Protože bydlíme pod Jeseníky, nedám na ně dopustit, i když popravdě řečeno jsme je v posledních létech zanedbávali. Mám rád skály, protože se krajina mění každých pár metrů. V Jesenících jsou skalky, o kterých ví jen pár zasvěcenců. Ale nic naplat, nejvíce skal je v Čechách. Adšpašské, Teplické, Prachovské, Děčínské, Kokořínské, Tisské atd. Tahle skalní města při každé návštěvě poskytují další a další překvapení.
 

 

Slovensko pro nás stále není cizina. Tatry jsou Tatry. Ale ještě více mě lákal Slovenský Ráj. Slovenský kras, Rudohoří nebo Chočské vrchy. Všechny tyhle kopečky mají neopakovatelné kouzlo.

Z Rumunska a Bulharska zatím nemám obrázky. Tam jsme byli v době, kdy jediným finančně přijatelným barevným snímkem byl diák. Ale i tak máme na Rilu, Pirin, Fagaraš, Apuseni i Retezat nádherné vzpomínky
Když čas oponou trhnul, bylo nejblíže Rakousko a Německo. Někdy mi bylo smutno, když jsem vylezl na vrchol a viděl jsem jedny "Tatry", druhé, třetí,...kam až šlo dohlédnout. Uvědomil jsem si totiž, kolik jsem toho neviděl, a také, že se to nedá stihnout.
Datum
poslední
aktualizace
01.08.2000
Ale Dolomity mi učarovaly. Vraceli jsme se do nich znova a znova.
Takové pohledy na fjordy jsme v Norsku nezažili, ale byl to zážitek. Hned několik úplně nových druhů krajiny, v srdci Evropy zcela neznámých.
O Korsice jsem neměl skoro žádné představy, a když, tak mylné. Nevím, čemu dát přednost, Norsku nebo Korsice. Obě země jsou krásné po svém.
Za ta léta jsem dospěl k názoru. Pokud má někdo rád toulání, vandrování, poznávání,... I když se to nedá stihnout všechno, chce to plánovat cesty tak, jako by nebylo "příště". A "udělat" to nejnáročnější, co se dá. Ten kdo říká: "Nejdřív to musím poznat doma", se mýlí. Doma si mohu zajet na kopečky o víkendu, jednou třeba i jako důchodce. Ale na vysoké a vzdálené hory, obzvlášť když nejsou peníze, a vše je třeba táhnout na zádech nebo na kole, je třeba kondička. A té stářím nepřibývá. A tak aspoň jeden týden v roce vyrazit za hranice. Před pár léty by mě nenapadlo, že budu mít takové zdravotní potíže, jaké mám. A proto jsem rád, že jsem poznal v rámci možností, co se dalo. Jeden můj starší kamarád, turista, s trochou nadsázky kdysi prohlásil: "Život je příliš krátký, než aby se člověk vracel."