Lexikon Psychologie

SUGESCE A HYPNÓZA


Přesvědčovat někoho o něčem lze různými způsoby. Sugerovat někomu něco znamená imperativně působit na jeho city tak, aby s vyloučením racionální kontroly převzal určitou ideu; děje se tak emociogenním "vemlouváním". Tento emocionálně iperativní způsob přesvěčování se nazývá sugesce a je označován jako iracionální přesvědčování v protikladu k racionálnímu přesvědčování, které je založeno na logické argumentaci. Pokud někdo výše uvedeným způsobem přesvědčuje sám sebe, jde o autosugesci. Prakticky se sugesce používá v mnoha podobách, např. sugestivními apely v náboru, systematicky se pak uplatňuje jako zvláštní forma psychoterapie (sugestivní psychoterapie), a to buď tak, že osoba, která je předmětem sugesce je v bdělém stavu (vigilní sugesce), nebo v hypnóze (hypnotická sugesce). F.H.Allport (1921) charakterizuje sugesci jako "rozumem neovlivněný souhlas"; lze tedy říci, že sugesce se uplatňuje na základě "nekritického souhlasu", přičemž se uplatňuje nejen obsah sugesce a její forma, ale rolí, i když nikoliv ve smyslu absolutně nutné podmínky, tu hraje i situace, ve které je sugesce prováděna. Koncem minulého století byly vedeny spory mezi tzv.paříšskou školou a školou v Nancy o to, zda sugesce je či není patologický jev : paříšká škola pokládala sugesci za patologickou a v návazností na ni P.Janet (1919) vyslovil názor, že "sugesce je vysoce hysterický jev", jakýsi "automatismus vůle a víry", zatímco D.Bernheim (1896) soudil, že sugesce je jev přirozený a že je to "proces, jimž je do ducha vpravována idea a jim přijmána". Sugesce vyjadřuje v tomto smyslu zvláštní druh psychického vlivu člověka na člověka, případně na více lidí najednou (davová sugesce). Termínem sugestivní vliv se označuje vliv určiých idejí nebo subjektů, které zaujímají pozornost a vyvolávají určité silné dojmy. Hovoří se však i o sugestivním vlivu určitých událostí, např.situací vyvolávajících paniku, v nichž vystupují signály ohrožení.Sugestivní vliv nemusí ovšem vystupovat vždy izolovaně a může být součástí procesu ovlivňování. Přesně vymezuje jeho specifičnost J.Hoskovec (1967) : "Když se myšlence nedostává logického opodstatnění, a přesto je akceptováná, je snadné rozpoznat sugesci jakožto efektivní mechanismus." W.Schmidbauer (1987) uvádí, že sugesce je bezpochyby nejstarší formou léčení duševních nemocí a že má úzký vztah k magickému myšlení. Její účinnost se posiluje užitím hypnózy (hypnotická sugesce). Podle Ch.Baudoina (1925) je sugesce "podvědomé uskutečňování ideje" a podle B.Stokvise (1961) lze sugescemi ovlivňovat i všechny organové funkce, což bylo již dávno před tímto konstatováním využiváno v autosugestivní léčbě a udržování kondice ("coueismus"). Způsobilost podléhat sugescím se označuje jako sugestibilita a lze ji proto považovat za vlastnost osobnosti; protože hypnóza je založená na sugesci, označuje se pojmem sugestibilita i podlehání hypnóze, které má i přesnější název - hypnabilita. H.Eysenck (1947) rozeznává tři faktory sugestibility :

- primární sugestibilita (sugestivní vyvolávání pohybových reakcí, např.ataxie),
- sekundární sugestibilita (sugestivní vyvolání postojů),
- prestižní sugestivita, kterou E.Ullrich vymezuje jako "převzetí prestiží nasycených autoritárnich pojetí".

G.Murphy a L.B.Murphy (1931, podle J.Hoskovce, 1967) charakterizují sugestibilitu jako "tendenci věřit nebo jednatpodle toho, co je člověku řečeno", přičemž se uplatňuje řada motivů - závislost na někom, strach k někoho, láska k někomu. S.M.Deusinger (1987) rozlišuje jenom primární a sekundární sugestibilitu (v první se upltňuje auto - i heterosugesce, v druhé jen heterosugesce). J.Hoskovec (1967) soudí, že terciární sugestibilita je v podstatě zastoupena jak v primární, tak i v sekundární sugestibilitě. Známá je poměrně vysoká negativí korelace mezí sugestibilitou a inteligencí : vysoce inteligentní osoby jsou jen málo sugestibilní, což zřejmě souvisí s dokonalejším kritickým myšlením. K.G.Stukat (1958) zjistil vztah mezi sekundární sugestibilitou a potřebou konformismu. Sugestibilita je také obecnou vlastností davů a souvisí zřejmě i se stavem motivace jedince : jedinec věří tomu, čemu věřit chce; sugesce je tedy také tak trochu autosugescí.

Hypnóza.
Pojem zavedl J.Braid (1843) pro pojmenování stavu podobného transu, který je navozován sugescí útlumů; fenomén byl znám již ve starověku a byl využíván k léčbě, protože v hypnóze podávané sugesce mohou významně ovlivňovat tělesné funkce i psychické stavy. E.R.Hilgard (1965) uvádí následující zvláštnosti stavu hypnózy :
1. Je odstraněna "plánovací funkce", hypnotizovaný rezignuje na vlastní snahy a poddává se do jisté míry vůli hypnotizujícího.
2. Pozornost je "kanalizováná", ustavuje se "raport" mezi hypnotizovaným a hypnotizujícím, u hypnotizovaného se objevuje "rourové" vnímání, tj.vnímá to, co říká hypnotizující.
3. Je redukováno "přezkoumávání reality", hypnotizovaný může vyplnit i absurdní sugesce, které mu hypnotizující dává.
4. Objevuje se zvýšená sugestibilita ve srovnání se sugestibilitou v bdělém stavu.
5. Hypnotizovaný je ve stavu pohotovosti převzít různé role, které jsou mu sugerovány, a pokousí se je plnit jako herec, ale neuvědomuje si plně realizaci role jako herecký výkon.
6. Objevuje se "posthypnotická amnézie", hypnotizovaný v hlubokých stavech hypnózy si nepamatuje, co se během hypnózy odehrávalo; to se obvykle ještě posiluje sugescí podávanou na konci hypnózy, že vše zapomene. Hilgard určil také základní podmínky hypnability, to je způsobilosti být hypnotizován, z nichž nejdůležitější je nemít strach ze ztráty kontroly ve stavu hypnózy; některé typy nejsou hypnabilní. Synonymy pojmu hypnabilita jsou hypnozibilita a hypnotická suscepbilita. Hypnabilita se měří Stanfordskou stupnicí hypnotické suscepbility, která zachycuje nejen zásadní hypnotizovatelnost, ale i hloubku hypnózy, k níž je s to hypnotizovaný subjekt dospět (škála má dvanáct stupňů). Za základní znak hypnózy je již dávno považován tzv. monoideismus , vědomí zúžené na sugerovanou ideu. Důležitou charakteristikou jsou stupně hypnózy vyjadřující její hloubku, která závisí na osobnosti hypnotizovaného, na použité technice a sugesci a na dalších okolnostech. Třídění hloubky stavů hypnózy je různé;

J.Hoskovec (1967) uvádí tyto stupně :
1. hypnoidní (relaxace, zavírání očí, naprosté tělesné uvolnění),
2. lehký trans (katalepsie, očních bulv, končetin, anestezie rukou),
3. střední trans (posthypnotická amnézie, akceptování jednoduchých posthypnotických sugescí),
4. hluboký trans (posthypnotická amnézie, akceptování bizarních posthypnotických sugescí, posthypnotické halucinace).

V.M.Bechtěrev (1921), I.P.Pavlov, B.Stokvis (1955) a další poukazují na podobnost hypnózy a spánku, která je však čistě vnější a neúplná, v lecčem odlišná (např. v elktroencefalograficém yáynamu). Hypnóza je komplexní psychosomatický stav, jehož podstata není ještě plně objasněna (různé teorie hypnózy). Jejím zvláštním případemje hypnóza zvířat vyznačující se katalepsií, která bývá zaměňováná za tanatózu (reakce stavění se mrtvým). Hypnotické sugesce mohou mít i fyzilogický vliv : např. sugesce požívání pokrmu vede ke zvýšenemu vylučování žaludečních šťáv a podle jejích druhu i k biochemickým změnám v zažívacím traktu, hypnoticky může být vsugerováná anestezie, různé kožní reakce (např. otoky po sugesci popálení) atd. Hypnoticky mohou být sugerováný halucinace, provedení různých i absurdních úkonů; sugescím, které jsou v rozporu s postoji hypnotizovaného, se však tento brání. V tzv. hypnotické regresi může hypnotizovaný dospělý hrát roli dítěte a vybavovat i určité vzpomínky a způsoby chování, které jako dítě vykazoval (např. poruchy řeči). Existují různé techniky hypnotizování, jehož východiskem je sugesce útlumu a uvolnění, klidu a spánku, která může být podporováná užitím monotónních podnětů (metronom), používá se zrakové fixace (hypnotizovaný se má dívat na určitý předmět, čož slouží k navození únavy zraku), tzv. passů (pohyby rukama kolem hlavy a těla hypnotizovaného, které provede hypnotizující) a další. Významné je praktické využití hypnózy, zejména v tzv. hypnoterapii (odstraňování určitých zlozvyků atd.); výsledky tzv. hypnopedie (učení se v hypnóze) jsou nejednotné. Dětí jsou hypnabilní zejména ve školním věku, ženy jsou v průměru hypnabilnější než muži, asi 10% příslušníků evropské populace není hypnozibilních.


ZPĚT