So 1.8. - Ráno další problém s autobusem. Řidiči vařením a chlazením nápojů vybili baterky. Pro srandu králíkům se provedl pokus o roztlačení autobusu. Samozřejmě se zablokovanými koly z toho byly jen recesní fotky. Než se sehnal agregát a vodiče, bylo pozdě na výstup na Galdhoppigen,Proto jsme jeli k řece Sjoa (Šója) k peřejím Ridderspranget. Citace:"Procházka k řece, nádherná vyhlídka na peřeje a vodopád, prý z místa kousek pod vodopádem začínají jezdit vodáci - lidi jsou fakt různí (slušně řečeno). Pak jsme šli po pravém břehu kolem řeky, sbírali jsme hřiby, převážně kozáky a křemenáče - bylo jich tam tolik, že jsme brali jenom ty mladé a ti, co byli vpředu, značili pro opozdilce odbočky takovými hříbky, za které by nám v Česku pozlatili ruce. Pak jsme přešli přes most a vraceli jsme se po druhém břehu. Celkem jsme ušli asi 10 km - možná více, převážně rovinu,ale bylo to únavnější něž lozit po horách." S Věrou jsme zůstali u autobusu a po prohlídce peřejí se šli podívat po houbách. Procházka tundrovým lesem byl zážitek. Koberce bílých lišejníků a úplně neznámé kytky. Zakrslé řídké formy stromů. Ale houby bohužel nic moc. Kdosi je označil jako "Kováře". Prostě něco jako větší klouzek, trochu víc dohněda a hodně aromatický. Po návratu do kempu nastalo velké čištění hub. Vajíčka skoro došla, sádla a masových konzerv také málo, a tak se jedly skoro čisté houby. Kdekdo nabízel nezpracované houby, přece vyhodit takovou krásu se nikomu nechtělo.Pokud někdo tvrdí, že Norové nejedí houby, tak asi kecá. Oni je jen nemohou vysbírat. Při hustotě 2 lidi na km čtvereční, stačí tak jeden den na nasbírání celoroční zásoby. A to v nižších partiích rostou kvalitnější druhy, než v neobydlených horách, kde jsme byli my.

Ne 2. - Ráno jsme odjeli autobusem přes Lom do Glitterheimu. Dál byl zákaz vjezdu autobusů a řidič odmítl pokračovat, přestože Jirka se odvolával na místní informace, že těch pár kilometrů se dá. Nakonec asi po čtyřiceti minutách jsme přestoupili na kyvadlový autobus a jeli nahoru údolím k chatě Spiterstulen do výšky asi 1100 metrů. Jeli jsme krásným údolím a cestička byla tak úzká, že tam autobus sotva vešel. (Řidiči si dole přeměřili onen autobus. Měl nápravy o 1,5 metrů blíže k sobě, než náš, takže zaplať pánbůh, že jsme s ním nejeli) Citace: "Od chaty jsme začali výstup na Galhopiggen, který je nejvyšší horou Skandinávie. Počasí bylo nádherné, sluníčko svítilo, takže mi ani nepřipadlo, že musím vystoupat dalších 1369 metrů (výškových). Chvíli jsme šli do strmého svahu a pak přes hřebeny nahoru. Byla to nádhera, zvláště při přechodech sněhových polí, cítil jsem se fantasticky - tam jsem pochopil, co táhne Messnera a spol. do Himalájí. Byly tam cestou tři pěkné vrcholy, musel jsem nahoru a dolů až jsem byl konečně nahoře u chaty. Z vrcholu byl nádherný výhled na celý Jotunheimen. Protože jsme tam byli z našich první,nechali jsme se vyfotit od Švédů. Nahoře studeně foukalo, bunda se hodila. A další docházeli a po chvíli jsme to otočili a cesta zpět nebyla špatná. Bylo na našem výběru jestli prudký ledový / sněhový svah sjedeme po nohách (či zadku) nebo ho seběhneme a budeme riskovat pád. Sešup byl rychlý a nádherný. Zbytek cesty po balvanech a suti už nebyl tak rychlý, ale i ten nakonec skončil. Ve vedlejším údolí byl ledovec ale na něj už nebylo kdy, snad až příště" Slávek a Zdenka neměli zrovna vysokohorské vybavení. Mysleli, že jedou na vcelku normální poznávací zájezd. A tak se šli podívat na onen ledovec ve vedlejším údolí. Já se zase vydal po stopách ostatních. Každým krokem jsem měl hezčí rozhled po polozasněžených vrcholech. Během tří hodin jsem se vyšplhal s bídou na horní okraj údolí. Před sebou jsem uviděl sněhové plato a teprve daleko nad ním první z vrcholů. Ale i tak to byla nádhera. A zase pomalu dolů. První divočáci mě předbíhali již po hodině sestupu, ale většina přišla později. S Žilkovými jsem vylezl pár metrů nad horské hotely a při svačině jsme sledovali jednotlivé zájezdníky, jak scházejí z protějšího svahu. . Místní autobus měl trochu zpoždění, ale přijel.

Po 3. - Protože většina z nás potřebovala dokoupit jídlo a vyměnit peníze, šli jsme ráno skoro všichni do Vagamo na nákupy a do směnárny. Po návratu v 9:45 jsme vyrazili vstříc dalším krásám Norska. Jeli jsme do městečka Gjendesheim a tam většina nastoupila na loď a po jezeře Gjende (884 m. n. m.) jela asi 20 minut do přístavu Murumbu, který je asi v polovině délky jezera. Citace: "Vystoupali jsme asi o 700 m a vydali se krásnou hřebenovkou zpět do Gjendesheimu. Opět bylo krásné počasí - jen trochu studenější vítr. Mraky se honily dost vysoko a výhled na okolní údolí a jezera a hory byl opět norský, to znamená krásný. Asi v polovině cesty jsme se dostali k jezeru Bessvatnet, které leží v nadmořské výšce 1373 m. Kolem něj jsme museli vystoupat přes úzký hřebínek Bessegen. Byl opravdu dost úzký a opačným směrem bych ho s báglem jít nechtěl. Potom ještě kousek nahoru a kolem pyramidy z kamenů, kterou vytvořili turisté, dlouhý sestup zpět do Gjende a ještě asi 2 km po silnici k parkovišti Brdheimsenteret." Jako již tradičně, Žilkovi šli kolem jezera a já se vydal do kopce naproti přechodníkům. Vítr byl skutečně nepříjemný. Zato viditelnost byla nádherná. Obrovská plochá údolí zarostlá řídkými severskými lesy, široké stužky řek a zrcadla jezer. Chtěl jsem aspoň zahlédnout nejkrásnější místo přechodu, kde jedno jezero se skoro dotýká druhého, ale mezi nimi je 200 m výškový rozdíl. Bohužel, bylo to dál, než jsem myslel. A tak jsem se musel spokojit jen s pohledy na jezero Gjende a vrátit se zpět. Na parkovišti bylo velké focení. Křemanáče, autobus a my. Po focení si pár zájemců vzalo několik menších křemenáčů, zbytek skončil v odpaďáku. Opravdu už nebylo z čeho vařit. A jedno vajíčko stálo kolem 10 Kč.

Út 4. - Citace: "Jako každý den ráno odjezd autobusem směrem na Lom a pak nahoru na náhorní plošinu do výšky 1415 metrů kolem chaty Galdebergshytta a zase dolů údolím Bergsdalen k fjordu Lustrafjord. Je to konec nejdelšího fjordu Sognefjord, který je dlouhý asi 200 km, takže i když jste hluboko ve vnitrozemí, jste u moře. Jeli jsme po úzké (jak jinak) silnice na břehu, bylo i několik tunelů,projeli městečkem Luster a pak zahnuli kolem dalšího ramene fjordu, které se jmenovalo Gaupnefjord a dojeli do městečka Gaupne. V informačním středisku jsme nabrali mapky a letáčky a autobusem pokračovali dále údolím Jostedalen k ledovcovému jezeru Negardsvatnet. Po vystoupení, kdo chtěl mohl za poplatek jet lodí přes jezero k jednomu z nejnavštěvovanějších ledovců Nigardsbreen. Je to malý výběžek největšího evropského ledovce na kontinentu, který se jmenuje Jostedalsbreen a měří asi 500 km2 a největší síla ledu je až 320 metrů. Po necelé hodince chůze přes potoky a jiné srandy k čelu ledovce, jsme stáli před krásně modrou horou ledu, ze které vytékala divoká řeka do jezera (které bylo ještě v roce 1900 zaledněné celé). Cesta po ledovci je možná s mačkami, cepínem a s helmou. Pár od nás toto mělo a měli hlavně výmluvného průvodce Jirku, který namluvil Norům, že tito čtyři vybraní sportovci jsou čeští horolezečtí reprezentanti a chtějí fotit reklamu na batohy. A tak měli vstup zdarma. Po návratu kluků z ledovce jsme se vydali stejnou cestou zpět k autobusu." P.S. Protože břehy jezera byly šikmé a vyhlazené ledovcem, jel jsem přes jezero a zpět lodí. Na zpáteční cestě autobusem, se počasí se zhoršilo a foukal studený vítr. Vzpomněl jsem si na partu cyklistů, která musela v tomhle počasí jet od moře až na 1400 m. Nám stačilo, když jsme se na chvíli zastavili na hygienickou zastávku. Za chvilku jsme byli zmrzli na kost. Ten den jsme najezdili asi 8 hodin. Vybraní zájemci si na raftu sjeli kousek Sjoi a byli náramně spokojeni, ale litovali, že na to měli málo času.

St 5. - Počasí nebylo nejlepší, a v podstatě jsme splnili turistický program zájezdu, takže se jelo do Lomu prohlédnout si starodávný kostelíček. Bohužel se v něm konal pohřeb, proto jsme si kostelíček prohlédli jen z venku. Moc se nám líbil i přilehlý hřbitůvek. Na posečené trávě jen jednoduchý kříže s miniaturními záhonky květin, Žádné betonové obrubníky, nebo něco takového. Protože nám došel chleba, šli jsme do samoobsluhy. Koupili jsme jen pár věcí. Chleba, nějakou zeleninu, ovoce, čaj, kafe a krevetový salát. Zbytek času jsme strávili prohlídkou prodejny - výstavky šperků a minerálů. Odpoledne byla vycházka po okolí našeho kempu na Vole a Bravo, ale já si dal klid na lůžku. Nahoře prý byly nádherné rozhledy, fukejř a zase hromady hub.To byl poslední den v horách.

Čt 6. - V 9.00 jsme vyjeli zpět podél řeky Otty do Lillehammeru. Než jsme s Věrou uvařili oběd, parta již šlapala na prohlídku olympijských můstků. Já se chtěl podívat do slavného skanzenu, který založil místní lékař již v minulém století. Bylo to velice zajímavé. Prohlídka s louskáním anglických popisů exponátů zabraly celé odpoledne. Na poslední chvíli jsme doslova proběhli novou expozici souhrných dějin Norska od pravěku až po olympijské hry. Působivě aranžované a ozvučené expozice o dobách morových pohrom, chudoby a masové emigrace do Ameriky, i obou válek by si zasloužily více času, než jsme měli. Asi po hodině jízdy jsme dojeli do kempu Brotum, umístěném v lese kousek od jezera Mjosa. Přestože trochu zapršelo, naposled se houbařilo.

Pá 7. - Vstávali jsme nezvykle brzo, ve 4:00,.protože odjezd byl v 6:00. Do Osla jsme přijeli kolem půl desáté. Nejdříve jsme zajeli na poloostrov Bygdoy, kde jsou nejznámější Norská muzea. Někteří začali muzeem vikingských lodí. Většina začala prohlídkou muzea lodi Fram. V dětství jsem hltal příběhy o Nansenovi, Amundsenovi a objevitelských cestách kolem obou pólů. Teď jsem procházel maličkou lodí, která tolik vydržela. Pak prohlídka Námořního muzea. Nejnádhernější byl film promítaný na široké několikadílné panoramatické plátno. Letecké záběry tajily dech. Zrychlené záběry z lodí nezůstávaly pozadu. Do muzea Kon-Tiki šli jen někteří. Teprve pak jsme přijeli do přístavu a prohlídli si starou pevnost nad ním. Z posledních sil jsme s Věrou prošli etnografickou část městského muzea, a pak Věra dospávala na trávníku parku pod hradem. Ve čtyři odpoledne jsme vyjeli na jih. Cesta byla kapitola sama pro sebe. Ve 22.00 hodin jsem se probral s dřímot a spatřil, jak u nedaleké benzinky uléhá kolo z našeho autobusu. Pomocníci posbírali pár matic a následovalo asi 20 km do nejbližšího servisu.

Oslo - radnice

So 8.. Po půlnoci se zase pokazil alternátor. Řidič neměl nářadí, montérky ani solvínu. Jen díky šikovnosti Vaška Klicha a Roberta Lichnovského jsme dojeli na trajekt, i když se zpožděním. Museli jsme jet až dalším spojem. Na palubě byla mnohem větší zima než při první plavbě. Přesto jsme se trochu vyspali. Co jsme ušetřili na vodě (trať byla kratší - do Sasnitze), jsme ztratili pasovou kontrolou a jízdou po úzkých a přecpaných silnicích do Polska. Okolo Štetína jsme beznadějně zabloudili. Další skoro hodinová sekyra. Přes Polsko jsme toho měli plné zuby. Zlatá Karosa. Tenhle autobus měl sice záchodek, ale raději nepoužívat, ale prostor pro nohy skoro žádný. Div jsme neměli kolena u brady.

Ne 9. Kolem půl páté jsme konečně v Krnově. V pohodě jsme vybalili a rozloučili se s autobusem. Mezitím nám ujel spoj na Břidličnou. Zatímco Věra leží na nádražní lavičce, dávám si po dlouhé době čepované pivo v absolutně prázdné nádražní restauraci. Po chvilce jízdy jsme v Bruntále a opět čekáme. Teprve kolem poledne jsme doma. Honem honem hygienu, kafe, čaj, a hurá do postele.