Poslední aktualizace

Itálie

Madonna di Campiglio, Pinzolo - únor 2002

Nadmořská výška: 1500 - 2500 m. n. m

V únoru roku 2002 se nám po několika letech, kdy jsme se s Itálií trošku míjeli, podařilo vyrazit do střediska Pinzolo a Madonna di Campiglio... Původně jsme sice mířili do jiného střediska, ale vzhledem k nepříznivým okolnostem, které zájezdu předcházely, padla volba právě na Madonnu. Popravdě řečeno, nelitovali jsme. Madonna di Campiglio patří podle tvrzení průvodců, časopisů i místních obyvatel mezi luxusní střediska. Tím je míněna především úprava sjezdovek. Přímo na místě jsme zjistili, že i v této letošní, na sníh (alespoň tady) poněkud skoupé zimě, byly podmínky přímo vynikající. Pravda, sem tam se objevil i nějaký kamínek, ale to opravdu jen vyjímečně. Cesta do Itálie probíhala v pohodě díky doprovodu, řidiči i autobusu Neoplan. Za dvanáct hodin jsme se ocitli v malebném městečku Pinzolo - Carisolo, kde jsme byli ubytovaní v krásném a moc příjemném hotelu Denny, přibližně třináct kilometrů od Madonny. Vládla zde přátelská atmosféra a kuchyně byla výborná a vydatná. A víno? To nepotřebuje komentář, protože se chválilo samo. V Pinzolu jsme také zahájili (a v závěru týdne také ukončili) putování po zdejších sjezdovkách a mohli jsme se kochat krásami Dolomit a pohoří Brenta. Sjezdovek je v Pinzolu asi 30 km, jsou příjemné, bezvadně upravené a nabízí několik tratí všech stupňů obtížnosti. Poté, co jsme zahájili v Pinzolu, měli jsme možnost prožít i tři nádherné dny plné čerstvého prašanu ve středisku Madonna di Campiglio. Zde se nám nabízelo okolo 80 km opět skvěle upravených sjezdovek a bylo si opravdu z čeho vybrat. Zvláště vrchol Grosté nám poskytl absolutní pohodu nejen s několika širokými "dálnicemi", ale i s pěknými černými sjezdovkami. Zážitkem byla i známá závodní trať "3tree". Moc pěkné byly i ostatní části střediska. Fortini, Spinale i mnohé další. Vybavenost sněhovými děly i nejmodernějšími lanovkami je tady samozřejmostí. A pokud se skalnatých vrcholů týká, tvrdí se, že zdejší horská panoramata patří k vůbec nejkrásnějším v celých Dolomitech. Proto neváhejte a navštivte tuto oblast. Stojí to za to a několik fotografií ve fotoalbu snad nejlépe dokreslí těchto pár řádek.

Val di Fiemme - únor 2004

Nadmořská výška: 1000 - 2500 m. n. m

Únor 2004. V podzimním finále hrálo nejdříve prim středisko Sestriere. Bohužel se opět vyskytly důvody mimo nás takové, které nás donutily ke změně plánu. Nutno dodat, že ke změně docela příjemné. A tak jsme se 1. února 2004 posadili do autobusu směrem do Val di Fiemme. Čekala nás asi desetihodinová cesta, na jejímž konci byl hotel Alma v městečku Tesero, které leží nad údolím s městem Cavalese, v samém centru oblasti. Čekalo nás tady milé přivítání majitelem hotelu a ubytování v pokojích, sice skromně zařízených, ale postačujících k příjemnému týdennímu pobytu, odehrávajícímu se především na svazích a sjezdovkách, nikoliv na pokojích. Po ubytování následovalo přivítání personálem hotelu s přípitkem, kterým bylo typické italské šumivé víno Lambrusco. To co se odehrávalo poté, a taktéž další večery, nelze nazvat jinak než kulinářské hody. Čtyři chody večeře a výborné italské víno dají zabrat i pořádnému jedlíkovi. Jedlo se typicky severoitalsky. Tedy hojně, sem tam i tučně, ale vždy výborně a na stole nechyběly těstoviny, omáčky, výtečná šunka, pizza, tiramisu, ale ani výtečné grilované vepřové anebo dokonce kolínko (tedy vepřové) na grilu. A co teprve pravé capuccino a lahodné Martini.... Co dodat ...

Ale přijeli jsme především lyžovat. Počasí jsme si objednali slunečné a bez mráčku. Škoda jen, že zrovna v této oblasti a v tuto dobu, narozdíl od jiných částí Itálie, byla zima docela skoupá na sníh, takže sjezdovky byly z větší části pokryty technickým sněhem, ale jak je v Itálii zvykem, také dokonale upravené. A převážnou dobu našeho pobytu byly tvrdé jako beton (tedy skoro...). V noci a ráno sice mrzlo, ale během dne se teploty ve stínu pohybovaly kolem 12 stupňů nad nulou. Ani tyto teploty ale sjezdovkám nijak neublížily. U hotelu jsme měli k dispozici každý den autobus, který nás dovezl do některé z okolních lyžařských oblastí. Takže jsme měli možnost navštívit Ski Center Latemar, Bellamonte Alpe Lusia a Alpe Cermis.

První z oblastí, tedy Ski Center Latemar, je nejrozsáhlejším zdejším střediskem a poskytuje spoustu tratí zejména červených, doplněných o několik pohodových modrých. Vyznavači černých si ale na své moc nepřijdou. Zato zastánci carvingu ocení šířku, upravenost i optimální sklon těch tratí, které jsou k dispozici. Nevynikají sice závratnou délkou, ale jedete-li je na jeden zátah, určitě to nebude procházka. Z centrálního parkoviště v Pampeago se lze dvěma lanovkami rozjet do dvou stran, a to směrem na Oberegen anebo Predazzo. Směrem na Oberegen lze vlekem "poma" vyjet na asi nejvyšší vrchol Pala di Santa Zanggen, dosahující výšky 2500 m. Z tohoto vrcholu vede zpočátku velmi široká a příjemná modrá, měnící se postupně ve velmi slušnou černou. Dále už je to pak spleť zejména červených tratí. Velmi pěkné červené svezení je pak směrem do údolí k Predazzo. Mimo pěkné sjezdovky si nelze nevšimnout všudypřítomných hospůdek. Vzhledem k tomu, že jsme v oblasti jižních Tyrol, nelze se divit, že se zde mluví německy a mnohé hospůdky nezapřou rakouského ducha. Ochutnali jsme tady i místní horkou specialitu pod všeříkajícím názvem "Bombardino". Po několika skleničkách by lyžař byl asi opravdu jako "bomba".

Druhým, a ze tří navštívených nejmenším, střediskem bylo Bellamonte Alpe Lusia. Malé, ale velmi příjemné středisko s krásným výhledem. Je tady také nádherná a v několika místech velmi prudká černá sjezdovka, na které v čase své největší slávy trénoval Alberto Tomba. Jinak jsou doménou tohoto střediska zejména modré, carvingové dálnice. Ale i tak na nich lze po celém dni lyžování takříkajíc vypustit duši. Zejména pokud vyjedete až na vrchol, kde začíná červená a plynule přejde v několik modrých, končících až na perkovišti, ze kterého jste ráno vystartovali. A opět všudypřítomné hospůdky.

Poslední střediskem bylo Alpe Cermis, ležící na druhé straně údolí a viditelné přímo z okna našeho hotelového pokoje. Leží nad městem Cavalese, které se "proslavilo" zejména tím, že zde před pár lety americká stíhačka srazila kabinovou lanovku. Středisko nevyniká závratnou délkou sjezdovek, ale je zde několik pěkných červených tratí a také malé údolíčko, jakoby zapomenuté i s klasickým vlekem poma a pohodovým červeným sjezdem. Co však je na středisku velmi lákavé, je jeho černá olympijská sjezdovka, která se vlní jako had a při sjíždění působí dojmem, že nikdy neskončí. Dojem je sice klamný, ale nakonec jste rádi, že už jste dole. I když nahoře začíná docela nenápadně pěknou carvingovou dálnicí. A tedy znovu nahoru a relax na několika málo modrých nebo v príma hospůdce s grilem.

A pokud toužíte po malé změně, třeba večer po lyžování, můžete vyrazit do Cavalese, a navštívit místní plavecký areál. Vstupné je zahrnuto v ceně skipasu. A pak se zastavit třeba v typické místní pizzerii anebo v kavárně na výtečnou zmrzlinu.

Taková tedy byla Itálie v roce 2004. Několik fotek je opět k dispozici ve fotoalbu.