Na severu Čech leží malebné, nevysoké pohoří  - Lužické hory.  Tato rozlohou poměrně malá oblast je tvořena převážně turonskými pískovci, vzniklými z usazenin na dně mělkého moře před 100 miliony lety. Z té doby pochází nedokonalá skalní města, pískovcové stěny a skály. Ústupem křídového moře k severu se obnažilo mořské dno a zůstalo trvale souší. Vlivem horotvorných pohybů v třetihorách rozpraskala zemská kůra hlubokými prasklinami, jimiž vystupovaly čedič a znělcové lávy, které vytvořili deskovité a kupovité příkrovy na druhohorních sedimentech a vtiskly tomuto území charakteristický ráz. Nejvyššími vrcholy jsou Luž (793m.n.m.), Jedlová (770m.n.m.), Klíč (760m.n.m.), Hvozd (750m.n.m.) a Studenec.
Pro zachování ojedinělých přírodních hodnot byla v roce 1976 zřízena CHKO. Celá oblast spolu s přilehlými Jizerskými horami je bohatá na srážky a tudíž je prameništěm řek. Kdysi neprostupné smrko-buko-jedlové pohraniční hvozdy dnes pokrývají jen 1/2 území. Původní přirozené porosty, byly ovšem během 15.a 16.století postupně přeměněny na převládající smrkové porosty. Ty, jak se nedávno ukázalo, méně odolávaly znečištění ovzduší a odumíraly. Dnes se zdá, že vše spěje k nápravě, stráně pomalu zarůstají mladými stromky, holiny jsme nikde neviděli. Velké šelmy jako medvěd, rys či vlk zde byly vyhubeni již v 16. Století. V současné době sem byly vysazeni kamzíci. Ojedinělým CHVP je "tisíciletý tis" v obci Krompachy pod Hvozdem nebo jeskyně Naděje. Dalším CHVP je známá Panská skála  u Kamenického Šenova.

Náhled na zajímavosti této oblasti:Hvozd, Jedlová, Luž, Panská skála, Studenec, Tisíciletý tis, Tolštejn,
                                                        jeskyně Naděje,

Zajímavá hora, která je z dálky nápadná svým plochým stolovým vrcholem s rozhlednou a chatou. Obě leží na německé straně. Na nejvyšším vrcholu původně vedle sebe stály dvě turistické chaty-česká a německá, ale krátce po druhé světové válce byly zapáleny Němci, obnovy se dočkal jen objekt na německé straně. Z české zbyly jen základy, přístupná je jen terasa německé chaty, přes kterou prochází státní hranice. Není zde povolen turistický přechod-informují o tom výstražné tabulky na německé straně s dvojjazyčnými nápisy: "Toto není hraniční přechod!". Myslím, že je to obrovská škoda pro obě strany...
 

Nejstarší geologickou rezervací na našem území je Panská skála na západním okraji obce Prácheň u Kamenického šenova v okrese Česká Lípa. Představuje nejkrásnější ukázku sloupcovité odlučnosti čedičové  horniny. Je chráněna již od roku 1895. Pěti a šestiboké sloupce této horniny dosahují výšky až 12 m. Celý útvar svým uspořádáním připomíná píšťaly obřích varhan, odtud též název Kamenné varhany.

Kdysi oblíbené výletní místo s druhou nejstarší železnou rozhlednou v České republice. Dnes je na ni smutný pohled, pro svůj špatný stav měla být už Lesní správou stržena, ale pár hodin před tím byla díky iniciativě sdružení Amici Decini prohlášena Ministerstvem kultury ČR technickou památkou a její zkorodovaná konstrukce stojí na svém místě dál. (Snad).
Vyrostla roku 1888 na místě původní dřevěné věže z popudu německého děčínského Horského spolku a díky vysoké návštěvnosti po pěti letech přibyla ještě dřevěná hospůdka zřízená knížetem Kinským. Zdálo se, že vzkvétající objekty nemůže nic ohrozit, ale přišla léta německé okupace a následně komunistický režim, který podobným aktivitám příliš nepřál. Chata nedlouho po válce vyhořela a neudržovaná vyhlídková věž začala rychle chátrat.
Bohužel ani devadesátá léta nepřinesla zlepšení, obnovu komplikují nevyjasněné vlastnické vztahy. Nárok na rozhlednu vznesl obnovený Klub českých turistů, kterému připadla v roce 1947 jako konfiskát, ale patřičné přidělovací dokumenty nejsou v archivech k nalezení. Lesy ČR spolu se správou CHKO Lužické hory zpochybnily nárok KČT a považují ji za černou stavbu. Situaci ještě komplikuje fakt, že objekt se nachází v cenné přírodní rezervaci a jakákoli stavební činnost je zde vyloučena. Jediným východiskem se zdá být přemístění rozhledny pomocí vrtulníku na jiné místo, kde by byla po opravě vztyčena. Jde hlavně o to, jestli se to podaří dříve, než spadne. Zachráníme ji?!?!?

Známé turistické místo v Lužických horách s kamennou rozhlednou a sjezdovkou. Nedaleko jsou vidět zbytky hradu Tolštejn.
Další rozhledna. A jaká! O její pohnuté historii jsem se dozvěděl teprve nedávno. Se stavbou kamenné věže se započalo v roce 1890, jako materiál byl používán místní znělec. Mohutná 23 metrů vysoká věž s 6-ti metrovou dřevěnou věžičkou na vrcholu nad prostorem schodiště, byla slavnostně otevřena o rok později. Podobně jako na Studenci vyrostla v jejím sousedství chata zřízená knížetem Kinským. Snadná dostupnost z Jiřetína pod Jedlovou a od železnice učinily z Jedlové jedno z nejnavštěvovanějších míst kraje.
Zlý čas nastal rozhledně po druhé světové válce, kdy začal její úpadek, umocněný požárem turistické chaty v padesátých letech. Opuštěné objekty byly vydány přírodním živlům na pospas. Jen díky poctivě provedené práci stavebníků se nezřítila a přečkala až do devadesátých let, kdy byla spolu s chatou zásluhou pana Josefa Krejčího a Jiřetínské radnice opravena. Její zářící silueta opět dominuje celému okolí.
 

Jeden z trojice chráněných tisů v obci Krompachy pod Hvozdem. Nejstarší z nich - "Tisiciletý tis"  je svým stářím přes 550 let a rozměry 10 metrů výšky a 4,3 metrů obvodu kmene považován za nejstarší tis v České republice.

Prakticky jediná "zachovalejší" zřícenina hradu na české straně Lužických hor nese jméno Tolštejn. Hrad byl založen na znělcové skále mírně převyšující okolí na přelomu 13.a 14.století pány z Vartenberka. První zmínka o něm je z roku 1337, kdy byl od Žitavských pobořen, neboť odtud byly podnikány loupeživé výpady do okolí. Počátkem 15.století zpevnil Tolštejn nový majitel Hynek Berka z Dubé, a to mohutnou vstupní věží a čelní štítovou zdí. V roce 1463 byl hrad dobyt vojsky krále Jiřího z Poděbrad, majitelem byl v té době Albrecht Berka z Dubé. Po krátkém držení Vartenberků a saských knížat, jej získali roku 1485 Šlejnicové z Míšeňska. Ti hrad kolem 1516 rozšířili a přestavěli ve slohu pozdní gotiky, avšak po polovině 16.století přesídlili na zámek v Rumburku a Tolštejn udržovali jen jako pevnost, kterou ve třicetileté válce využívala císařská posádka plukovníka Masloheho. V roce 1642 se nedaleko objevili Švédové pod vedením generála Wrangela, císařští na ně neúspěšně zaútočili a poté se boj přenesl na Tolštejn, který Švédové dobyli a vyplenili. Zůstal neopraven v rozvalinách, k jeho ještě rychlejší zkáze přispěli obyvatelé okolí, kteří používali zdiva jako stavebního materiálu. Teprve v roce 1866 se zřícenině Tolštejna dostalo většího zájmu, to když na něm byl vystavěn hojně navštěvovaný hostinec. V poslední době byl pronajímán pro různé akce, ale z naší návštěvy jsem byl docela rozmrzelý, spíš než k záchraně, spěje zřícenina k záhubě...

Nejvyšší hora Lužických hor, z dálky nijak výrazná. Na jejím vrcholu, podobně jako na Hvozdu, stávala turistická chata, stojící přímo na hraniční čáře a sloužící lidem z obou států. I ona byla zničena krátce po válce, ale obnovena už nebyla, což je docela škoda. Myslím, že by se sem hodila líp, než vysílač v Německu...
Její náhradou je stejnojmená chata postavená pod horou na naší straně hranice u obce Horní Světlá.

Pokud jste byli na Slovensku, možná jste navštívili i jednu z ledových jeskyň - Dobšínskou nebo Demanovskou. Málokdo ovšem ví, že tuto přírodní vzácnost lze najít v menším měřítku i u nás. Nachází se na severním svahu Suchého vrchu (641 m) u přehradní nádrže Naděje asi 4 kilometry jižně od Luže. Malá puklinová jeskyně vznikla nekrasovým způsobem - postupným mrazovým zvětráváním hornin, při němž došlo k rozpukání znělcové skály a jejímu překrytí rozsáhlým suťovým polem. Jeskyni tvoří svislá podzemní rozsedlina 30 m dlouhá a asi 2,5 m široká, která je na povrchu utěsněná sutí a hlínou. Poloha vchodu nad jeskyní zamezuje výměně těžšího chladného vzduchu za lehčí teplý a proto se teplota vzduchu po celý rok udržuje kolem bodu mrazu. Ze vzdušných par a prosakující dešťové vody se vytváří pohádkové ledopády, krápníky, záclony. Množství ledu ovšem není velké, přes léto obvykle částečně roztává a udržuje se jen podlahový led. Pro svoji výjimečnost byla jeskyně v roce 1966 vyhlášena chráněným přírodním výtvorem. Kdysi byla volně přístupná, ale pro poškozování ledové výzdoby neukázněnými návštěvníky a pro tání ledu v důsledku několika mírných zim, byl vchod v roce 1988 správou CHKO uzamčen. V současné době je bezprostřední okolí jeskyně ohroženo sesuvy suťového pole.

Pro mě byly Lužické hory velkým překvapením. Netušil jsem, že pohoříčko, jehož nejvyšší vrchol nemá ani 800 m.n.m., a které lze projít za pár dnů může být tak krásné. Fakt na mě udělaly velký dojem. Možná je to tím, že jsme tu byli na podzim.