Malebná krajina zvaná Kokořínsko ( též Polomené hory ) se rozkládá na sever od Mělníka a její velká část je dnes CHKO. Typickými rysy tohoto kraje jsou mocné pískovcové sedimenty rozčleněné vlivem eroze na mnoho menších či větších hlubokých údolí - tzv.dolů. Většina z nich je bez stálých vodních toků, pouze dvěma hlavními údolími protékají stálé potoky. Jsou to Liběchovka v nepojmenovaném dolu vedoucím z Liběchova na sever (pro mě důl Liběchovský) a Pšovka v dolu Kokořínském. Zajímavými útvary  vzniklými v pískovcích vlivem přírodních jevů jsou známé Kokořínské a Jestřebické "pokličky", které jsou též ve znaku celé oblasti. Nejvyššími vrcholy jsou Vlhošť (614 m.n.m.), Ronov (553 m.n.m.) a Nedvězí (458 m.n.m.).
Vzhledem k tomu, že jsou zde nevhodné podmínky pro zemědělství (nekvalitní půda, sucho), je značná část Kokořínska pokryta lesy, a to smíšenými nebo borovými monokulturami. Typickými zástupci fauny jsou drobní obratlovci a obojživelníci.
Z lidové architektury se na mnoha místech dochovaly roubené chalupy, ovšem největším lákadlem je starobylý hrad Kokořín.

Náhled na zajímavosti oblasti: hrad Kokořín, pokličky, Nedvězí, soch. práce V.Levého, Houska, Ronov, Čap, Tisícový kámen, Starý Berštejn, Helfenburk, Vlhošť,

V romantické krajině pískovcových skal postavil v 1.polovině 14.století Hynek Berka z Dubé hrad Kokořín. Za husitských válek jej držel Aleš Škopek z Dubé, stoupenec krále Zikmunda. Proto byl Kokořín 1426 dobyt a pobořen husity. 1437 jej opanoval známý válečník Jan Řitka z Bezdědic, který hrad postoupil pánům z Klinštejna. Počátkem 16. Století za Beřkovských ze Šebířova hrad pomalu pustl až byl zařazen dle rozkazu Leopolda I. mezi hrady, které neměly být dále udržovány. Proměnil se ve zříceninu.
Dnešní podoba je z let 1911-1919, kdy byl zásluhou podnikatelské rodiny Špačků ze Starburgu restaurován. V roce 1992 jim byl Kokořín vrácen v restitucích a ti jej ponechali přístupný veřejnosti.

Symbol Kokořínska. Vznikly postupným zvětráváním různě odolných vrstev pískovců. Horní odolnější vrstva obsahuje železitý tmel, zatímco méně pevná vrstva pod ní ho má méně nebo vůbec. Rychlost eroze u této vrstvy je vyšší, což má za následek vznik typických hřibovitých útvarů. Nejlépe jsou pokličky vyvinuty právě v Kokořínském dolu u Vojtěchova a Jestřebic.

Snadno dostupný vrchol s vynikajícím kruhovým rozhledem. Při dobrých podmínkách je odtud vidět 1/3 Čech.
Za druhé světové války zde byla letecká pozorovatelna.

Ve stráni nad Liběchovem nalezneme unikátní umělou jeskyni Klácelku s reliéfy fantastických bytostí s lidskými těly a zvířecími hlavami. Vytesal je přímo ve skále sochař Václav Levý na námět bajky Lišák Ferina. Opodál je zase skupina soch zvaná Blaník. V čele je Jan Žižka, následuje houf trpaslíků kujících zbroj. Cesta se dál klikatí lesem k obřím Čertovým hlavám. Co do velikosti je to největší sochařské dílo v přírodě. Vytvořil je opět V. Levý (učitel J.V.Myslbeka) před více než 150 lety. Z obce Želízy půjdeme dále po modré značce a skalnatým lesem dojdeme k dalším Levého výtvorům – Hadu, jeskyni Harfenici a kapličce Máří Magdalény.
Sochař Václav Levý 1820-1870 pochází z Nebřezin na Kralovicku. V mládí se přestěhoval spolu s rodiči do Kožlan. Od malička si rád vyřezával různé sošky z kůry a dřeva, snad proto ho rodiče dali vyučit truhlářem. Díky tamnímu faráři mohl jet talentovaný jinoch do Plzně a do Lnářů, kde se učil kuchařem. Později se zdokonaloval v kulinářském umění i v cizině. Tak se dostal též do Ludwigsthalu, do kuchyně majitele skelných hutí, kde se uplatnil také jako řezbář. Jeho vyřezaný jehelníček upoutal příbuzného velkostatkáře Veita z Liběchova a následně byl pozván do Čech. Veit se stal jeho mecenášem a zajistil mu učení u pražského sochaře Linnea. Bystrý Levý vše záhy uměl, volné chvíle trávil s vlastenci v Liběchově, v jehož okolí můžeme dodnes obdivovat jeho díla v "živém" přírodním pískovci.

Zříceny hradu Ronova, původně sloužícího spíše jako pozorovatelna. Založen byl pravděpodobně v polovině 14.století pány z Dubé, po husitských válkách byl zpevněn Vilémem z Ilburka. Od počátku 17.století nebyl obýván a zpustl. Dochovány jsou četné palácové zdi.

Skalní kyj ze železitého pískovce, zvaný Čapská palice. Nepatrné zbytky skalního hrádku z konce 13.století založeného zde Berky z Dubé. Podle mě jedno z nejkrásnějších míst Kokořínska s dalekým rozhledem.

Obrovský skalní převis, dle pověstí úkryt za válek. Na opačné straně hřebene je podobný útvar zvaný Krápník.

Hrad na čedičové homoli byl založen v roce 1402 Jindřichem Hlaváčem z Dubé, který byl přívržencem husitů a po dobytí České Lípy husity v roce 1426 se stal tamním hejtmanem. Roku 1428 byl prodán Zikmundu Děčínskému z Vartenberka, po čase přešel opět do majetku Berků z Dubé. Posledním majitelem byl Adam Berka z Dubé, který se odtud v polovině 16.století přestěhoval do pohodlnějšího, nově vystavěného zámku Nový Berštejn. Starý Berštejn byl ponechán osudu, od roku 1822 byl rozebírán na stavební kámen. Ovšem svoji historickou roli naštěstí nedohrál, v roce 1972 byl dle řádné smlouvy prodán panu M. Novákovi z Vrchovan, který se svými přáteli provádí jeho velmi náročnou rekonstrukci. S něčím podobným jsem se dosud nesetkal, náznak byl snad kolem Tolštejna, ovšem zde jsou narozdíl od něj výsledky vidět. Je sice škoda, že na zříceninu (dá se tomu tak dnes říkat?) není volný přístup, ale je to pochopitelné. Prohlídka je možná po domluvě s p. Novákem ve Vrchovanech, kterému spolu s jeho přáteli nesmírně fandím. Škoda, že takových lidí není víc, u nás je spousta hradních zřícenin zasluhujících záchranu...

Východně od městečka Úštěku se nacházejí zříceniny jednoho z našich nejkrásnějších skalních hradů -  Helfenburku, zvaného též Hrádek. Vystavěn byl ve 2.polovině 14.století Janem z Klinštejna, v roce 1375 jej koupil arcibiskup Jan Očko z Vlašimi a hrad se stal správním místem pražských arcibiskupů. Nejvýznamnější z nich - Jan z Jenštejna, poté co se musel svého úřadu vzdát, hrad v letech 1390-1395 rozšířil o vnější opevnění s mohutnou třípatrovou hranolovou věží, jež bránila vstup do hradu a sloužila jako poslední útočiště jeho obránců. Nad vstupní branou se zachovaly arcibiskupské znaky. Těsně před vypuknutím husitských válek byly na Helfenburku uloženy klenoty pražského arcibiskupství, přičemž poslední zde sídlící arcibiskup Konrád z Vechty upsal hrad Janu Smiřickému, který jej získal po jeho smrti v roce 1431. Od roku 1457 vlastnil hrad Zdeněk ze Šternberka a jakožto odpůrce krále zde byl roku 1467 dobyt vojskem Jiříka z Poděbrad. Od roku 1475 se majiteli stali páni z Ilburka, držitelé sousedního hradu Ronova. Od 16.století hrad sloužil pouze pro panské služebnictvo, v roce 1620 byl zpustošen císařským vojskem a během třicetileté války se stal zříceninou. K určité obnově došlo v letech 1887 - 1889, ale po druhé světové válce Hrádek opět upadl v zapomnění - a zdálo se, že zub času dokoná svoje zhoubné dílo. Naštěstí se v sedmdesátých letech k péči o hrad přihlásili trampové, kteří pod vedením odborníků ze Severočeského kraje usilují o jeho záchranu.
Přestože je Hrádek klasifikován jako zřícenina, je v celku dobře zachován. Obvodové hradby jsou neporušené, stejně tak hlavní věž upravená na rozhlednu. Velkou předností hradu byla jeho dodnes dochovaná a opravená  61 m hluboká studna, vytesaná v masivu pískovce. Poškozena je zejména centrální část , kde se dříve pravděpodobně nacházel palác s dalšími věžemi.

Původně hrad postavený v letech 1280 - 1290, kolem roku 1590 přestavený na zámek. Založen byl patrně pány z Dubé, kteří jej drželi do roku 1432, kdy ho prodali Janovi ze Smiřic. V roce 1432 přešel do majetku Hrzánů
z Harasova. Později se v jeho držení vystřídalo mnoho dalších rodů, většinou na krátký čas. Za třicetileté války
v roce 1639 obsadili Housku Švédové, ale v roce 1640 byl zámek překvapivě dobyt císařskými. Od roku 1700 náleží rodu Kouniců, roku 1823 byl nákladně opraven. Po státní péči byl v restitucích vrácen zpět svým majitelům.

Nejvyšší hora oblasti ( 614 m.n.m. ). Na jejím úpatí je několik zajímavých vyhlídek.