Již před sto lety, v roce 1894, popsal Boettger podle jediného lihového preparátu druh Phelsuma breviceps. Jako terra typica je u tohoto jedince dosti nepřesně uveden “jižní cíp Madagaskaru”. O jedenáct let později nalezl Voeltzkow další tři samce poblíž jezera Tsimanampetsotsa (nyní rezervace), asi 80 km jižně od města Toliara (jihozápadní Madagaskar). Poté upadla tato zajímavá felsuma v zapomnění, až teprve v roce 1988 ji spatřil pan Gerhard Hallmann v přístavním městě Toamasina, na vlhkém východním pobřeží Madagaskaru, tedy téměř na druhém konci ostrova v naprosto odlišných bioklimatických podmínkách. Patrně sem byla zavlečena lodní dopravou z Toliary (Hallmann 1993).
Na jaře roku 1993 jsem s expedicí LEMURIA navštívil mimo jiné též jihozápad Madagaskaru. Přibližně 2 km severovýchodně od vesničky Itampolo (tj. asi 60 km jižně od jezera Tsimanampetsotsa) jsme v prostoru tzv. trnitého buše (FOTO) nalezli jeden exemplář Phelsuma breviceps. Meier (1993) uvádí, že Phelsuma breviceps je úzce vázána na sukulent Euphorbia stenoclada, který tvoří v pobřežních oblastech především mezi vesnicí Beheloka a jezerem Tsimanampetsotsa rozsáhlé porosty. “Naše” felsuma však obývala třímetrový stromek blíže neurčeného druhu z čeledi Mimosaceae. Ne této lokalitě se E. stenoclada vůbec nevyskytovala.
Phelsuma breviceps je asi 8 cm dlouhý, zavalitý denní gekon. Na první pohled upoutá svou krátkou tupě zakončenou hlavou s výraznýma očima. Je zajímavé, že 90 % všech pozorovaných exemplářů mělo regenerát ocasu (Hallmann, 1993). Tak tomu bylo i u námi nalezeného exempláře. Též kůže na zádech se v nebezpečí snadno odděluje. Důležitým znakem této felsumy je příčná řada 4 velkých submaxillárií na bradě.
Ohledně zbarvení existuje více výkladů, které jsou způsobeny schopností rychlé barvoměny této felsumy. Schmidt (1992) uvádí základní podklad světle šedý, Bouttger v originálním popisu olivově šedý a Mertens (cit. Meier 1993) olivově zelený až šedohnědý. Námi pozorovaný jedinec měl aktivní základní zbarvení jasně hnědé. Středem hřbetu se táhne nevýrazný světlý proužek. Světlé skvrnky, kterými je tělo poseto, jsou za mlada ještě výraznější a jsou seřazeny do podélných řad. Od nosních otvorů se přes oko až na konec hlavy táhne tmavý proužek.
Kmeny stromů a sukulentů jsou v trnitém buši často porostlé mnoha druhy lišejníků a na nich je Phelsuma breviceps díky svému zbarvení nenápadná. Pokud je tato felsuma vylekána (např. odchytem), dokáže zmenít barvu na světle šedou až “vyšisovanou”. Ani v terériu pak již nedosáhne svého původního zbarvení. Díky tomu, že jsme felsumu nechytali, podařilo se nám ji pravděpodobně poprvé vyfotit v jejím přirozeném zbarvení.
O biologii tohoto druhu není zatím mnoho známo. Podle Meiera (1993) snáší svá vejce mezi trny Euphorbia stenoclada, kde jsou vystaveny dennímu světlu. Vejce mají velmi hladký, jakoby vyleštěný, povrch, což je jistě ochrana proti vysychání (denní teplota během jižního léta běžně přesahuje 40 °C ve stínu a to při velmi nízké relativní vzdušné vlhkosti). Dle písemného sdělení Gerharda Hallmanna bylo v roce 1992 odchyceno německými herpetology deset párů Phelsuma breviceps, které jsou nyní chovány v teráriích v Německu. Jelikož se jedná o klidný a zajímavý druh felsumy, lze jen doufat, že se odtamtud časem rozšíří i do našich chovů.

LITERATURA
Hallmann G., 1993: Bemerkenswertes Wiedersehen mit dem Kurzkopf-Taggeckos Phelsuma breviceps Boettger 1894. Elaphe NeueFolge 1, 3
Meier H., 1993: Neues über einige Taxa der Gattung Phelsuma auf Madagaskar, mit Beschreibung zweier neuer formen. Salamandra 29, 2: 119-132
Schmidt W., 1992: Neu- und Wiederentdeckt - Reptilien und Amphibien von Madagaskar. DATZ 45, 5: 280