkcí konverzace o osobních tématech, fyzické blízkosti styku a dalších činitelů), spolupráci, soutěž, konfliktnost, emocionální tón (vřelost, chladnost) a další. Sociální - tj. interpersonální, pokud máme na mysli dyadické typy - interakce mohou být obecně vysvětlovány v termínech sociálního učení, resp. rolí. Existují ovšem různé psychologické a sociologické teorie sociálních interakcí (Homans, Goffman a další) a nezanedbatelný je i příspěvek humánně etologický (I.Eibesfeldt). Teorie mezilidských interakcí v dyádách. W. Herkner (1975) uplatňuje v pojetí sociálních interakcí kombinaci dvou konceptů : teorie učení a kognitivní disonance; zdá se, že je to velmi plodný přístup. Z hlediska učení, resp. sociálního učení, je možné interakce v dyádách, ale i ve větších skupinách, chápat jako vzájemnou výměnu pozitivních a negativních podnětů, které tyto interakce vytvářejí a modifikují jejich obsah i formy. Ve vysvětlování se uplatňují sociálně psychologické koncepty sociální motivace, sociální percepce atd. Chování A vůči B vychází z anticipací a z dosud zakoušených důsledků vlastního chování k té kategorii osob, do níž A zařazuje B. Z této kategorizace vyplývá určitá sociální technika uplatňovaná osobou A vůči osobě B. Reakce B jsou analogické výchozí pozici A. Způsoby chování A, které jsou v interakci s osobou B odměněny, vystupují pak v interakci A-B a v určité kategorii interakcí osoby A častěji potrestané způsoby chování vystupují řidčeji, případně jsou úplně eliminovány. Analogicky to platí pro partnera interakce, osobu B. Vykazuje-li A vůči B pozitivní chování a poskytuje tím B určité odměny (hodnoty), zvyšuje se pravděpodobnost, že také B bude reagovat na A pozitivně a bude mu poskytovat odměny. Naopak je tomu, vykazuje-li A vůči B negativní chování, kterým je osoba B trestána, tj. zakouší něco nepříjemného. Každý partner interakce má k dispozici konečný počet alternativ chování, přičemž každá alternativa má určitou pozitivní nebo negativní hodnotu, případně je pro partnera interakce bezvýznamná. Hodnota jedné alternativy nemusí být pro oba partnery interakce identická: jestliže je např. osoba A agresivní, může to být pro ni pozitivní, zatímco pro osobu B negativní. Kombinace hodnot u partnerů interakce ukazuje tabulka na následující straně. O tom, zda se určitá konkrétní interakce osob A a B udrží, či nikoli, rozhodují individuální standardy hodnocení interakce. Jde o výsledky zkušeností z dosavadních interakcí, resp. aplikace těchto zobecněných zkušeností na danou interakci, sloužící jako porovnávání hodnoty stávající interakce. Je třeba odlišit tyto standardy a motivy interakce; např. osoby A je motivována pro erotický vztah, avšak zda bude v konkrétní erotické interakci s osobou B, závisí na uvedeném standardu. Jak dalece je interakce příjemná či nepříjemná, perspektivní či neperspektivní, závisí na tzv. srovnávací úrovni a tzv. srovnávací alternativní úrovni (J. W. Thibaut a H. H. Kelley, 1959). Srovnávací úroveň (SÚ) je modální hodnota dosavadních hodnot interakcí v dané kategorii
(Poznámka:uvedené znaménko znamená vždy důsledek partnerova chování)
vztahů a vytváří vztažnou úroveň; jestliže je hodnota stávající interakce vyšší, je tato interakce atraktivní, jestliže je hodnota stávající interakce nižší, je interakce neatraktivní. Srovnávací alternativní úroveň (SÚA) je nejvyšší hodnota možné alternativní interakce; jestliže je hodnota stávající interakce pod touto hodnotou, vzniká tendence tuto interakci přerušit. Jak příjemná či nepříjemná, ale i perspektivní je konkrétní interakce, závisí tedy na srovnávací úrovni; zda stojí či nestojí za to pokračovat v interakci závisí na srovnávací alternativní úrovni. Tak vznikají různé relace mezi standardem hodnocení a hodnotou aktuální interakce (H), které jsou ukazatelem atraktivnosti a závislosti subjektu na daném vztahu:
Jestliže tedy hodnota aktuálního vztahu je nad SÚA (hodnotou alternativního možného vztahu) a tato leží nad SÚ (hodnotou danou zobecněnými zkušenostmi z dané kategorie vztahů), pak jde o vztah (interakci) velmi atraktivní, avšak závislost na partnerovi není velká, protože má subjekt ještě alternativu jiné velmi hodnotné interakce, převyšující jeho empirický standard. Leží-li hodnota aktuálního vztahu mezi SÚ a SÚA tak, že SÚA je daleko pod SÚ, je daná interakce pro subjekt neatraktivní, avšak je na ní závislý, protože možná alternativa je ještě horší. Již bylo uvedeno, že interakce probíhá jako vzájemná výměna hodnot. Toto pojetí interakce jako vzájemné výměny hodnot je v plném souladu s principy sociálního učení a je velmi plodné i v oblasti aplikované sociální psychologie (např. v manželském a předmanželském poradenství a jinde). Pojetí vypracoval G. C. Homans (1961), který chápe sociální chování jako výměnu (Homans, 1958); interakce mezi osobami může být pojímána jako výměna materiálních a nemateriálních hodnot. V tomto pojetí se setkáváme s jednou z nejstarších teorií o sociálním chování, kterou ostatně užíváme ještě dnes, neboť chceme-li vysvětlit náš vztah, říkáme např. "chyběl jste mi", "něco jsem od něho získal", "něco mi poskytuje" apod. Tento "tržní" aspekt sociálních interakcí však byl dosud zcela opomíjen, ačkoli umožňoval sblížení sociologie s ekonomií, která zkoumá také procesy tržní výměny. V sociálně psychologickém modelu této výměny však jde o hodnoty psychologické, kterými jsou koneckonců i materiální objekty. Homans poukazuje na to, že teorie výměny má oporu v konceptu instrumentálního učení, který bazíruje na důsledcích chování: přináší-li chování odměnu, stává se instrumentální a žádoucí, přičemž v sociálním styku jde o chování odměňované partnerem interakce. Ve výměnách hodnot se uskutečňuje vzájemné ovlivňování v interakci zúčastněných osob. Hodnoty chápe Homans jako "zpevňující síly" (dává tedy pojmu hodnota jen pozitivní význam), jejichž analogií jsou např. zpevňující potravové podněty v laboratorních experimentech s instrumentálním učením. Chování nebo postoje A mohou být pro B zpevňující, a proto vzniká u B vůči A instrumentální žádoucí vztah. Homans neshledává principiální rozdíl v chování lidí a Skinnerových holubů; obojí je určováno tendencí k dosahování pozitivních a vyhnutí se negativním zpevněním. U lidí, stejně jako u holubů, vystupuje zpevněné chování tím častěji, čím je dosažení zpevnění naléhavější, tedy čím více se "hladoví" po určité odměně. V mezilidských vztazích je to otázka hodnoty, kterou má chování jednoho člověka pro člověka druhého. Poněkud složitější je problém udržování a restaurace rovnováhy v sociálních interakcích, který má dva aspekty: rovnováhu vnitřní a vnější. První vystupuje jako již zmíněná vnitřní bilance výdajů a zisků a druhá jako problém behaviorální a postojové rovnováhy ve vztazích A a B, jako problém konsonance - disonance postojů a způsobů chování obou těchto osob vůči sobě. U. Piontkowska (1976) uvádí, že zisk je "kognitivní kalkulace o poměru odměn a výdajů", což je sporné, neboť nejde vždy jen o racionální kalkulaci s kvantitativními zřeteli ("kolik to vynese"). Zisk je prostě větší či menší spokojenost prožívaná s větší či menší citovou intenzitou, což je jen do jisté míry verbalizovatelné (nelze kognitivně kalkulovat a verbalizovat takový vztah, jako je láska; některé vztahy, např. rodičovská láska, se obvykle kognitivně nekalkulují vůbec). Proto rovnováha v interpersonálních interakcích se projevuje jako vzájemná závislost změn chování a emočních vztahů. Podle Z. Zaborowského ( 1976) partneři dyády vytvářejí sociální systém fungující na principu zpětných vazeb (pozitivních a negativních, tj. příjemných a nepříjemných dojmů), přičemž změny v emocionálních vztazích partnerů jsou vzájemně závislé. Připustíme-li např., že emocionální vztahy dvou partnerů (Ex a Ey) jsou nevyrovnané (Ex ~ Ey), vzniká tendence kjejich vyrovnání, resp. přiblížení (Ex1 = Ey2), např. tím, že původně větší vřelost Ex vůči Ey se sníží. Rovnováha nemusí znamenat úplnou vyrovnanost intenzity emocí (např. +2x : + 2y), uplatňuje se zde určitá tolerance k asymetrii, resp. určitá vytvořená norma (např. +2x : +1y). Zaborowski zdůrazňuje, že výjimku tvoří láska, citový vztah se svéráznou dynamikou, která není spojena s "mechanismem vyrovnávání postojů". Současně se uplatňuje emocionální bilance, jíž Zaborowski rozumí rozdíly mezi emocemi vydávanými a přijímanými, a to v průběhu různých časových úseků od jednorázového kontaktu až po dlouholeté styky. Ztrátové emocionální bilance poznamenávají neuspokojivé a nestabilní interakce. V sociálních interakcích hraje dále roli interpersonální valorizace, tj. vzájemné hodnocení partnerů interakce, které je spojeno se sympatií, antipatií a lhostejností, případně ambivalencí. Ve valorizaci se uplatňuje již zmíněná epercepce, tj. převádění postojů partnera na informace o jeho vztahu k nám, a dále vzájemné srovnávání, přičemž rovnováha je tím větší, čím více je partner vnímán jako nám podobný. Jestliže tedy valorizace sebe sama (Vs) a valorizace partnera (Vp) tvoři vztah podobnosti (Vs = VP), je interpersonální interakce pokládána za atraktivní a vzniká tendence k vzájemnému sbližování partnerů interakce; naopak, jestliže Vs ~ Vp, vzniká tendence vyhnout se interakci, nebo se vyvíjejí konfliktní vztahy. Objeví-li se ve valorizaci nerovnováha, vzniká kognitivní disonance, která motivuje jedince ke zmenšení nebo odstranění nerovnováhy; je-li disonance neodstranitelná a trvalá, dochází ke snaze interakci přerušit. "Potřeba rovnováhy se projeví v tendenci revanšovat se odměňujícím chováním za vřelé chování a nepřátelským chováním za akty nepřízně" (Zaborowski). Potřeba rovnováhy vystupuje naléhavě zejména tehdy, když vnímáme, že druzí nás hodnotí jinak, než se hodnotíme sami, že vykazují odlišná mínění a že jejich city a snahy nejsou v souladu s našimi city a motivy. Pojem kognitivní disonance zavedl L. Festinger (1957) jako motivační princip vůbec (viz. Osobnost - dynamika). P. F. Secord a C. W. Backman (1964) zavedli k vysvětlení dynamiky sociálních interakcí princip mechanismů stabilizování interakce: Jedinec vykazuje ponejvíce nevědomou tendenci k tomu, aby ovlivnil chování partnerů interakce tak, aby bylo v souladu s jeho sebepojetím, aby bylo kongruentní s jeho sebekoncepcí. Jedná se o kongruenci mezi třemi komponentami: l. sebepojetím subjektu, 2. subjektovou interpretací jeho chování relevantní jeho sebepojetí a 3. jeho smýšlením, jak se druhé osoby vůči němu chovají a jaké mají vůči němu postoje z hlediska jeho sebepojetí. Subjekt má tendenci dosáhnout kongruenci mezi těmito třemi komponentami a dosahuje toho v případě inkongruence nebo předběžného zajištování kongruence stabilizačními mechanismy; obecně kongruencí pomocí implikace (dívka, která se pokládá za krásnou, může vnímat jiné osoby tak, jako by si myslely, že je krásná) a pomocí hodnocení ("validation" - např. osoba, která se pokládá za přísnou a protektivní, se tímto způsobem chová v interakci s osobou, kterou pokládá za závislou). Interakce může být stabilizována následujícími mechanismy: 1. Deformovaným vnímáním ("misperception") chování druhých osob nebo deformovanou interpretací vlastního chování (jedinec nevnímá např. posměšnou poznámku na svou adresu jako zesměšňování nebo chybu kterou učinil jako diskreditující). 2. Selektivní interakcí (jedinec se stýká s osobami, které se chovají kongruentně s jeho sebepojetím a vyhýbá se styku s osobami, které se chovají v tomto smyslu inkongruentně). 3. Selektivním hodnocením druhých osob (osoby, které se chovají shodně s naší sebekoncepcí hodnotíme výše; kdežto osoby chovající se inkongruentně podhodnocujeme, resp. znehodnocujeme). 4. Selektivním hodnocením sebe sama (jedinec nadhodnocuje ty aspekty svého já, které jsou kongruentní s jeho vlastním chováním a s chováním druhých osob vůči němu, a naopak podhodnocuje ty aspekty, které jsou inkongruentní). 5. "Vyvolání odpovědi" - "response evocation" (vědomě či nevědomě se může jedinec druhým prezentovat např. nenápadnou připomínkou svých schopností nebo poukazem na své styky apod. tak, aby si zajistil chování druhých kongruentní s jeho pojetím vysoké hodnoty sebe sama). 6. Afektivní kongruencí (subjekt se domnívá, že druzí vůči němu cítí totéž, co cítí sám vůči sobě, a to je v naprosté většině případů představa, že je milován, obdivován, vážen atd., neboť naprostá většina jedinců má tendenci vidět se v příznivém světle). 7. Afektivně kognitivní konsistencí (je založena na slučitelnosti kognitivních a afektivních aspektů jáství; tj. na jednotě smýšlení o sobě samém a citů vůči sobě samému; takovou konsistenci vyžaduje jedinec i u druhých osob, s nimiž je v interakci). A. L. Edwards (1957) prokázal, že většina lidí má silnou tendenci připisovat sobě samým pozitivně hodnocené rysy osobnosti. S přihlédnutím k tomu, co zde bylo uvedeno, lze říci, že většina lidí vyžaduje od druhých, aby svým chováním potvrzovali jejich vysokou hodnotu, tj. aby byli uctiví, uznalí, aby projevovali obdiv a respekt atd. F. Heider (1958) hovoří o rozšíření tendence k rovnováze i na předměty společných zájmů a postojů. Má-li např. A pozitivní vztah k B a současně pozitivní vztah k předmětu X, jímž je např. hospodářská politika státu, existuje rovnováha v případě, že rovněž B má také pozitivní vztah k X. To se nazývá principem strukturální rovnováhy, který navazuje na gestaltistické pojetí vztahů a který byl vyvinut, jako ostatní výše uvedené principy a koncepty, v rámci výzkumu interpersonálních postojů. U Heidera jde o trojúhelník vztahů mezi subjektem (S), sociálním partnerem (P) a předmětem (X), k němuž mají oba partneři interakce bytostný postoj; způsob, jakým oba hodnotí tento objekt, resp. city, které v nich vyvolává, nazývá Heider "sentiment". Vyrovnováženým stavem (nebo vyrovnováženou situací) je míněn harmonický stav, v němž se složky, které zahrnují situaci a zúčastněnou emoci, skládají bez napětí (Heider). Příklady:
aspekt interakce; projevuje se zvyšováním hodnoty ega (evalvace) a snižováním hodnoty ega (devalvace). H. H. Jennings ( 1950) prokázal, že oblíbenost je funkcí uspokojování druhého. Největší uspokojení zakouší jedinec z evalvace svého ega tak říkajíc vlastním přičiněním a ovšem také tehdy, jestliže jeho ego evalvuje druhá osoba tím, že mu projevuje úctu, obdiv, něco mu umožňuje, vychází mu vstříc, chválí ho, věnuje mu čas, poskytuje mu pomoc, akceptuje ho atd. Naopak nejtíže nesZa předpokladu vzájemně pozitivních emočních vztahů mezi partnery interakce vzniká tendence ke strukturální rovnováze, tj. k souladu ve významných postojích k témže objektům. Jestliže má P podobné postoje jako S, shledává ho S sympatickým; analogicky vzniká antipatie mezi S a P, když jsou si v zásadních názorech nepodobní. S nevnímá P jen jako sociální a fyzickou bytost, nýbrž také to, že P má určité přesvědčení o X, tedy souvislost P-X. Rovnováha může být restaurována tak, že dojde ke změně mínění a věc X je viděna v jiném světle. Jestliže P prospívá S (pomáhá mu, podporuje ho atd.), pak má vyrovnovážení stavu za následek, že S miluje P, resp. shledává ho sympatickým, a směřuje tedy k tomu prospívat, P. Heider to nazývá "afektivní logikou" a soudí, že gestaltistické zákony platí i v oblasti sociálních interakcí. Jedinci připisujeme určitou jednotu, avšak homogenita tohoto druhu vyplývá z gestaltistických zákonů vnímání a princip homogenity platí i pro emoce, které v nás vyvolávají druhé osoby: např. obdiv a láska náleží k sobě, zatímco láska a malá úcta vůči téže osobě vytvářejí jakousi nerovnováhu. Také v sociálních interakcích se uplatňuje vztahový rámec ega jako nejvýraznější e jedinec devalvaci svého ega, která může mít zdroj v reflexi svého vlastního jednání (pocity studu, viny) a v chování druhých vůči němu - když je od druhých lidí zlehčována jeho práce, když je mu vyslovována nedůvěra, když je zesměšňován, podceňován, ostouzen, zahanbován, když je mu odmítána pomoc a důvěra, když se k němu druzí chovají přezíravě a neuctivě apod. Proto jsou evalvace a devalvace ega nejdůležitějšími aspekty sociálních interakcí. S tím souvisejí podmínky vzájemné atraktivity v sociálních interakcích, tj. vzájemné přitažlivosti a sympatie. Z. Necki (1975) formuloval k problému tuto základní tézi: "Atraktivita osoby A pro osobu B je výsledkem odměn a trestů, které osoba B získala (nebo očekává, že získá) v interakci s osobou A." Atraktivita určité osoby pro sociální interakci je tedy funkcí odměn, které je schopna v interakci poskytnout. Obecně to platí pro všechny druhy atraktivity, počínaje atraktivitou sexuální (sexuálně atraktivní jsou ti jedinci, kteří svým zjevem i svým chováním slibují intenzivní sexuální zážitek) a atraktivitou duchovní konče. Existuje ovšem široké spektrum odměn, které si jedinci v interakci mohou poskytovat, od tělesného půvabu, osobní zajímavosti a příjemných způsobů chování až po způsobilost poskytovat pomoc, podporu, naslouchat, přispívat k řešení problémů a duchovnímu obohacení atd. Právě proto, že se jeden člověk stává pro jiného člověka zdrojem odměn a ten opět pro onoho, ustavuje se mezi nimi sociální kontakt a interakce. Je to tedy fenomén vzájemné výměny hodnot. A naopak, pokud chování jednoho je zdrojem trestání druhého, může se mezi oběma vytvořit bludný kruh vzájemného trestání, jestliže jsou, jako např. manželé, nuceni žít pospolu. Základní pohnutkou činnosti jedince je snaha získat odměnu a vyhnout se trestu; pokud se trestu nemůže vyhnout, má tendenci reagovat na trestání trestáním toho, kdo jej trestá. Základní teze o významu odměn v sociálních interakcích je doložena empiricky (Th. Newcomb, 1956, L. Festinger, 1957, J. W. Thibaut a H. H. Kelley, 1959, G. C. Homans, 1961, J. Dollard a N. R. Miller, 1950 a další). Problémem nyní je, jaké způsoby chování reprezentují v sociální interakci odměnu a jaké trest: "Odměna je prostě pouze ten stimulus, který osoba posuzuje jako žádoucí a o nějž usiluje jako o cíl, přičemž jí slouží k uspokojení fyziologických, psychologických a naučených potřeb" (A. Lott, B. Lott, 1970). Atraktivita osoby A pro osobu B je tedy funkcí odměn, které osoba B získává od osoby A v průběhu interakce s ní, a naopak averze osoby C vůči osobě D je funkcí trestů, které osoba D uděluje v interakci s osobou C této osobě. Výzkumy byly sledovány vztahy mezi vzájemnou atraktivitou a shodou postojů, zájmů a povahových rysů a zjistilo se, že čím větší je shoda postojů, tím větší je vzájemná atraktivita partnerů interakce (D. Byrne, 1961 a další). Na začátku interakce hraje významnou roli i fyzický vzhled partnera (H. Sigall a E. Aronson, 1969), trváním interakce se váha tohoto faktoru zmenšuje, ale nikdy neztrácí zcela význam (Th. Newcomb, 1950). Čím jsou vzájemné pozitivní kontakty častější, tím větší je pravděpodobnost, že vznikne vzájemná atraktivita, přičemž ta vede zase k narůstání četnosti kontaktů (Th. Newcomb, 1950). R. F. Winch (1955) vyslovil tézi o vzájemné atraktivitě osob s komplementárními potřebami, což je evidentní i z běžných zkušeností, ale platí to jen pro některé druhy potřeb: vzájemně odměňující je např. dominance - submise. H. Sigall a E. Aronson (1969) sestavili škálu atraktivnosti, kde se jako ukazatel atraktivity objevuje i položka zkoumající míru úsilí, kterou je jedinec ochoten vynaložit na kontakt s určitou osobou (bydlící např. ve vzdálenějším místě). Z. Necki (1975) zkoumal řadu faktorů atraktivity, zejména z hlediska rozdílů mezi muži a ženami. Zjistil např., že pro ženy jsou nejatraktivnější muži s vlastnostmi signalizujícími oporu, pomoc a vřelé prijímání; atraktivita žen pro muže je komplikovaná, protože muži od svých partnerek vyžadují antagonistické vlastnosti (např. určité rysy extraverze a současně introverze a jiné vlastnosti, jejichž současný výskyt je nepravděpodobný). Existují různé motivy sociálních interakcí, tj. psychologické důvody, které lidi vedou k tomu, aby vstupovali do různých interakcí. Potřeba sexuálního styku vede muže a ženy k tomu, aby navazovali kontakty a rozvíjeli erotické interakce, práce v organizacích výrobního i jiného druhu vede k interakcím mezi spoluzaměstnanci, mezi nadřízenými a podřízenými, život v rodině k interakcím mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci atd. M. Argyle ( 1967) uvádí tyto hlavní motivy interpersonálního chování: 1. Nesociální popudy, jako je např. potřeba jídla apod. 2. Závislost, hledání pomoci, uznání, ochrany a vedení od lidí s pozicí síly a moci. 3. Afiliace, potřeba fyzické blízkosti druhé osoby, potřeba být milován, přijímán atd. 4. Dominance, potřeba vést jiné, určovat úkoly, řídit, být uctíván skupinou a mít vedoucí postavení. 5. Sexus, potřeba mít tělesný styk a intimní vztahy s osobami druhého pohlaví. 6. Agrese - útočit na jiné fyzicky i verbálně, poškozovat je a omezovat. 7. Sebeocenění ("self testem") a ego-identita - získávat od druhých potvrzení vlastní vysoké hodnoty a zakoušet kongruenci jejich chování s obrazem, který si jedinec vytvořil o sobě samém. Motivy sociálního chování mají svou fylogenetickou i ontogenetickou historii, mohou v nich být přítomny archaické stádní tendence a rezidua ze života v tlupách. Spolehlivě je známo, že lidé ve stavu úzkosti vyhledávají přítomnost jiných (H. Schachter, 1959) a že se již u dítěte útlého věku objevuje sociální závislost jako potřeba sociálního kontaktu s matkou, která se později rozširuje i na jiné blizké osoby a která se projevuje tím, že děti vyžadují pritomnost matky, vyžadují pozornost rodičů, jejich blízkost, tělesný kontakt s nimi. Později se však vyvíjí konflikt dependence a asertivity, snaha osvobodit se od závislosti a prosazovat se, nebýt omezován a nemuset se podřizovat nepříjemným povinnostem, snaha, která však nebývá vždy převedena v odpovídající jednání. Později se také uplatňuje motiv výkonu (D. C. McClelland, 1953 a další) jako neukojitelná touha po dosažení úspěchu ("jít nahoru"), snaha předvést výkon v nejširším slova smyslu a pocítit úspěch z dosaženého výkonu; znamená také potřebu dosáhnout uznání a obdivu u druhých a mít i ve vědomí druhých vysokou sociální hodnotu, která je však v jednání orientovaném na výkon u některých lidí tlumená strachem z neúspěchu. Sociální percepce je důležitou úvodní složkou vlastní sociální interakce je, tj. vzájemné vytváření "obrazu toho druhého", vzájemná laicky psychologická interpretace. V termínech sociální motivace se odpovídá na otázku, p r o č lidé vstupují do sociálních interakcí, v termínech sociálních technik se odpovídá na to, j a k se vůči sobě chovají, přičemž toto "jak" je podstatně určováno tím, jak se vzájemně vnímají: člověk se vůči druhému člověku chová v podstatě podle toho, jaký obraz si o něm učinil, což je právě funkcí sociální percepce. Reakce "toho druhého" na chování subjektu, vyplývající z obrazu, ktery si subjekt o partneru interakce vytvořil, pak tento obraz - a s ním i chování, které z něho vyplývá - upevňují, nebo korigují. Odhadne-li např. muž určitou ženu jako lehce přístupnou a chová se k ní podle toho, může být toto chování akceptováno, nebo jen z části, anebo zcela odmítnuto. V tomto smyslu je sociální percepce klíčkovým aspektem každé sociální interakce, jak naznačuje schéma uvedené dole na stránce. Sociální percepce vychází z kategorizace osob, která jde za hranice pouhého vnímání: subjekt sociální percepce na základě toho, co na svém partneru vnímá (jeho vzezření a chování), "jde" za vnímané a činí si určité představy o jeho úmyslech, povaze atd. V tomto smyslu tzv. obraz toho druhého zahrnuje i nevnímatelné charakteristiky partnera, jako jsou např. výše naznačené úmysly, a je to v podstatě laický psychologický, resp. psychodiagnostický obraz. Vychází z apriorní kategorizace založené na zobecnění dosavadních sociálních zkušeností, přičemž toto zobecnění vychází jak z fyzických, tak i ze sémantických znaků partnerů interakce.
Obraz "toho druhého" proto bývá často velmi subjektivistický a plný omylů, které vycházejí z různých efektů sociální percepce, jako je např. efekt prvního dojmu či tzv. haló efekt, a zejména pak z nesprávné generalizace, kdy se z jediného projevu usuzuje na trvalou vlastnost, a z "laické logiky", kdy se z přítomnosti jedné vlastnosti neprávem usuzuje i na přítomnost jiné vlastnosti (např. ze sympatického vystupování na důvěryhodnost, z inteligence na slušnost či mravnost apod.). Se sociální percepcí se spojuje atribuce vycházející obvykle z prvního dojmu, tj. připisování určitých vlastností druhé osobě podle určitých schémat (např. podle její fyziognomie, sociálního statu apod.). Důležitým aspektem je také srovnáváni sociálních statů subjektem interakce (stojí-li "druhý" na společenském žebříčku výše nebo níže) a atribuce sociální moci (zda druhý může či nemůže udílet subjektu odměny a tresty). Podle E. F. Muellera a A. Thomase ( 1974) se v sociální percepci uplatňuje určitá organizace vnímání: 1. Vnímání se organizuje kolem vnějšího zjevu a povrchových kritérií. 2. Je určena centrální vlastnost a její bezprostřední implikace jsou brány jako dané. 3. Osoba je zobrazena jako vzorec k sobě se hodících vlastností. 4. Osoba je vnímána jako komplexní struktura, která zahrnuje také inkongruentní (neslučitelné) znaky a protiklady. Přitom se podle uvedených autorů objevují rozdily mezi vnímáním člověka a fyzického objektu, z nichž největší je ten, že lidi prožíváme jako svérázná centra jednání, jejichž jednání plyne z intencí, které jim přisuzujeme; dále je to metaforická generalizace (např. plné rty poukazují na smyslnost - rty slouží k líbání, tedy plné rty = plný erotický život). Dále se zde uplatňují stereotypy (kategorizace podle vnějších znaků určitých minorit, např. "cikán", s nimiž jsou spojovány určité hodnotící standardy, často iracionální, např. "krade", "je proradný" atd.). Uplatňování sociální percepce v užívání sociálních technik pak lze chápat jako testování hypotéz o druhém člověku, které jsou jeho reakcemi plně nebo jen zčásti potvrzovány, či vyvráceny. Za základní klíče sociální percepce se považují výraz (zejména mimický), vzezření (např. i způsob oblékání), obsah řeči a její forma (co člověk říká a jak), status (socioekonomické postavení), případně příslušnost k etnické skupině a ovšem chování. Hlavní dimenze obrazu druhého jsou následující:
1. sociálně dobrý - sociálně špatný,
2. inteligentní - neinteligentní,
3. silný - slabý,
4. aktivní - pasivní,
5. vřelý - chladný.
Za základní akcent obrazu pak lze pokládat sympatii, antipatii a lhostejnost. Základním znakem sociální percepce je tzv. alterace identity - týž povahový rys, resp. týž projev chování, je různými lidmi různě interpretován; např. plačící muž může být ženou A pokládán za citlivého, ženou B za změkčilého. Někdy je tento jev nazýván meta-identitou (tj. identitou subjektu pro druhého člověka). Dále se objevuje tzv. metaperspektiva, obraz, který si druhý člověk vytváří o mně: "Mám tě rád, nevím, sice, zda ty mne máš rád, ale vím, že ty víš, že tě mám rád, a nevím, zda ty víš, že já nevím, zda ty mne máš rád." V sociální percepci se vždy uskutečňuje srovnávání s podobnou osobou, které je východiskem již zmíněné generalizace a na ní založené kategorizace; hraje tu roli nejen podobnost fyzická, ale i podobnost chování. Konečně se v sociální percepci uplatňují některé obecnější tendence ve vnímání osob: 1. Projekce vlastních pocitů a motivací, zejména těch, které jsou dezaprobovány, např. lakota, slídilství, závist atd.; takové vlastnosti jsou připisovány jiným, což slouží obraně ega. 2. Emocionální zaujetí a jeho deformující vliv, a to v obou směrech: milované osoby v pozitivních vlastnostech nadhodnocujeme a v negativních podhodnocujeme, nemilované naopak. 3. Generalizace obrazu sebe sama: pozitivně vnímáme zejména ty osoby, o nichž se domníváme, že se nám nějak podobají psychicky (generalizace sebelásky). Sociální komunikace. V sociálních interakcích, "nelze nekomunikovat" (E. F. Mueller a A. Thomas, 1974), tj. něco nesdělovat: komunikace je sdělování určitých informací, a to nejen prostřednictvím mluvené řeči (jazyka), ale také prostřednictvím "řeči těla" (nevědomých výrazových pohybů prozrazujících určité intence a tendence) a chování vůbec. Motivace subjektu pro komunikaci je orientovaná buď na sebe sama (např. dotaz na informaci), nebo na druhého, jeho potřeby atd. Sociální význam komunikování je zásadní, umožňuje vzájemné porozumění, kontakt na dálku (dopisy, telefonáty), přenos zkušeností z generace na generaci (literatura). Komunikace však může být též zdrojem obtěžování a frustrace. Důležitá je zejména verbálni forma komunikace (mluvený a psaný jazyk), uskutečňující se na základě verbálního konsensu (s týmiž slovy spojují různí lidé tytéž významy), ktery je ovšem jen relativní. Slovní sdělení jsou doprovázena metakomunikativními činiteli (tón, kterým je něco sdělováno, situační kontext, doprovodný výraz - např. ironický výrok s úšklebkem) (viz. Řeč). Rozlišuje se denotativní a konotativní význam; první znamená to, co slovo objektivně označuje, druhý vše, co se s užitým slovem asociuje, tedy i jeho subjektivní význam. Sdělovaná informace má tedy designát (předmět), denotativní význam a konotativní význam. Sdělování jsou obvykle redundantní (nadbytečné, opakující se informace) a vyznačují se určitou symetrií nebo asymetrií (to je případ člověka, který více mluví a méně naslouchá), jakož i určitým emotivním akcentem, vyjádřeným např. tónem hlasu. Tak může vznikat určitý sémantický a výrazový kontrast, který však sdělovaný obsah spíše zdůrazňuje, jako např. ironicky vyslovená prosba: "Byl byste tak laskav a vykašlal se na to?" Tzv. nonverbálni komunikace užívá jako prostředky sdělování různé způsoby chování, např. gesta, mimický výraz atd. Mezi její formy patří také pohledy, které mají význam zpětné vazby (komunikátor si jimi ověřuje účinek svého sdělení na komunikanta), ale také výzvy nebo odmítnutí kontaktu, podtržení určitého sdělení ("dělání očí" apod.). Pohled může vyjadřovat oddanost, nenávist, odevzdanost, lítost, pohrdavost, zájem atd. V Itálii a jinde se věří v tzv. zlý pohled, který může uhranout, přinést neštěstí. Různé pohledy mohou vyjadřovat různé sociální postoje:
- rychlý pohled se sklopením očí důvěru,
- pohled s pomalým klopením očí stud nebo rozpaky,
- odvrácený pohled (komunikace z boku) odmítání,
- upřený pohled s přimhouřenými očima hrozbu či nenávist.
Funkci komunikace je sdělování; u komunikátora (sdělujícího) má funkci výrazovou (vyjadřuje nějaký jeho stav), u komunikanta (osoby, jíž je něco sdělováno) má funkci apelu (výzvy k něčemu) nebo informaci čistě kognitivní, non-imperativní povahy. Otázka má často povahu výzvy, výzva může mít formu akcentovaného oznámení. Verbální a nonverbální formy komunikace se často doplňují. V sociálních interakcích používají lidé různé sociální techniky, tj. různé způsoby chování, jimiž by kontrolovali smýšlení a jednání druhých osob tak, aby dosáhli určitých záměrů. Tyto techniky souvisejí s tzv. sociálními kompetencemi či způsobilostmi účinného sociálního chování, ale nejsou s nimi totožné, neboť jsou to v podstatě jako návyky fixované taktiky působení na druhé. V technice je vždy obsažen úmysl něčeho dosáhnout, ve způsobilosti může být obsažena jen větší či menší vhodnost daného jednání v dané sociální situaci. Základní postulát všech úspěšných technik v sociální interakci formuloval již D. Carnegie (1938): "Vždy dbejte, aby se druhý cítil důležitým... Vzbuďte v druhém pocit, že je důležitou osobou." Lze tak podle autora předejít mnoha konfliktům a trestům. S tím souvisejí i druhé dva postuláty úspěchu v interakci: "Buďte moudřejší než jiní, ale neříkejte jim to a nedávejte jim to najevo." Jednou z nejosvědčenějších sociálních technik je tzv. ingraciace (zavděčování se), založená na lichocení (E. Jones, 1964); kdo lichotí druhému, zavděčuje se mu, tím získávájeho oblibu a může tak lecčeho dosáhnout. Nesmí však být odhalen jako ingraciátor (lichometník). Ingraciace je založena na velmi působivé taktice: dokazovat druhému, jak je báječný; obdivu a projevů uznání se člověk nikdý nenasytí. Zavděčit se můžeme druhému člověku i nějakou pomocí, ingraciace je však určitým druhem podvádění, které je zcela účelové. Objevuje se tu následující sekvence událostí:
Ingraciace se dosahuje následujícími způsoby: 1. Konformismem (manifestuje se shoda s míněním objektu ingracicace; když však tento objekt zaujímá vyšší status, hrozí nebezpečí odhalení, a proto nevěrohodně působí rychlý a bezvýhradný souhlas, vhodné jsou projevy nesouhlasu v bezvýznamných věcech). 2. Zvyšováním hodnoty objektu ingraciace, kterému se komunikuje výrazný obdiv ("vaše vystoupení bylo fantastické") současně se vzbuzováním dojmu, jako by tento obdiv sdíleli všichni. Zvláštním případem jsou ingraciátoři, kteří z vad své oběti dovedou učinit přednosti. Vliv se zesiluje, když se podtrhují ty vlastnosti partnera, na něž sám aspiruje, ale o nichž současně pochybuje, že je má (např. že vypadá stále mladistvě), případně užitím srovnání s vysoce postavenou osobou. 3. Tzv. autodepreciací, sebesnižováním ve vztahu k objektu ingraciace (např. "chtěl bych být tak statečný jako vy, já jsem slaboch"). Zvláštní formou sociální techniky je autoprezentace, tj. vlastně jakási forma autoreklamy, vyzdvihování určitých předností ("já bych nedokázal nikoho podrazit" apod.). B. Wojciszke (1986) soudí, že autoprezentace je jednou z "nejčastěji aktivizovaných mentálních struktur" a E. Goffman (1956) věnoval tomuto fenoménu zvláštní monografii a vytvořil jeho teorii. Jejím východiskem je postulát, že v každodenním životě se lidé chovají jako herci na jevišti a že sociáhú život vůbec je velké divadlo, v němž se uplatňují "dramaturgická pravidla", tj. určité principy inscenace. Jedinec se snaží kontrolovat chování těch lidí, kteří mají pro něj význam; děje se to snahou "definovat situaci", do níž s nimi vstupuje. Jedinec usiluje o více či méně vědomou prezentaci tak, aby vyvolal určitý dojem, a toto úsilí se časem fixuje v životní styl, v určitý druh sebestylizace. Uskutečňuje se to ve dvou rovinách: v podnětech, které podává ("gives"), a v podnětech, které vyvolává ("gives off"). První se týká komurůkace v tradičním smyslu, tj. sdělování určitých informací, v druhé jde o činnosti, které zdánlivě neslouží emisi informací. V prvním případě jde o falzifikaci, v druhém o simulaci, o "quasiteatrální činnosti", které mají v sociálním okolí vyvolat určitý obraz aktéra (např. mimický výraz a chování, které má vyvolat dojem hlubokého myslitele). Za určitých okolností může však takový "herec", tak říkajíc, "ztratit glanc" (např. v afektu) a pak ukázat svou pravou tvář. Když se jedinec ocitne v ego-angažované sociální situaci, snaží se ji definovat tak, aby u druhých vyvolala určitý dojem: "Někdy se jedinec chová způsobem hluboce vypočítavým, chovaje se určitým způsobem jen proto, aby na jiné učinil určitý dojem, který nejjistěji vyvolá takovou reakci, jakou by chtěl získat. Někdy jedinec kalkuluje, jak je povinen jednat, nejsa si toho plně vědom. Někdy se jedinec chová určitým způsobem cíleně a vědomě, ale hlavně proto, že mu to ukládá tradice skupiny, společenská pozice, a nikoli proto, že chce vyvolat určitý typ reakce (jiný než jen obecnou akceptaci nebo pochvalu) u těch, kteří podlehli dojmu, který vytvořil ..." (Goffman). Různí účastníci téže situace se ovšem mohou pokusit definovat či projektovat ji svým způsobem, tedy také neshodně, přičemž může vzniknout "interakční modus vivendi" mezi osobami v dané situaci, tj. jakési respektování těchto projekcí, pokud nevyvolávají napětí a neohrožují jejich zájmy (to je případ chování lidí při party, kde se vzájemně akceptují různé osobní exhibice). Goffman (1959) uvádí, že "společnost je organizována takovým způsobem, že jedinec mající určité společenské znaky má morální právo očekávat, že jej druzí budou odpovídajícím způsobem hodnotit a pojímat... jedinec, který implicite nebo explicite signalizuje vlastnictví nějakých společenských znaků, je povinen být skutečně tím, za koho se vydává", nebof vyvíjí na jiné morální tlak a "partneři interakce potvrzují, že je jedinec uvědomil, kým je a jak jsou povinni se k tomuto ,je` postavit". Druzí pak reagují tím, co nazýváme společenský takt. Pojem interakce lze podle Goffmana nahradit pojmem setkání ("encounter"). Taková setkání mají povahu určitých her či rituálů a Goffman cituje R. Ezru-Parka (1950), který napsal: "Každý vždy a všude, více či méně vědomě, hraje nějakou roli... právě v těch rolích se navzájem poznáváme a poznáváme i samy sebe". Proto, pokračuje Ezra-Park, "maska je naším nejpravdivějším já, tím já, kterým toužíme být", role se stává naší druhou přirozeností a integrální částí naší osobnosti. To, jak se subjekt v každodenním životě prezentuje, je jeho fasáda, "je to ta část činnosti jedince, která nezměněně funguje po celou dobu jeho trvání, dodávajíc pozorovatelům definici situace" ; jsou to "standardní prostředky výrazu, který jedinec záměrně nebo mimovolně používá v průběhu své činnosti" ("performance" - Goffman tím rozumí činnost jedince jako herce, tedy herecký výstup). Součástmi tohoto hereckého výstupu jsou různé dekorace (např. luxusní nebo exotické předměty), insignie (symboly statu, jako např. bílý plášt, zlaté plnicí pero) atd. Fasáda se institucionalizuje jako "soubor abstraktních stereotypních očekávání", získává smysl a stává se trvalou "kolektivní představou". Řada psychologů pojímá sociální interakce jako druhy her modelujících určité sociální konflikty (teorie her jako model procesů rozhodování), nebo jako druhy her ve specifických situacích, např. tzv. sexuální hry jako mnohé formy předstírané lásky" apod. (E. Berne, 1970). Řadu podstatných podobností mezi sociálními interakcemi a hrami v nejširším smyslu shledávají také M. Argyle a M. Hendersonová (1985): hry mají svá pravidla stejně jako sociální interakce, a stejně tak mají své strategie.
Sociální kompetence. V interpersonálních interakcích se uplatňuje sociální obratnost ("social skill" - M. Argyle, 1968), tj. způsobilost vést a rozvíjet určitou smysluplnou interakci, která je analogická motorickým dovednostem, při nějaké pracovní nebo sportovní činnosti. Účastník interakce sleduje nějaký konkrétní cíl, např. získat informace, vést rozhovor, získat partnera, koordinovat práci, pobavit někoho apod. Stejně jako při pohybové činnosti také zde jde o rychlou a přiměřenou reakci, o rychlé vyhodnocení zpětných vazeb, o správné rozhodnutí, o správný výběr vhodné sociální techniky, resp. strategie postupu atd. Sociální psychologové vypracovali řadu pravidel pro správné vedení interakcí nejrůznějšího druhu. Např. když něco vyžadujeme, je nutné použít "psychický olej" - různé zdvořilostní fráze, které partnera interakce vylaďují pro spolupráci; jiná pravidla se týkají problému, jak udržet komunikaci, jak vyvolat a udržovat zájem, jak vytvořit s druhou osobou těsný vztah atd. Obecně se osvědčuje vřelý, přátelský způsob jednání s druhým člověkem, doprovázený úsměvy a ve vhodných chvílích pohledem do očí, jednání s druhým jako s rovnocenným a odstraňování sociálních bariér, ustavení jednoduchého a klidného vzorce interakce, nalézání společných zkušeností a zájmů, projevování sympatie k partnerovi, naslouchání mu. Sociální obratnost je způsobilost kontrolovat danou sociální interakci. Již L. L. Thurstone (1928) použil v tomto smyslu pojem sociální inteligence pro označení způsobilosti řešit účelně různé sociální problémy. E. L. Thorndike (1920, 1928) poukázal na to, že sociální inteligence je specifickým jevem, relativně nezávislým na obecné inteligenci:
obecně vysoce inteligentní lidé nemusí mít vysokou sociální inteligenci. Jde v ní totiž o specifické způsobilosti a existují různé druhy specifické sociální inteligence (např. učitele, prodavače, manažera atd.). Sociální inteligence má dvě na sobě poměrně nezávislé složky: percepční (způsobilost poznávat druhého člověka a zvolit vhodný způsob chování vůči němu, respektující poznané zvláštnosti) a akční, behaviorální (vlastní způsob sociálního chování realizujícího určitou intenci subjektu). Mnozí lidé vědí, co by měli v určité situaci učinit, aby v interakci nedošlo k poruše, aby získali to, co chtějí získat, aby vyvolali určité změny v chování partnera atd., ale nejsou vždy s to jednat podle toho pro přítomnost určitých osobních bariér (např. masivní introverti nejsou vždy schopni jednat uvolněně a dostatečně otevřeně). Jindy nejsou lidé s to vyvinout dost trpělivosti a udržovat rovnováhu mezi vlastní a cizí sociální technikou atd. Argyle podal následující model sociální obratnosti :
Ke speciiickým sociálním způsobilostem patří např. motivování partnera interakce k určité činnosti, redukce jeho úzkosti a defenzivnosti, ale patří sem např. i schopnost prodavače upoutat zájem zákazníka o zboží, "umění prodávat", povzbuzovat, překonávat rozpaky druhého i své vlastní, dostat se z "prekérní" situace, navázat a rozvinout kontakt atd: Příležitostně se sociální způsobilosti nazývají také sociální kompetence, ale tento pojem obvykle zahrnuje určité profesionální způsobilosti. Zda existuje obecný faktor sociální kompetence, není spolehlivě známo (Argyle); jsou lidé, kteří dovedou vést vtipný rozhovor, ale neumějí vést pracovní poradu, a naopak, jsou dobří prodavači a psychoterapeuti, učitelé s dobrým pedagogickým taktem, vynikající tzv. společníci, kteři jsou v rozpacích ve styku s malými dětmi atd. Existuje patrně více druhů sociální inteligence a byly zjištěny i značné rozdíly v sociálních vztazích mužů a žen: ženy jsou více afiliativní a závislejší, muži více dominantní a agresivní (to je však zpochybňováno), ženy podléhají více sociálnímu tlaku než muži, ale jejich sociální percepce jsou v průměru lepší (dovedou lépe odhadovat druhé lidi než muži). Důležitým aspektem sociální interakce je tělesný kontakt a fyzická distance. V různých kulturách existují různé formy aprobovaného tělesného kontaktu vyjadřující přátelství, úctu atd. (podávání a líbání ruky, objímání, hlazení, poplácávání po ramenou; podání ruky se ale např. někde pokládá za projev neslušnosti). Existuje "tělo pro matku", "tělo pro přítele stejného pohlaví", "tělo pro erotického partnera", tj. různé aprobované zóny tělesného dotyku; v neerotických vztazích jsou těmito místy dotyku paže, ramena a hlava, v erotických vztazích jsou to intimní části těla, jejichž stimulace vyvolává sexuální vzrušení,tzv. erotogenní zóny (u žen např. prsy, vnitřní strana stehen, hýždě a další). Zaujetí fyzické blízkosti k partnerovi interakce poukazuje na určitý stupeň důvěrnosti, avšak jen ve spojení s pohledem (proto se lidé namačkaní na sebe ve výtahu nebo v metru na sebe nedívají). Každý člověk má tzv.osobní bariéru, jejíž náhlé prolomení, např. těsným přisednutím si nebo nakloněním se, působí rušivě a vyvolává nejistotu a neklid postižené osoby. Fyzická vzdálenost od 60 do 90 cm od těla je tzv.osobní distance, od 20 do 60 cm je to intixnní distance. M. Argyle (1968) rozeznává obecné styly sociálního chování, tj. určité vzorce sociálních behaviorálních strategií; které mají pohybové, řečové a výrazové komponenty. Za strategie chování pokládá Argyle "sociální techniky které se užívají při speciálních příležitostech nebo při sledování zvláštních odpovědí druhých osob" a zdůrazňuje jejich značnou závislost na zpětné vazbě. Mohou být více či méně uvědomělé. Např. obchodník podle chování zákazníka nabízí nejprve dražší a potom teprve levnější zboží; určitý typ žen svádějí "donchuani" určitým způsobem apod. Výchozím činitelem je tu vždy sociální percepce, tj. kategorizace partnera interakce na základě zkušeností s podobnou kategorií lidí. Argyle rozlišuje tři základní styly sociálního chování - afiliativní, dominantní a závislý - a podává jejich následující kombinace:
Jednotlivé styly sociálního chování lze stručně charakterizovat takto:
- Dominantní styl : jedinec se snaží ovládnout situaci a prosadit se, což je kombinováno s vyšší či nižší úrovní afiliance (laskavostí nebo hrozbou); dominantní jedinec nařizuje, přerušuje ostatní v řeči, svůj mluvní projev může vést v důvěrném tónu, hlasitě, rychle a přesvědčivě, má pozorný výraz ve tváři, ale neusmívá se, kontroluje a určuje předmět konverzace, dává najevo převahu.
- Afiliantní styl : vysoká úroveň se vyznačuje vřelostí, projevy přátelství, laskavým tónem hlasu, úsměvem, nabízením pomoci, ustavením fyzické blízkosti, konverzací o osobních tématech; nižší úroveň se vyznačuje výše uvedenými projevy vystupujícími ve slabší míře a s menší osobitostí a přesvědčivostí, což může vyznívat formálně a cize.
- Závislý (dependenční styl): vyznačuje se projevy podřízenosti, souhlasu, obdivu, úslužností, uctivostí, žádostí o pomoc a radu, pokorou, neustálým přitakáváním ("ano, ano, ano...").
- Kromě toho lze rozlišit ještě agresivní styl (útočnost, kritizování, výtky, užívání hrozeb, podrážděnost, nevraživost, vztahovačnost, výbuchy nelibosti, ironizování, nevěcné výtky, demonstrace síly, odmítání). Podle své laické "teorie osobnosti" osoba, s níž jedinec vstupuje do interakce, může vůči různým partnerům používat různé styly chování, některé však mohou být nepřiměřeně generalizovány. Kooperace a kompetice (kontlikt). Jednou ze základních dimenzí sociální interakce je kooperace - kompetice; mezi oběma těmito póly je apatie; extrémním případem kompetice je konflikt, mírným stupněm je soutěživost, takzvaně zdravá. Kooperativní vztahy se uskutečňují na základě společných cílů, projevují se vzájemnou podporou a předpokládají vzájemnou důvěru. Mohou existovat i bez vzájemné hlubší citové angažovanosti, např. jako kooperativní pracovní vztahy - lidé mohou spolu kooperovat, aniž by se museli milovat, musí však věřit jeden druhému. Společný cíl znamená očekávání společné odměny a je spojen s vědomím, že odměnu je možné získat vzájemnou podporou a pomocí: oba usilují o totéž a oba získávají, mohou se na sebe spolehnout. Kooperací se vyznačuje dobré manželství, milenecké vztahy založené na vzájemné lásce, vztahy rodičů a dětí, ale i přátelské vztahy a pracovní týmy. Naproti tomu kompetitivní vztah je poznamenán odlišnými zájmy, konkurencí nebo alespoň soutěživostí, avšak bez zvláštní zášti. Je to v podstatě boj o něco, resp. zápas s používáním agrese, boj proti druhému (boj o něco nemusí vždy znamenat agresivní boj proti druhému, v němž se usiluje o vlastní vítězství a porážku druhého, po němž poražený podává vítězi ruku, tj. svou povahou sportovního vítězství; může se chápat jako nepřátelství, touze po pokoření nebo zničení druhého - v tomto boji nejde o protivníka, ale o nepřítele). V kompetitivních interakcích konfliktního typu se proto používají takové strategie, jako je přelstění druhého, podvádění, využívání příležitostí k zasazení úderu, poškození, poranění, čeká se na chybu druhého, jeho chyby jsou dramatizovány, objekt konfliktního vztahu je deformovaně vnímán (jeho dobré vlastnosti jsou zpochybňovány nebo podceňovány, naopak špatné vlastnosti jsou nadsazovány, dochází k potyčkám, někdy i ke rvačkám, ke vzájemnému osočování a devalvacím). Konflikty se vyznačují bludným kruhem vzájemného trestání, nenávistí a nepřátelstvím.
"Vězňovo dilema." Je to sociálními psychology vytvořený příklad možnosti kooperativního rozhodování, které je výhodné pro oba partnery vztahu, pokud je založené na důvěře. Dvě osoby jsou podezřelé ze stejného deliktu a jsou odděleně vyšetřovány. Vyšetřující soudce každé z nich sdělí toto: Jestliže se jeden z vás k činu přizná a druhý ne, bude ten, kdo se přizná, osvobozen a druhý dostane zvlášt těžký trest. Přiznají-li se oba, dostanou oba trest střední výměry a budou-li oba lhát, čeká je oba jen lehký trest. Možnosti dané oběma podezřelým (vězňům) lze vyjádřit maticí (čísla znamenají léta vězení). Každý z vězňů má dvě alternativy chování - lhát, nebo se přiznat, přičemž lež má trestní alternativy -1 a -5, zatímco přiznání má alternativy 0 a -3 (tedy příznivější bilanci). Zdá se tedy, že je lepší zvolit druhou alternativu s příznivější bilancí, bereme-li ohled jen na sebe. Avšak co udělá druhý? Zapře-li čin a my se přiznáme, dostane nejvyšší trest. Avšak může to být také naopak, jestliže my čin zapřeme a druhý se přizná. Zvolí-li A horší alternativu (lež), je to kooperativní chování; zřekne se nejvýhodnějšího zisku, aby umožnil lepší zisk i druhému. Tento lepší zisk pro oba však předpokládá, že budou oba uvažovat stejně, tj. budou brát ohled na druhého a mít k sobě vzájemnou důvěru (tedy, že jeden druhého "nenechá ve štychu"). V příkladu se objevuje jednak racionální egoistická alternativa (A se přizná a získá největší možnou výhodu), jednak kooperativní obětavá alternativa (A se nepřizná, zvolí alternativu horší, ale výhodnou pro oba). Kooperativní jednání je tedy založeno na několika předpokladech:
1. na oboustranné důvěře,
2. na připravenosti k oběti a riziku,
3. na rezignaci na egoistický zisk (maximální osobní prospěch).
V praxi však lidé volí tuto kooperativní obětavou variantu jednání jen zřídkakdy.
Prosociální jednání (altruismus). Jde o jednání ve prospěch druhé osoby, často spojené i s osobní obětí; vystupuje buď jako součást kooperace, nebo tehdy, když lze za kooperaci očekávat vysokou odměnu a za nekooperaci trest (A. Rapoport a M. A. Chammah, 1965). Existují různá vysvětlení altruistického či prosociálního jednání, kdy lidé jednají ve prospěch druhé osoby, anebo celé malé či velké skupiny (rodiny, národa apod.). Experimenty prokázaly, že např. děti předškolního věku jsou ochotny vzdát se něčeho atraktivního ve prospěch "chudých" dětí, když pozorují, že to učinila modelová osoba; jde zde o učení na základě modelu či pozorování (J. Grusec, 1972). Také dospělí jsou ochotni pomoci, když viděli, že pomoc byla odměněna (D. Aderman a L. Berkowitz, 1970). Avšak velmi záleží na situaci; lidé vykazují altruismus, když to pro ně má významné pozitivní důsledky, např. když jejich prosociální jednání má vliv na jejich hodnocení pozorovatelem (L. Berkowitz a R. L. Daniels, 1963). Pohotovost k pomoci však klesá za přítomnosti dalších osob, což se vysvětluje "dělením odpovědnosti" (B. Latané a J. M. Darley, 1970); byly zjištěny drastické případy netečnosti vůči druhým lidem, kteří se nacházeli ve stavu nouze a ohrožení. Ačkoli byla provedena řada výzkumů k problematice "pohotovosti k pomoci", což je alternativní název pro prosociální jednání, nepřinesly zatím jejich výsledky jednotnější teorii. Poukazuje se na vliv určitých dimenzí osobnosti (starostlivost, "mateřskost", schopnost soucitu), ale to zase ponechává otevřenou otázku, co je to např. schopnost soucitu apod. J. P. Rushton, R. D. Chrisjohn a G. C. Fekken (1981) usuzují z určité konzistence prosociálního chování na "altruistickou osobnost", avšak H. E. Lůck (1987) toto pojetí zpochybňuje a soudí, že klasickými teoriemi učení je pohotovost k pomocnému chování těžko vysvětlitelná. Rovněž pokus vysvětlit prosociální chování gestaltisticky pojatým motivačním konceptem "promotivní tenze", pomoc vyžadující napětí, jak se o ně pokusil H. A. Homstein ( 1972), je diskutabilní. Novodobé dějiny lidstva jsou plny hrůzných případů zvůle, násilí a krutostí (bolševismus, nacismus) a sociální psychologové se pokusili zkoumat fenomén krutosti. Pověstné jsou v tomto smyslu experimenty s poslušností S. Milgrama ( 1963), který chtěl psychologicky vysvětlit počínání těch, kteří se dopouštěli zvířeckých ukrutností a masových vražd a nebyli nepochybně všichni sadisty. Zkoumal, jak se chovají osoby, na nichž se požaduje, aby způsobovaly bolest neznámým lidem. Pokusné osoby měly možnost udělovat elektrické šoky v napětí od 15 do 415 voltů neznámým pokusným osobám s tím, že to přispívá k učení těchto osob, jak jim sdělil experimentátor, který jim později dával pokyny ke zvyšování síly šoku. Učící se pokusné osoby reagovaly na udělování šoků, které se ve skutečnosti nekonalo, předstíranými bolestmi, protesty a žádostmi o přerušení experimentu. Tzv. naivní, tj. vlastní pokusné osoby použily v průměru šoku o hodnotě 210 voltů (u kontrolní skupiny to bylo jen 45 voltů); celá jedna čtvrtina osob použila šoku o hodnotě 375 voltů, ačkoli to bylo již životu nebezpečné a při použití 300 voltů již učící se osoby nereagovaly, předstírajíce bezvědomí (ze čtyřiceti osob kontrolní skupiny použily šok takové síly jen dvě osoby). Výsledky, které byly naprosto neočekávané, lze vysvětlit vlivem autority, přenesením odpovědnosti jedince na autoritu, což může vést ke slepé poslušnosti. Tento vliv autority potvrdily i další experimenty, které Milgram provedl se dvěma typy představených experimentátorů; jeden byl renomovaným vědcem ze slavné americké univerzity v Yale, druhým byl vědec pracující v poněkud "obskurních" podmínkách. Prvnímu "podlehlo" 65 %, druhému 48 % pokusných osob. Největší vliv měl vědec, když byl experimentům osobně přítomen; když udílel pokyny telefonem, omezil se jeho vliv jen na 25 % pokusných osób, přičemž některé z nich "podváděly", tj. udělovaly šoky o nižší hodnotě. Podléhání autoritě je druhem reakce na sociální vliv; podle E. Aronsona (1972) jsou těmito reakcemi poslušnost, identifikace a internalizace (interiorizace, zvnitřňování). 1. Poslušnost (člověk se podrobuje, aby se vyhnul trestu nebo získal odměnu, ale také proto, že podléhá vlivu autority). 2. Identifikace (jedinec se ztotožňuje s jiným člověkem a napodobuje ho, protože se mu obdivuje; tím se zvyšuje jeho sebehodnocení; od poslušnosti se identifikace liší tím, že jedinec věří v hodnoty, které přejímá. 3. Internalizace (je nejtrvalejším a nejhlubším důsledkem sociálního vlivu; internalizovaná hodnota je v chování realizována bez vnějšího tlaku, jednání je vnitřně kontrolováno přesvědčením o jeho správnosti a je resistentní vůči vyhasínání). U poslušných osob v Milgramových experimentech se nicméně našly některé výraznější osobnostní charakteristiky: byly to osoby méně vzdělané, zaměřené na techniku a mechaniku spíše než na sociální povolání, spíše mladší a s vysokým skórem autoritarismu (zastoupení mužů a žen bylo stejné); tyto osoby měly v průměru o dost nižší hodnotu sociální inteligence než neposlušné osoby. Interpersonální postoje. V průběhu sociálních interakcí se u jejich účastníků vytvářejí postoje jednoho vůči druhému. Postoj je psychický vztah s třemi komponentami - poznávací, citovou a snahovou, který tak vyjadřuje hodnocení určitého objektu, v tomto případě jiného člověka, subjektem (viz. Postoje). Interpersonální postoje se vytvářejí na základě vzájemného odměňování a trestání, což souvisí se vzájemným uspokojováním potřeb osob zúčastněných na interakci (K. Skarzytska, 1976). Jestliže jsou v průběhu interakce uspokojovány potřeby obou partnerů, vytvářejí se mezi nimi pozitivní postoje (vztahy). Zdůrazňuje se zejména význam komplementárních potřeb (R. Winch, 1954), jako jsou např. dominance jednoho a submise druhého partnera interakce. Východiskem interpersonálního postoje je hodnocení partnera interakce, které vyúsťuje v určitý výsledek, postoj. V důsledku socializace a sociálních zkušeností se vytvářejí vztažná schémata, akceptované a neakceptované kategorie; informace o partneru interakce získané v jejím průběhu porovnává subjekt s těmito kategoriemi a partnera interakce kategorizuje, tj. zařazuje na základě shodných psychických, ale i fyzických znaků do určité subjektivní kategorie (sympatický, důvěryhodný apod.). Jestliže je partner zařazen do aprobované kategorie, jeho chování je hodnoceno jako pozitivní a vytváří se vůči němu pozitivní postoj; je-li kategorizován v dezaprobované kategorii, vzniká vůči němu negativní postoj. Další pruběh interakce tuto kategorizaci buď potvrzuje, nebo jen zčásti, nebo ji nepotvrzuje, a subjekt si původní obraz partnera a s ním spojené postoje uchovává, nebo je mění, např. ztrácí vůči němu důvěru. Empiricky byla potvrzena existence tzv. centrálních kategorií, které mají mimořádný psychologický význam; takovou centrální kategorií jsou např. vztahy člověka k jiným lidem: člověk vnímaný jako srdečný a vřelý je oceňován zcela jinak než člověk vnímaný jako chladný a jednající s odstupem (S. Asch, 1946). Obraz vnímané osoby si totiž subjekt "psychologicky" dotváří, uplatňuje při tom jakousi laickou "psychologii". Jinou takovou centrální kategorií je intelekt; osoby představované jiným osobám jako inteligentní jsou vnímány jako sympatičtější než osoby, které jsou představovány jako neinteligentní (K. Skarzyska, 1975). Dále se ve vytváření interpersonálních postojů uplatňuje percipovaná podobnost partnera, a to především opět psychologická: sympatické jsou nám osoby, o nichž se domníváme, že mají stejné názory jako my (Th. Newcomb, 1966). G. C. Homans (1961) ukázal, že se lidé sbližují s osobami a vyhledávají s nimi kontakty tehdy, mají-li tyto osoby identické nebo podobné postoje; naopak odmítají styk s lidmi, kteří mají opačné postoje. K. Skarzyska (1976) formulovala hypotézy o vyrovnávání postojů mezi partnery interakce :
1. Čím významnější je pro partnery interakce daný mezilidský vztah, tím silnější bude tendence k vyrovnání postojů.
2. Čím je větší rozdíl v postojích obou partnerů vůči sobě, tím větší je tendence k jejich vyrovnání, pokud je vztah atraktivní.
3. Tam, kde jsou postoje vyrovnané, jsou informace o asymetrii odmítány, tam, kde nejsou vyrovnané, je informace o asymetrii přijímána lehčeji.
4. Tam, kde v případě asymetrie postojů je nám zatěžko změnit vlastní postoje, vystupuje tendence ke zrušení vztahu, resp. přerušení interakce.
Vyrovnávání postojů, jak ukázal Z. Zaborowski, nemusí nutně znamenat stejnost postojů vůči sobě navzájem, ale sbližování. Důležitým aspektem průběhu sociální interakce je vzájemná výměna odměn a trestů, zejména ego-vztažných (J. T. Tapp, 1969, K. Skarzyska, 1974 a další). Podle Skarzyské je dnes vhodnější otázka, jaká konfigurace odměn a trestů je nejpůsobivější. Ukazuje se totiž, že mechanické odvozování vlivu odměn a trestů na chování člověka ze známého "zákona efektu", jak jej zformuloval E. L. Thorndike, není vhodné; vliv odměn a trestů na chování člověka je nutné uvažovat z hlediska specificky lidské struktury psychiky. Původní mechanistická interpretace zákona efektu vycházela z toho, že reakce jedince jsou kontrolovány podněty, s nimiž jsou asociovány odměny a tresty. J. Nuttin a A. Greenwald (1968) a také R. Weber a A. Woodward (1966) soudí, že mezi podněty a s nimi asociovanými reakcemi se uplatňuje proces osobitého rozhodování, v němž se odměny a tresty uplatňují jako informace řídící chování, nikoli jen jako přímo aktivující (motivující) činitelé. Někteří psychologové v tomto smyslu chápou odměny a tresty jako "zpětné informace", které "korigují způsob vykonávané činnosti tak, aby bylo dosaženo chtěného cíle": odměny informují o úspěchu, tresty o neúspěchu programu činnosti. Ještě výrazněji to formuluje W. Lukaszewski (1973), ale zdá se, že se v tomto přístupu nedostatečně rozlišují dva koncepty regulace chování: motivace a tzv. kognitivní klíče, které řidí chování s ohledem na danou situaci, v níž probíhá. Z psychologie výchovy je známo, že nepravidelné odměňování upevňuje určitý postoj a způsob chování proti vlivu vyhasínání více, než pravidelné odměňování týmiž podněty. Posléze je nutné brát v úvahu také fenomén vnitřních odměn a trestů. V situaci, kde vládnou odměny, dominuje radostné rozpoložení, při převaze trestů je hlavní podněcující silou úzkost, lidé mají nepřátelský vztah k tomu, co je obklopuje, vykazují nízkou úroveň iniciativy, jsou utlumení, chtějí co nejrychleji ukončit svou činnost a zbavit se odpovědnosti a závazků (Skarzyska). Důležitým faktorem sociální interakce jsou tedy sociální zpevnění, které si partneři udělují. J. L. Turner, E. B. Foa a U.G.Foa (1971) rozeznávají následující druhy sociálního zpevnění: láska ("jsi milý, mám tě rád"), status, ("tvé povolání je velini důležité"), informace ("tu knihu si můžeš vypůjčit u X"), peníze ("dobře ti to zaplatím"), hmotný statek ("přinesl jsem ti uherák"), podpora ("máš pravdu"). Sociální zpevnění nemají ovšem jen formu verbální, ale i behaviorální, a mohou mít povahu fyzických věcí a podnětů (pohlazení) i symbolů. V sociálním zpevňování se uplatňují zákony kontrastu a nasycení: delší sled stejných pozitivních podnětů vede k nasycení (pozitivní podněty jsou pak prožívány jako neutrální, avšak kladný podnět po řadě trestů působí zvlášt příjemně, a naopak, averzivní podnět po řadě odměn působí velmi nepřijemně, avšak po opakování je méně neprijemný než na začátku. Také stereotypní trestání vede k adaptaci. Vývoj dyadického vztahu popsala U. Piontkowska (1976). Vývoj probíhá jako vzájemné testování, tj. ověřování postojů jednoho partnera vůči druhému (zejména v milostných vztazích) a prochází čtyřmi stadii: 1. Výběr (jedinec si vybírá k interakci takového partnera, od něhož může očekávat odměny). 2. Vyjednávání (partneři vzájemně prozkoumávají své zisky a výdaje a ustavují určitá závazná pravidla transakce "dát" a "dostat"; pokračují v interakci, když jim vztah přináší určitý psychický zisk, resp. očekávání zisku). 3. Závazek (na určitém stupni intenzity vztahu se vytváří vzájemná závaznost - pripadně též citová závislost - na základě dosud "investovaných vkladů a výdajů"; partner přebírá závazek vyrovnat výdaje subjektu odměnami, které mu poskytne; směřuje se k určité rovnováze vztahu, když investice partnera jsou úměrné jeho zisku). 4. Institucionalizace ("interakce je institucionalizována, když určité symboly zpevňují její ustavení", tj. ustálí se v ní určité normy a role: "normy umožňují kontrolu chování bez toho, že by vyvstávaly výdaje, nejistoty, konflikty a ztráty moci, které se mohou přihodit s přímým použitím interpersonální moci" - Piontkowska). Normy a role slouží, mimo jiné, synchronizaci chování a vylučují možnosti interference reakcí, když chování A je v určité době neslučitelné s chováním B (např. když si manžel čte noviny a je manželkou žádán, aby si s ní povídal). Zase se mohou objevit změny dyadického vztahu, když :
1. jedinec se pokusí maximalizovat svůj zisk na úkor ztrát druhého,
2. změní se význam a hodnota výdajů a zisků.
ZPĚT