Všechno to začalo telefonátem na naší oblíbenou CK Jenda z Libiny. Volal jsem skoro na poslední chvíli. Ptal jsem se na Korsiku a možnost vzít si kola. Kupodivu se ještě 2 místa našla. A začal obvyklý postup. Dlouhatánský seznam a hromadění všeho možného po koutech bytu. Když bylo vše zařízeno, zdálo se nemožné, že to všechno uvezeme na dvou kolech. Samozřejmě jsem si vytisknul z internetu zážitky jiných lidí. Byl tam jeden pojem, který se strašně líbil mé ženě: 
„Rakváči“ = osoby nad 30.

Sobota 10.6.2000 Přestože toho roku panovala koncem jara úmorná vedra a vyjížděli jsme ve 14 hod., v autobusu to docela ušlo. Cesta z Olomouce do Livorna proběhla úplně bez problémů. Mezi cestujícími byly i známé tváře. Jedna šestičlenná parta se chystala na Monte Cinto a další kopečky na GR20. Jiní měli v plánu projet co nejvíce stopem. Ze zhruba 10 cyklistů jeli 3 na Sardinii, zbytek na Korsiku.

Neděle 11.6. Ranní Livorno nás přivítalo slejvákem, naštěstí krátkým. Hned začátku jsem se dopustil menší chyby. Místo abych si koupil nejdříve lístky na trajekt, začal jsem kompletovat kola. Takže, když jsem přišel k pokladnám, měla levnější linka již zavřeno a já koupil trajekt konkurenční společnosti MobyLine, která byla asi o 7 DEM dražší. Holt za nezkušenost se platí. To jsme zjistili, až nás nechtěli pustit na trajekt, kterým jela většina z autobusu a poslali nás na druhý konec mola. Ale hlavně že jsme se nalodili a Livorno se začalo vzdalovat. Na lodi jsem poprvé a naposled použil svou oblíbenou zimní bundu. V Bastii už nesměle svítilo sluníčko. Neuvěřitelné se stalo skutkem, náš náklad byl naložen na kolech a dokonce po několika gymnastických cvicích (něco jako holubička), jsme se na kola dostali i my. Ovšem stoupavost našich „strojů“ byla nulová. Když žena vjela do tunelu za městem, nevidíc metrovou značku „zákaz vjezdu kol“, se smíšenými pocity jsem ji následoval, dumaje, jak vysoké pokuty se tu  dávají. Měli jsme štěstí, nechytli nás. Po 3 km první pláž. Kolem silnice k pláži jsou vysázeny oleandry, palmy, opuncie a další teplomilné rostliny. Bylo vidět, že se podnikatelé snaží upravit okolí pláží, ale písek a voda nic moc. A první „ničení  hmoty“. Z jídla mělo přednost to, které bylo nejtěžší  (Tím nemyslím pro žaludek): Lečo, Guláš,atd. Také staré sandály jsme zanechali u prvního koše na odpadky, jako věci zcela zbytečné. Pak jsme asi hodinu kličkovali po břehu moře, hledajíc cestu dál. V hlubokém písku se nedalo jezdit a navíc do moře ústila laguna zabraňující dalšímu postupu. Všude byly obrovské louže, asi tu včera pořádně lilo. Kolem prašné cesty rostla třtina, silná skoro jako bambus. Museli jsme se vrátit na hlavní cestu. Ale zjistili jsme, že výpadovka na jih byla nahrazena dálnicí, bez možnosti dostat se na kolech jinou cestou. Takže další tlačení kol asi tak 2 km. (Nějak jsem si namlouval že tlačení kol po dálnici není jízda). Při první možnosti jsme odbočili a brzy objevili parádní cyklostezku skoro podél moře, v délce asi 20 km. Za šera jsme postavili stan v šedém písku opuštěné pláže. Radost nám poněkud kazil  nějaký začínající rallyový závodník, který si pláž vybral jako noční tréninkový terén. Chvíli jsem dumal, jestli je náš stan dostatečně vidět, protože se skoro dotýkal písčité cesty mezi dunami. Nakonec jsem toho nechal a snažil se usnout. Naštěstí kolem 2. hodiny noční toho nechal i „závodník“.

Pondělí 12. Koupání v příjemně chladném moři. A další ničení hmoty. Mám radost z každého deka, co sníme a tudíž ubude. Za největšího vedra jsme vyjeli proti toku říčky Golo. V průvodci o něm psali hezky a hlavně ještě více se psalo o rokli Spelunca a přístavu Porto. Golo byla první naše říčka, kolem které jsme jeli od moře až k pramenům. Zpočátku to bylo po rovince. Trochu jsme museli zmírnit u 2 kostelíků, kde se konala nějaká svatá pouť, a všude chodily davy lidí a popojížděla auta. Teprve asi po 12 km začala cesta stoupat. Říčka si již vytvořila docela hluboké koryto a sotva tekla mezi velikými balvany. Silnice se houpala poněkud nad ní. Svahy byly příkré a hojně porostlé borovicemi a trnitými keři. Zatím bylo vše zelené. Na jedné zastávce, u fontány, jak tu nazývají zděné prameny, vytékající trubkou ze skály, jsme zničili další hmotu, i když nechtěně. Lékárnička a šitíčko zůstaly někde v trávě. Přesto jsme toho měli pořád strašně moc. Když kolem nás profičel cyklista jen tak nalehko, viděl jsem údiv i pobavení v jeho očích. Zmohl jsem se jen poznámku: „To čumíš, kolik toho vezem,co !?“. Po dalších kilometrech se údolí trochu rozšířilo. Když jsme odbočili na silnici směr Corte, bylo údolí ještě širší. Noc se blížila a tak v jednom stavení jsme nabrali vodu a začali hledat nocleh. Našli jsme nějakou zahradní terásku u zbytků kamenné zdi. Docela to šlo, nebýt hlasu nějakého blbého ptáka, co se monotónně ozýval zhruba v půlminutových intervalech celou noc. Ale vata to vyřešila. Ten den jsme udělali „rekord“ kolem 44 km.

Bastie se blíží. Vítej Korsiko.

Přístaviště v Bastii.

Ráno na pláži za Bastií

Ú dolí Goly asi na 30. km od moře.

Hledáme nocleh asi na 40. km od moře.

Úterý 13. Ráno jsme navařili naše oblíbené jídlo – polévku a bramborovou kaší ochucenou malou vepřovkou. Tím nám došla voda a proto jsme vyrazili dál už dopoledne. Asi po 5 km jsme odbočili na ještě užší silničku přes hory směr Porto. Silnička byla klikatá, ale kvalitní. Ale hlavně, pohledy z  ní  stály za to. Jeli jsme kaňonem, který se stále zúžoval a pro který marně hledám srovnání s tím, co jsem zatím viděl. Nejkrásnější část byla na posledních kilometrech pod přehradou. Cesta byla částečně vystřílená, částečně vyzděná ve stěně rokle. Naštěstí pro nás, byla skoro celá ve stínu. Kdyby se nacházela na opačném břehu, už bychom se pekli. Přehradní jezero Calacuccia  s čistou vodou a pěknou pláží bylo asi na 30.km úterní trasy. Cesta nás přivedla až k poloostrůvku, jako stvořenému pro stanování. Věra navíc dostala na posledních metrech defekt. (Trny tu jsou skutečně tvrdé a ostré a trnité je skoro všechno rostlinstvo) Opláchnutí ve sladké vodě přišlo skutečně vhod. Přestože jsme byli asi v 900 metrech, voda nebyla chladnější než v moři.

Vymleté koryto Goly zhruba na 60.km

Asi o tři kilometry dál. „Skočit“ pro vodu je skutečně problém.

Jezero Calacuccia – krásné místo pro nocleh (70km)

Středa 14. Jsem absolutní technický antitalent. Kolo jsem nelepil, ani nepamatuji.  Proto Věra nejdříve zkusila místního ochotníka. Ten sice nasadil náhradní duši, ale i jako antitalent jsem poznal, že ventilek skřípnutý pod okraji pláště není dobrým řešením. Marně jsem se rozhlížel. „Nebyli lidi“. Tak jsem musel hledat pomoc na konci svých paží. A začalo mé sisyfení. Asi pětkrát jsem zopakoval cyklus lepení, nasazování a proražení, sundání a případné další proražení. Čas utěšeně plynul a mráčky se postupně stahovaly. A také se kolem nás začaly toulat ojedinělé krávy a telata. Kolem 14.hodiny, s prvními kapkami deště, jsem zalézal do stanu s přesvědčením, že je zalepeno. (Zbyly mi dvě záplaty). Počasí vyslechlo mé přání, urazit ten den ještě pár kilometrů a koelm 16.hodiny se umoudřilo. Po dvou kilometrech jízdy, při focení kostelíku, choť hlásí opět prázdnou duši. Zkusila dopumpovat a ujet co to dá. Zázraky se neděly. Jedna z přečetných záplat odmítla držet. Ale dopolední „trénink“ měl něco do sebe, protože se dílo podařilo na první pokus. (A zbyla mi už poslední záplata) Jízda podvečerní horskou krajinou, ,  svlaženou deštěm, mezi limbami, jalovci a čím vším možným, s výhledy na horské štíty, byla nádherná. Konečně jsme také narazili na prasata, o kterých jsme četli a slyšeli od jiných. Malá, velká, obří. Motala se po okrajích cesty, nebo po lese kolem ní. Skoro všude byly stopy po jejich rytí. Parta motorkářů, která nás před chvíli předjela, krmila menší stádečko kusy baget. Neměli jsme jídla nazbyt a tak jsme je urychleně minuli. Jenže noc byla zase na krku. Skoro za tmy jsme našli v lese skrytou rovinku a po několika minutách odstraňování borových šišek bylo možné postavit stan. Pověsili jsme jídlo na stromy, ale prasata se během noci nekonala. Ujeli jsme jen 13 km., ale zaplať pánbůh za každý ujetý kilometr a metr stoupání.

Improvizované místo u jezera pro karavany (1) a stany (náš) a také pro celodenní lepení.

Krávy v jezeře mě sice překvapily, ale ze cvičné stěny jsem měl přímo šok.

Casamccioli – 2 km za jezerem, opět prázdná duše

Pumpování nepomáhá a tak znovu lepit. Údolí nad přehradou je široké a plné kvetoucích rostlin - 70.km Goly

Prasata a prasátka potkáte v horách skoro všude.

Takhle nějak obtěžují místní prasátka. (Ilustační foto)

Čtvrtek 15. Ráno jsem uslyšel funění. Vzbudil jsem ženu a celkem nezúčastněně sledoval, co se bude dít. Dva vyloženě zabijačkoví vepříci se ochomýtali tak 30 - 50 metrů od stanu. Ale moc si nás nevšímali. Ani moji zneklidněné ženy, která chvíli bušila hůlkou do stromku a hulákala cosi jako „huš“.  Přesto jsme urychleně sbalili a již kolem poledne byli kousek od sedla (1482mnm) a zničili další hmotu coby oběd. Parta francouzských vysokohorských turistů, jdoucích po hřebenovce GR20, zde také vařila oběd na svých plyňácích a se zájmem sledovala přípravu naších liháčů.Po jídle jsme nabrali vodu, přetrpěli poslední dva kiláky, a byli jsme nahoře. K moři jsme to měli ještě něco přes 30 km, ale z kopce. Nádhera. Skoro pořád jsme brzdili,protože z rychlostí nad 30 km jsme měli na tak přetížených kolech strach. Navíc silnice nebyla zrovna široká. Vlevo skalní stěna, vpravo Spelunca. (Asi tak 300 m hluboká rokle) a svodidla žádná, jen nizoučké zídky anebo zubaté kameny. Podvědomě nás to táhlo na půlící čáru, někdy i do protisměru. Naštěstí provoz byl skoro nulový. Sem tam jsme zastavili udělat snímečky. (Mám dojem, že jsem se zásobil působivými pohledy do propastí na zbytek života). Ke konci cesty začalo trochu mrholit, ale bylo to docela příjemné zchlazení. Přístav Porto, prý nejkrásnější na Korsice, lemovaný příkrými horami a útesy, se nezadržitelně blížil. Po čtyřech dnech jsme konečně narazili na „civilizaci“. Dokonce jsme našli český autobus a hlavně řidiče, který nám prodal 2 plechovky piva.za cenu obvyklou. Toulali jsme se Portem a hledali pláž. Nad horami se vytvořila dvojitá duha, ale v Portu bylo krásně. Konečně jsme postavili stan na pláži a dokonce jsme stihli nádherný západ slunce. Přímo do moře.

Vyhlídka asi 4 km před sedlem a 86 km od moře.

Obdoba Radegasta? Sedlo Vergio (90 km, 1482 mnm)

A jedeme z kopce. 5 km za sedlem. Mraky se opět sbíhají.

Přístav Porto mezi horami - 36km ze sedla.

Rokle „Spelunca“ je jedním z nejznámějších míst na Korsice.

Strážní věž v Portu dělí pláže na kamenitou a písečnou.

Duha nad starým Portem.

Večerní pohled od našeho stanu na portskou zátoku.

Ranní pohled na strážní věž v Portu.

Pátek 16.  Odpočívali jsme portské pláži až do odpoledne. Pláž byla místy písčitá, místy oblázková, ale voda byla mnohem čistější, než u Bastie. Na sever do Calvi i na jih do Ajaccia  je to stejně daleko - 80 km. Obě města jsou prý krásná, z obou je pro případ časové tísně, vlakové spojení do Bastie. Ale směrem na jih jsou větší pláže a placatější krajina. Na sever cesta klikatí jako pominutá, prý  vysoko nad mořským břehem. Proto jsem se rozhodl pro Ajaccio. Zajel jsem do supermarketu nakoupit něco pečiva, líh na vaření (asi 9 FF/l) a mapu jižní poloviny Korsiky. Vyrazili jsme kolem 15. hod. Stoupání na Calanches má jen 11 km délky a asi 450 m výšky, ale vedro dalo zabrat. Po pár kilometrech nás zachránila fontána. Nalil jsem do sebe spoustu vitapomeranče  a prohrabal své věci. Sbohem má stará zimní bundo, ručníku, košile,… Plná igelitka zůstala na kraji cesty. Ale moc to nepomohlo. Asi po třech hodinách jsme byli konečně u krásných skal Calanches. V restauraci, kam jezdil výletní autobus, stál nanuk typu Magnum 17 FF, ale čert s tím. Trochu focení , zastávka ve vesnici Piana a další pití. V podvečer jsme byli na nejvyšším bodu denní trasy. Hodiny v Pianě odbíjely osm. Dalších 40 minut jsme se opájeli dvacetikilometrovým sjezdem. Cesta byla bez jediného výmolu, široká, s výhledy na široká údolí. Skoro za tmy jsme projeli přístavem Cargese a asi 2 km za ním jsme po chvíli kličkování po svazích našli místo pro nocleh. K vodě to bylo kousek, ale pláž byla malá a balvanitá. Jediné vhodné místečko na stan však bylo obsazeno. Samozřejmě že účastníky našeho turnusu CK Jendy, s kterými jsme se viděli již v Portu. Náhoda je blbec. Po hmatu jsem vyřezal bodláčí z malé loučky aspoň v ploše karimatek. Nezbylo než spát pod širákem. Komáři tam naštěstí nebyli a měsíc v úplňku, se celou noc zrcadlil v zátoce. No prostě nádherný podširák.

Porto  z cesty na Calanches.

Restaurace u Calanches

Calanches - vyhlídková silnice

Nejkrásnější úsek cesty přes Calanches

Calanches - socha Satana

Sobota 17. Dopoledne jsme trávili opět ve vodě. Balvany při vodě i ve vodě znepříjemňovaly vstup a výstup z vody, ale voda byla snad ještě čistější než v Portu. Největší fuška toho dne bylo odpolední vytlačení kola z pláže na přímořskou silnici. Pak už to šlo. Po pár kilometrech se náhle otevřely pohledy na široké zátoky s nádhernými plážemi. Hned na první jsme se opět vrhli do průzračných vlnek. Pak jsme ještě nakoupili pečivo a víno. A zase subtropická flóra. Opuncie vysoké skoro dva metry, kvetoucí kaktusy podobné vánočním. U jednoho domku jsem viděl agáve chystající se ke květu. Stonek okvětí měl snad 4 metry. Blížili jsme se k dalšímu přístavu a poslední pláži před stoupáním směr Ajaccio. Ale těsně před přístavem a jeho strážní věží byla mezi balvany malá pevnůstka a u ní skrytý kousek pláže. Zapíchli jsme to na ní. Denní kilometráž – 18 km. Večer k nám přišel nějaký muž a ptal se nás, zda budeme spát na pláži. Hrklo v nás: Už nás má. Odpověděli jsme proto dost vyhýbavě, že jen tak odpočíváme. Teprve po chvilce se z příchozího vyklubal Kanaďan jménem Bill. Také padesátník. Přinesl si kolo se svou výbavičkou. Popíjeli jsme víno a upevňovali se navzájem v přesvědčení, že peníze nejsou všechno. Přesto si ztěžoval, že je na Korsice tak 2krát dráž, než v Kanadě. Utěšili jsme ho, že pro nás je tu draž asi 6krát.

Pláže za Cargese na západním pobřeží Korsiky.

Nocležiště  u pevnůstky

Na pláži Liamone

Neděle 18.  Vyjeli jsme poměrně „brzy“, ale již po 5 km jsme byli opět na pláži. Té poslední pláži před 13 km stoupání do sedla kolem 400 m. Vítr na pláži byl docela studený. Ale jakmile jsme začali stoupat, byl ten tam a vedro nás za chvilku zmohlo. Prví část jsme tlačili, pak už to bylo lepší a mohli jsme jet. Kilometr za kilometrem, odpočinek za odpočinkem. A pak zase stejná písnička. Ze sedla jsme chvíli sledovali hořící plochy v údolí a pak hurá dolů. Sice se objevilo nějaké to mezistoupání, ale Ajaccio bylo brzy na dohled. Skoro za tmy jsme našli malou plážičku přímo v městské zátoce. Pár metrů od pláží vedly hlučné silnice a úzkokolejka. Bohužel Věře začalo být špatně a tak jsme zůstali na místě. Vedro a přetížení udělaly své. A také možná tresčí játra a olej z nich. V teplém jemném písku jsme si udělali lože pod širákem.

Pondělí 19.  Věra měla svůj „den blbec“. Hledal jsem chvíli nějaké stinné místo v parčíku  u pláže, ale parčík byl jen úzký pás zeleně, hned vedle frekventované hlučné dálniční silnice. Nakonec jsem našel místečko stíněné balvany přímo na naší pláži. A objevili jsme  druhé použití karimatky – jako ochrnu proti slunci. Pak jsem zajel jsem do města, zjistit vlaková spoje a něco nakoupit. Hlavně víno pro zkrácení dne na pláži. Z historické části Ajaccia jsem nic neviděl, protože jsem sháněl obrázkovou knížku o Korsice (v angličtině). Ale takové zboží tu asi nešlo na odbyt, takže se mi to podařilo až ve čtvrtém knihkupectví.

Úterý 20. Věře bylo sice lépe, ale po jednodenním půstu jsme se neodvážili splnit poslední část svého plánu: Vyjet do nejvyššího místa železnice (asi 1100 m) a sjet zhruba 100 km do Bastie na kolech. Navíc se za kolo platilo paušálně 86 FF. V případě těžkostí, by se tedy i malý kousek cesty vlakem pěkně prodražil. (Jinak jízdné činí asi 1 FF/km). Nezbylo než zacvakat 200 FF/osobu za jízdné a kolo až do Bastie. Útulný úzkokolejný vláček si to šinul mezi horami, sem tam tunel, jeden obzvláště dlouhý. I samotná jízda mezi horami byla zážitkem. Konečně jsme byli skoro u Bastie. Přemluvil jsem průvodčí, aby nám zastavili, ještě před Bastií, protože trajekt jel až ve středu. Bohužel jsme neznali místní stanice a tak se Věra snažila vystoupit při prvním zastavení vlaku. Zůstala skřípnutá ve dveřích i s řidítky a předním kolem trčícím z vlaku ven, zatímco vlak se rozjel a jel vesele dál. Tlak dveří byl tak silný, že musel přispěchat ještě jeden cestující aby bylo možné dveře otevřít a vtáhnout kolo i Věru zpět. Pak jsme ulehčeně vystoupili asi 2 km před Bastií a našli místo na pláži. Znovu jsme si uvědomili, jak jsou pláže i voda špinavé. (Bylo to spíše organická špína z různého listí a podobně). Také proto že moře bylo neuvěřitelně mělké, ještě 200 m od břehu po pás. Poslední noc na Korsice proběhla v klidu.

Plážička v Ajaciu se stala naší cyklistickou "konečnou stanicí"

Pohled z vlaku na centrální pohoří.

Sami na „přeplněné“ zádi. Sbohem Korsiko.

Středa 21. Trajekt nám jel ve 14 hodin. A tak jsme od rána vařili, balili a mezitím se koupali. Cestu do Bastie jsme znali, ale tunel před Bastií jsme raději „obtlačili“ horem přes citadelu. Aspoň jsme poznali kousek historie Korsiky. Potvrdili jsme zpáteční jízdenku, utratili poslední drobné za ovoce a víno a trochu pokecali s ostatními účastníky turnusu, které jsme v přístavu potkali. Trajekt Mobyline jel ve 14 hod a bylo na něm  tak 100 pasažérů, tj. přesilovka personálu. Po chvilce pendlování v Livornu jsme našli "Jendův" autobus a konečně jsme mohli říci: „Sbohem Korsiko“.
P.S. Ke konci dovolené jsme si zavedli odvozený pojem:
„Super rakváči“ =  osoby nad 50.