Před 165 miliony lety (tedy v době vzniku samostatné jižní Ameriky) se od prakontinentu Gondwana, přibližně v oblasti dnešního somálského plató, začala oddělovat kra zahrnující Madagaskar a Indický subkontinent. Indie se posléze odtrhla a Madagaskar dodnes putuje jihovýchodním směrem rychlostí 1,7 až 1,8 cm za rok. Díky dlouhodobé izolaci se madagaskarská fauna a flora vyznačuje vysokým stupněm endem
ičnosti. Na ostrově zcela chybějí velcí savci. Největší šelmou je fosa Cryptoprocta ferox, dorůstající přibližně velikosti kočky. Absence významnějších predátorů, velká škála bioklimatických zón (od aridních oblastí po území s ročním úhrnem srážek až 9000 mm, od teplých nížin po chladné horské masivy) a rozmanitost biotopů (polopouště, deštné horské i nížinné pralesy, poloopadavé lesy, savany s termitišti a baobaby, travnaté náhorní plošiny atd.) způsobily obrovský rozmach obojživelníků a plazů. Na ostrově žije asi 150 druhů obojživelníků, z nichž pouze dva druhy nejsou endemické (Limnonectes tigerinus a Ptychadena mascareniensis) a přibližně 286 druhů plazů, z toho je 95% endemických (GLAW, VENCES 1992). Uvádím přibližná čísla proto, že každý rok jsou na Madagaskaru objevovány nové druhy, nemluvě o časté revizi taxonů stávajících. S biologickou expedicí LEMURIA jsem v roce 1993 navštívil rozličné biotopy takřka po celém Madagaskaru.Nejzvláštnější, ale také jedním z nejhůře přístupných míst je pás
trnitého buše podél jihozápadního pobřeží Madagaskaru. Z klimatického hlediska se jedná o nejsušší oblast na ostrově, vyznačujícím se obdobím sucha trvajícím 9 až 11 měsíců (BATTISTINI R., RICHARD-VINDARD G., 1972). Veškeré roční srážky, které dosahují v průměru 350 mm, spadnou během několika bouřek v prosinci až únoru. V té době můžeme také zaznamenat nejvyšší teploty, které během dne přesahují 40 °C a v noci klesají asi na 25 °C. Trnitý buš roste na vápencovém a lateritovém podkladu. Místy zcela chybí bylinné patro. Porost je tvořen zejména xerofytními rostlinami z čeledí Didiereaceae, Euphorbiaceae, Bombacaceae, Apocynaceae, Burseraceae, Mimosaceae, Cesalpiniaceae a dalších. Naprostá většina rostlin je otrněná a tak průchod tímto rostlinným společenstvem je velmi obtížný, často zcela nemožný. Při procházení vegetací často narážíme na velmi pevné sítě endemického pavouka Nephila madagascariensis. Staví je svisle ve volném prostoru mezi dvěma či více keři, často od sebe vzdálenými dva až tři metry. Pavouků žije na celém Madagaskaru více než 400 druhů. Nalezli jsme i jeden druh pavouka, který věšel staré ulity oblovek pomocí pavučinových vláken na keře několik desítek centimetrů nad zemí. Poté je využíval jako úkrytu. Madagaskar obývá několik desítek endemických rodů štírů. Na jihozápadě jsme pod kameny a pod kůrou nacházeli druh Opisthacanthus madagascariensis. Není zde vzácností potkat jediného švába na světě, který dokáže stridulovat – deseticentimetrový druh Gromphadorrhina portentosa. Na Madagaskaru jsou obojživelníci (Amphibia) zastoupeni pouze řádem žáby (Anura). Na jihozápadě ostrova žijí hlavně druhy přizpůsobené k existenci v aridním prostředí. Jediný zástupce rodu Boophis, který je znám z této oblasti je Boophis tephraeomystax (Duméril 1853). Dobu sucha přečkává v paždí listů, teprve v období dešťů jej můžeme nalézt i během dne. Je to maximálně 7 cm velká, světle hnědá žába se dvěma podélnými žlutými pruhy a světle žlutými skvrnami na bocích a tmavě hnědými skvrnami na zádech. Z čeledi Ranidae se tu můžeme setkat s druhem Ptychadena mascariensis (Duméril et Bibron 1841), který obývá prakticky celý Madagaskar, a s druhem Tomopterna labrosa Cope 1868. V “jezerní” rezervaci Tsimanampetsotsa žije hrabavý druh Dyscophus insularis Grandidier 1872. Z rodu Scaphiophryne se životu v suchém prostředí nejlépe přizpůsobily S. brevis (Boulenger 1896) a S. calcarata (Mocquard 1895). Obě mají velmi dobře vyvinuté patní hrboly, důležité k zahrabání v období sucha. Poměrně nedávno nalezl G. Gottlebe 20 km jihovýchodně od města Toliara nový druh rodu Mantella, který byl popsán jako Mantella expectata Busse et Böhme 1992. Je velmi pěkně zbarvená: záda má zeleno-žlutá, boky černé a končetiny modré. Krokodýl nilský Crocodylus niloticus Laurenti 1768, malgašsky “voay”, býval do konce 19. století na Madagaskaru velmi hojný a na mnoha místech dokonce uctívaný jako božstvo. Během kolonizace začal být pronásledován a po vyhlášení samostatnosti byl malgašským zákonem z roku 1962 označen za škodlivý druh. Tento zákon stále platí, přestože je dnes krokodýl na ostrově velmi vzácný. Na jihozápadě podle sdělení Malgašů žije prý na horním toku řeky Onilahy. Ve vodách Indického oceánu a Mosambického průlivu žije pět druhů mořských želv: Chelonia mydas, Eretmochelys imbricata, Lepidochelys olivacea, Dermochelys coriacea a Caretta caretta. Posledně jmenovanou, karetu obecnou, jsme viděli v rybářské vesničce Beheloka, kde si s ní na břehu hrály domorodé děti. Na jihozápadě Madagaskaru se vyskytují dva druhy suchozemských želv. Úzký pás pobřeží šířky 10 až 50 km od Morombe na severu po Amboasary na jihu obývá ve třech poddruzích Pyxis arachnoides Bell 1827. Karapax dospělé želvy měří jen 15 cm. Přední část plastronu má pohyblivou, takže dokáže dokonale schovat přední nohy a hlavu. Nejdokonaleji je tato schopnost vyvinuta u jižních populací, směrem k severu je pohyblivost nižší a většina jedinců nejsevernějšího poddruhu P. a. brygooi plastron uzavřít nedokáže. O její biologii je dosud velmi málo známo. Samice snáší jedno velké vejce (25-30 x 33-35 mm), ale počet snůšek do roka nebyl zjištěn (KUCHLING G.,1989). Během našeho desetidenního pobytu v oblasti jejího výskytu jsme našli pouze tři jedince jižně od vesnice Beheloka. Mnohem početnější je Astrochelys (Geochelone) radiata (Shaw 1802), nádherně zbarvená, mohutná (délka karapaxu kolem 38 cm, váha 13 kg) želva (FOTO). Během letních měsíců,t.j. v prosinci až únoru, tráví většinu dne v úkrytu. Za potravou vychází podle našich pozorování až po 16. hodině a pase se do setmění (kolem 18. hodiny). Požírá trávu, listí na nízkých keřích a spadané plody. Samice snáší 2-12 vajec, z nichž se po 69 až 231 dnech (v závislosti na teplotě) líhnou až čtyřcentimetrová mláďata. A. (G.) radiata zasahuje svým rozšířením od pobřeží až 100 km směrem do vnitrozemí, ale severní hranicí jejího areálu je již řeka Onilahy. Dříve byl areál jejího výskytu takřka dvojnásobný, ale v 18. a 19.století byla coby vyhledávaná potravina vyvážena v hojném množství na nedaleké souostroví Maskarény. Dnes je jen výjimečně lovena pro maso, hlavní nebezpečí pro ni představuje obchod se zvířaty. Na vlastní oči jsme v parku Ivoloina poblíž Tamatave viděli stovky želv zabavených během několika posledních měsíců malgašskými úřady na letišti v Antananarivu. A. (G.) radiata je uvedena v příloze 1 CITES.S prvními plazy jsme se setkali již v Toliaře. Stejně jako všude jinde na Madagaskaru, i zde s námi obývali hotelové pokoje gekoni
Hemidactylus mabouia (Moreau de Jonnes,1818). Tito kosmopolitní gekoni se totiž vyskytují hlavně v lidských sídlech. Mají převážně noční aktivitu, kdy pod lampami loví hmyz, ale není vzácností tohoto gekona potkat i ve dne. Na Madagaskaru bylo dosud popsáno osm druhů gekonů rodu Paroedura (dříve zahrnutých do rodu Phyllodactylus). Nejznámnější z nich je až patnácticentimetrová Paroedura pictus (Peters, 1854), která obývá suché oblasti na západě a jihu ostrova. Přestože je považována za hojnou, spatřili jsme během nočních exkurzí pouze jediný exemplář a to v osadě Ejeda. Žije terestricky, zatímco jiný druh, Paroedura bastardi (Mocquard, 1900),jsme našli ve dne pod kůrou ve výšce cca 1,5 m nad zemí. Další, pravděpodobně nový druh jsme objevili 2 km severovýchodně od vesničky Itampolo. Asi 5 cm velký šedý gekonek s krátkým tlustým ocasem a nápadně zvednutou hlavou byl přes den zalezlý pod kamenem. Přímé slunce mu evidentně nedělalo dobře. Žije pravděpodobně výhradně terestrickým způsobem života. Z denních gekonů rodu Phelsuma vyniká svým mohutným vzrůstem až 28 cm velká Phelsuma standingi Methuen et Hewitt,1913. Ještě nedávno téměř neznámá felsuma se poslední dobou stává středem zájmu obchodníků se zvířaty. Podobně jako ostatní felsumy ze suchých oblastí je zbarvena převážně šedě a šedohnědě, nesetkáme se u ní vůbec s červenými skvrnami a zelená barva se vyskytuje jen sporadicky. Až do 70. let byla tato felsuma známa pouze ze tří exemplářů. Mnohem menší, osmicentimetrová Phelsuma breviceps Boettger, 1894 byla znovuobjevena dokonce až v roce 1988. Lze to jistě přičíst nesnadné dostupnosti trnitého buše. Phelsuma leiogaster Mertens, 1973 byla původně popsána jako poddruh Phelsuma lineata Gray, 1842. Nyní má kromě nominátního poddruhu ještě další dva: P. leiogaster isakae Meier, 1993 a P. leiogaster trautmanni Meier, 1993. V okolí Toliary se vyskytuje pouze nominátní poddruh (několik jedinců jsme viděli přímo v Toliaře při společném lovu s gekony H. mabouia), ostatní dva byli nalezeni v okolí Taolanara (franc. Fort Dauphin) na jihovýchodním Madagaskaru. V okolí Toliary žije ještě drobná stříbrošedá Phelsuma mutabilis (Grandidier, 1869). Chameleónem s největším areálem rozšíření na Madagaskaru je bezesporu Furcifer lateralis (Gray, 1831). Setkali jsme se s ním několikrát navečer u Itampola, v Toliaře a jižně od Betioky, kterak v trávě a na nízkých keřících pátrá po potravě. Zajímavé je, že jsou na Madagaskaru zastoupeny i dvě typicky novosvětské plazí čeledě – Iguanidae a Boidae. Leguánci Chalarodon madagascariensis Peters, 1854 hojně obývají rozličné biotopy na jihozápadě Madagaskaru a hrají zde podobnou roli jako v Evropě lacertidi. Lze je pozorovat po celý den, jak hbitě pobíhají po zemi, loví drobný hmyz a navzájem komunikují trhavými pohyby hlavy. Při pózování rádi vyhledávají vyvýšená místa, jako například termitiště (ta zde dosahují výšky jen kolem půl metru). Jsou to velmi aktivní, až éterická zvířata, dokonce i jejich kopulace trvá přibližně jen 5 sekund. Samice snášejí v období prosinec až březen dvě vejce, která zahrabají do písku. Mláďata dosahují pohlavní dospělosti již ve stáří jednoho roku, z čehož lze usuzovat na krátkověkost chalarodonů. Dorůstají velikosti kolem dvaceti centimetrů. Rod Oplurus zahrnuje šest druhů obývajících západní a jižní Madagaskar. Všechny jsou mohutnější než chalarodoni a dosahují podle druhu délky 25 až 37 cm. Oplurus cuvieri (Gray,1831) a Oplurus cyclurus (Merrem,1820) se od ostatních madagaskarských leguánů nápadně liší krátkým a výrazně ostnitým ocasem. O. cyclurus je poměrně hojný, i když na rozdíl od chalarodonů žije samotářsky. Často jsme se s ním setkávali v trnitém buši jižně od Toliary. Obývá starší kmeny, na nichž se přes den ve výšce přibližně 150 cm vyhřívá a zároveň hlídá své teritorium. Další čtyři druhy: O. quadrimaculatus C. & A.Duméril, 1851, O. saxicola Grandidier, 1869, O. grandidieri Mocquard, 1900 a O. fierinensis Grandidier, 1869 preferují skalní biotopy. Všechny druhy rodu Oplurus snášejí menší vejce než chalarodoni, ale v jedné snůšce jich je až šest. Endemické rody Tracheloptychus a Zonosaurus patří do čeledi Gerrhosauridae (někdy uváděné jako podčeleď náležející do Cordylidae). Na rozdíl od většiny afrických zástupců čeledi Cordylidae jsou patrně všichni vejcorodí. Trnitý buš na jihozápadě Madagaskaru obývají oba druhy rodu Tracheloptychus: T. madagascariensis Peters, 1854 a T. petersi Grandidier, 1869. Jsou to asi dvacet centimetrů velcí ještěři vyhledávající písčité lokality. Ze třinácti druhů rodu Zonosaurus jsme se zde setkali se dvěma: Z. karsteni (Grandidier, 1869) a Z. quadrilineatus (Grandidier, 1867). Z. karsteni obýval savany přilehlé z vnitrozemí k trnitému buši (mezi osadami Ejeda a Betioky), zatímco velký druh Z. quadrilineatus jsme našli přímo v trnitém buši severně od Toliary. Z. quadrilineatus je statný, přes třicet centimetrů dlouhý ještěr se čtyřmi žlutými podélnými pruhy na zádech a množstvím nepravidelných světlých skvrnek na bocích. Podklad je černý. Ještěři odpočívali během poledne v chatrném stínu téměř holých keřů a nechali nás přiblížit na vzdálenost cca 30 cm. Poté až překvapivě hbitě prchali o několik metrů dále, kde se situace opakovala. Čeleď Scincidae je na Madagaskaru zastoupena dvěma podčeleděmi: Lygosominae (s rody Mabuya a Cryptoblepharus) a Scincinae (se sedmi endemickými rody). Na hranici trnitého buše a savany jsme se setkali pouze s druhem Mabuya aureopunctata (Grandidier,1867). Obývala hromadu kamení ve stínu stromů. Všichni madagaskarští hadi náležejí do čeledí Boidae, Colubridae a Typhlopidae. Z hroznýšovitých hadů je na ostrově nejhojnější Sanzinia madagascariensis (Duméril & Bibron, 1844). Přestože je známa jako obyvatel humidních oblastí, byla nalezena i suchém jihozápadě (Glaw F., Vences M. 1992). Z hroznýšů je tu však mnohem typičtější Acrantophis dumerili Jan, 1860. Zajímavý je rozdílný přístup domorodců k těmto přibližně dvoumetrovým hadům. Na západním pobřeží u Mahajangy je chovají k lovu myší a potkanů, zatímco na jihu u Taolanara se jich domorodci jiného kmene bojí a zabíjejí je. Z vlastní zkušenosti však mohu říci, že to není na Madagaskaru běžný případ. Během putování takřka po celém ostrově jsme se nikde nesetkali s projevy agresivity vůči hadům (jak je známe z jiných zemí). Problémy Madagaskaru jsou spíše jinde (vypalování lesů, prodej plazů domorodci turistům apod.). Z užovkovitých hadů (Colubridae) je v trnitém buši bezkonkurenčně nejhojnější až třičtvrtěmetrový, štíhlý Mimophis mahfalensis (Grandidier, 1867). Svým habitem i způsobem života se velmi podobá hadům rodu Psammophis. Jeho hlavní potravou jsou leguánci Chalarodon madagascariensis. Potkávali jsme ho hlavně dopoledne mezi 8. a 10. hodinou a večer před setměním. Noční aktivitu mají hadi rodu Madagascarophis. Trnitý buš obývají zejména dva druhy: M. meridionalis Domerque, 1987 a M. ocellatus Domerque, 1987. S posledně jmenovaným jsme setkali v okolí Ifaty. Hadi rodů Mimophis i Madagascarophis patří do podčeledi Boiginae, jejíž zástupci tvoří cca 40 % všech madagaskarských hadů. Na Madagaskaru nežijí korálovcovití, zmijovití ani chřestýšovití hadi, ale i opistoglyfní bojgy mohou být nebezpečné člověku. Z Madagaskaru sice není znám žádný letální případ uštknutí, což však díky nedostupnosti mnoha oblastí a následkem toho nedostatku informací, nemusí znamenat, že k žádným vážným následkům nedošlo. Zkušenosti s africkými bojgami nás nabádají k opatrnosti i při zacházení s jejich madagaskarskými příbuznými. Francouzský herpetolog Ch. A. Domerque, který dlouhodobě působí v Antananarivu a v Toliaře, nás přímo varoval před uštknutím hady rodu Madagascarophis. Hovořil o velkých bolestivých otocích. Jeden z nejrozšířenějších hadů Madagaskaru mohutný Leioheterodon madagascariensis (Duméril, Duméril et Bibron, 1854) z podčeledi Lycodontinae nechybí ani na jihozápadě ostrova. Spolu s ním tuto oblast obývají i zbylé dva druhy rodu L. modestus (Guenther, 1863) a L. geayi Mocquard, 1905. Přestože se jedná o hady bez jedových zubů, mají žlázy produkující jed v němž byly zjištěny haemolytické složky (GLAW et VENCES,1992). Madagaskarská příroda je nesmírně zajímavá a dosud málo probádaná. Za poslední desetiletí bylo objeveno mnoho nových druhů žab, plazů a dokonce i dva druhy tak velkých zvířat jako jsou lemuři. Bohužel devastace biotopů tu stále probíhá velkým tempem, vypalováním lesů dochází k oddělování jednotlivých populací a tím jejich větší zranitelnosti. Pak může k nenávratnému zmizení druhu přispět i činnost obchodníků se zvířaty, kterých je na Madagaskaru několik desítek. Že se jedná o lukrativní obchod dokumentují čísla, která zjistili pracovníci IUCN. Domorodec dostane třeba za odchycenou felsumu v přepočtu 0,03 USD, obchodník 13 USD a v USA je ta samá felsuma nabízena za 75 USD. Komentáře netřeba.Napsal a vyfotografoval Jiří BÁLEK
(uveřejněno v časopise Akvárium terárium)