Tuto část republiky jsem dlouho neznal. Jirásek ve svých Starých pověstech českých psal o legendárním Blaníku s rytíři uvnitř hory, ale kde to vlastně je, jsem netušil. To jsem  se dověděl poměrně nedávno, v souvislosti s přípravou našeho už trochu  tradičního výletu na konci roku kolem vánoc či silvestru. Nakonec sice zvítězil opět Říp, ale na Blaník jsme nezapoměli a později se na něj vypravili také. Přiznám se, že mě tato oblast moc neuchvátila. Je to typická CHKO s vyváženou činností člověka a přírody. Zaujímá hlavně vrcholy Velkého a Malého Blaníku s významnými smíšenými porosty a přilehlé obce.
Jméno hory není ryze české, jak se spousta lidí domnívá, nýbrž pochází od Keltů, kteří zde měli hradiště. Dokládají to i podobná jména kopců ve Francii - Blaniak, Bligny. Nejčastějším výchozím bodem na Blaník  jsou Louňovice pod Blaníkem, kde je malý zámek vzniklý na místě původní tvrze Oldřicha Skahrovského. V jeho jižní části je část zdiva z původního kláštera, vypáleného v roce 1420  husity. V místním kostele se nachází socha sv. Máří Magdalény, která sem byla přenesena z dnes již neexistující kaple na Malém Blaníku. Kousek za vsí se červená značka rozděluje na dvě větve, jedna jde vpravo na Malý Blaník a druhá míří rovně k Velkému Blaníku. Na vrcholu Malého Blaníku, dříve Holého vrchu, jsou zbytky hrádku z 15.století, vypáleného husity roku 1420 a kaple sv. Máří Magdalény z roku 1753, zrušené císařem Josefem II.
Velký Blaník s dlouhými valy, byl osídlen lidmi halštadské kultury někdy ve 3.století př.n.l. Neznámějším útvarem jsou patrně Rytířské skály vzniklé vodní a větrnou erozí, z kterých je pěkný výhled směrem k Malému Blaníku.
Obě hory byly díky tradicím vždy hojně navštěvovány, a to zejména v 19.století, kdy odtud byl také vylomen jeden ze základních kamenů Národního divadla. V současné době je Velký Blaník oblíbeným turistickým cílem s dřevěnou rozhlednou ve tvaru husitské hlásky, která je však mimo sezonu (tj.říjen až březen) otevřena jen o víkendech.

Před mnoha lety vpadla do naší země cizí vojska a krutě plenila českou zemi. Obyvatelé kolem Blaníku se opevnili na úbočí hory a statečně odolávali náporu nepřátel. Nakonec však podlehli, nepřežil ani jediný člověk. Nepřátelé vydrancovali zdejší kraj a odtáhli dál. K Blaníku se vrátili lidé z jiných částí Čech, chtěli pohřbít padlé hrdiny, ale po těch nebyla ani stopa. Po čase se začali dít divné věci. Jednomu ovčákovi se zatoulala ovce, a tak se vydal ji hledat. V tom se v lesním šeru před ním otevřela skála. Ovčák se strachem vstoupil do hory, v domnění že nalezne ztracenou ovci. Skála se ovšem za ním zavřela, a tak mu nezbylo nic jiného, než se vydat za tajemným světlem před sebou. Vtom stanul ve veliké jeskyni plné spících bojovníků. Padl únavou a usnul mezi nimi. Probudilo ho až řinčení zbraní a viděl, jak vojsko vyjíždí z hory ven. Zvedl se a chtěl vyjít také, ale nebylo mu to dopřáno. Jak se dostal ven nevěděl. Lidé ho skoro nepoznávali a tvrdili, že zestárl  mnoho let. Jeho vyprávění o rytířích, kteří pomůžou, až bude českému národu nejhůř, se neslo krajem.
A jak se to pozná, až bude českému národu nejhůř? Na vrcholu Blaníku se zazelená dávno uschlý mohutný dub a ze skály pod Blaníkem vytryskne pramen, tak mohutný, že bude připomínat dravou řeku. Pak z hory vyjedou Blaničtí rytíři, u Načeradce svedou vítěznou bitvu s nepřítelem a jejich krví naplní rybník u Rejkovic.
Tak nějak to stálo v pověstech...