Tak tedy vše od počátku
Narodila jsem se 15.9.2005, dle chovné řady mně bylo souzeno jméno na písmeno F a tak jsem dostala do vínku jméno Flash. I když sice by toto jméno odpovídalo mé divokosti a rychlosti, tak mně bylo změněno, ale o tom až později.

Tak jsem rostla a sílila ve své smečce mých psích bratříčků a sestřiček a pečlivé maminky. Pomalu se při tomto bezstarostném životě blížil den mého odchodu z rodného doupěte. Pak to přišlo celkem rychle, tetování do ouška trošku bolelo a kde se vzali tu se vzali, byli zde mojí noví páni. Původně chtěli mou tmavěji zbarvenou sestřičku, ale najednou jsem novému pánovi padla do oka já, slovo dalo slovo a již jsem se vezla poprvé ve svém životě autem do svého nového domova v Brně.
Jízda v autě se mně moc nezamlouvala. Všude to vrčelo, třáslo a jiné mně doposud neznámé zvuky. Byla jsem taky ještě dosti najezená a chtělo se mi spinkat. Když se mi podařilo usnout, tak již za chvilku jsem musela vystoupit a šli jsme do mého nového obydlí. První překážkou byly pro mně vysoké schody a tak jsem byla vynesena, ještě že jen do prvního patra. Přesto, že v mém novém domově bylo vše uklizeno a asi taky dezinfikováno, můj jemný čich při seznamování s novým prostředím vycítil mého psího předchůdce, který moje páníčky po těžké nemoci opustil a dívá se na nás ze svého psího nebíčka. Dostala jsem své první jídlo s jiným složením než na které jsem byla zvyklá, ale jsem velký jedlík a taky to bylo dobré, takže v tomto žádný problém. Blížila se moje první noc a nemohla jsem dlouho najít žádné příhodné místo, které by trošku připomínalo dřívější doupě mé psí smečky. Přesto, že mně bylo po ní smutno, jsem byla odvážná a vůbec jsem neplakala. Pak jsem si našla takové nejchladnější místo a konečně se vyspala. Ráno nastal můj podrobnější průzkum mého nového domova. Nové prostředí se mi líbilo, samé tajemné kouty a místa která jsem neznala. Jediné co bylo proti, bylo v tomto dosti teplo a já jsem byla zvyklá být celý den venku. S tímto byla také spojena moje potřeba čurání a toho dalšího...,ale kde? Pokud to nevyšlo venku na procházce, tak jsem to zkoušela na různých místech, které tedy alespoň mně připadly příhodné. Někdy se to obešlo bez připomínek pánů a někdy mně byly naznačeny výtky, jako že tady tedy ne! Tak jsem si to pomalu začala třídit a zvolila jsem si jedno místo - starý kus koberce, kde to prošlo:-). No ono vlastně muselo, protože to páni pro mně nachystali.
Moje jméno Flash zapsané v očkovacím průkazu se mým pánům jaksi nezamlouvalo a tak pán přišel s novým jménem Fanny. Občas si ho ještě oba páni pletli s jménem Berta, které patřilo mé předchůdkyni, ale zatím to bylo stejně ještě jedno neboť na jméno si přeci ještě musím zvykat a naučit se ho rozpoznávat v jejich řeči, abych mohla reagovat. Zatím nic moc, ale na "Fanny na!" vždy něco dobrého dostanu a tak střežím ouška abych něco náhodou nepřeslechla. Při procházkách v okolí mého bydliště jsem se postupně seznamovala s prostředím a případnými psími kamarády. Je jich zde mnoho , ale ke všem které páni dobře neznali mně než budu prý plně očkována, nepouštěli. Jelikož jsem rošťačka a do všeho si ráda kousnu, tak se mně někteří, které se mně podařilo kousnou svými ostrými zoubky do ucha nebo na jiné místo, pomalu začínají vyhýbat. Kamarádi sice zůstali. ale již s jistým odstupem. Moji páni mají taky zahrádku, kde se mohu taky proběhnout, ale prý od jara jen po cestičkách! To bude zase učení, mučení:-(.
Jsem všetečka a tak všechno musím ochutnat, krom větviček, listí, kamínků jsem jednou narazila na kus masa. Pán to naštěstí včas zpozoroval a panička mně málem zadusila když mně ho vytahovala již z krčku, ale tímto mně zcela jistě zachránila můj zatím krátký život. Nějaký kousek se mi asi již podařilo polknout a to jsem neměla dělat! Za nějakou chvíli se mně udělalo moc špatně, celý oběd jsem vrátila a pak ještě několikrát jsem odpoledne i v noci blinkala, ale to už ze mně kromě slin nic nešlo. Také k tomu jsem měla silný průjem, čumáček jak rozpálená kamínka a vůbec jsem neměla žádnou sílu a tak-tak jsem se udržela na tlapkách. Pánečkové byli moc ustaraní, mluvili s mým psím doktorem a pokud jsem to všechno všemi možnými cestami vrátila a nikde není vidět krev, tak jenom dieta a pokud by se v noci můj stav zhoršil, tak ho mohou zavolat. Jinak pokud to ani druhý den nebude lepší, tak přijít na prohlídku. Naštěstí druhý den jsem byla jako rybička a moc hladová. Nedostala jsem sice svoji plnou dávku, ale již vš e bylo v pořádku. Pán se od někoho dověděl, že v našem okolí žije nějaký nepřítel všech psů i koček - tedy vlastně jejich hovínek a prý pohazuje do trávníků otrávené maso a jiné potraviny na které by jsme se dali nalákat. Již byl prý i jednou k tomuto vyšetřován na policii, ale nějak se mu to neprokázalo. No za vše asi mohou pánečkové, kteří na rozdíl od mých pánů nesbírají po svých miláčcích jejich hovínka a dělají že nic nevidí.
Jelikož jsem se z tohoto poznání nepoučila a stále jsem vše brala k ochutnání, dostala jsem košíček! První chvíle to bylo něco strašného mít na sobě něco takového. Snažila jsem se ho všemožně zbavit, tloukla jsem tlapkami, válela po zemi, ale nic mně nepomohlo, panička ještě k němu navíc vymyslela takový vázací provázek a tak držel velmi pevně:-(((. Poznala jsem, že než si zvyknout, se nic jiného nedá dělat a teď už mně skoro vůbec nevadí a dokonce mně prý i sluší!
Tak pomalu plynul čas, nové obydlí mám již mimo zakázané území ložnice prozkoumané. Stihla jsem rozkousat několik papučí, ponožek a jiných hader, okousat knoflíky u zásuvek, dřevěné obložení v předsíni a jiné drobnosti. Taky se na scéně objevil výchovný nástroj - pásek! Jelikož to bylo pánovi vytýkáno a chápáno jako nějaké moje týrání bitím, pro další předesílám , že to spíše jenom zveličuji a fintím, takové polechtaní a to jen málokdy protože se mi podaří uhnout nebo utéct, přeci nemůže bolet, ale nemusí to páneček či panička zase vědět :-). Spíše to je již psychický nástroj a tak dále okolo něho uvedené berte spíše více s rezervou a rozumným soudem. Jej to na zadečku někdy zabolí, když provedu něco co bylo zakázané nebo mám na něco svůj názor, který nechtějí páni pochopit. Zatím moc ještě neposlouchám, ale již taky něco vím co nesmím dělat a tak když si chci hrát a přitom pány poškádlit, dělám něco zakázaného a dobře pozoruji co budou dělat. Na slovní upozornění dělám, jako že ho neslyším, ale jak vezmou pásek, tak vyrazím a uteču se skovat. Po chvíli vykouknu a honička se opakuje. Moc velká legrace, tedy pokud se jim nepodaří mně dostihnout s páskem. To pak už toho pro jistotu raději nechám. Schody jsem se již naučila zv ládat a seběhnout dolů nebo vyběhnout nahoru je již pro mně hračkou. Jednou jsem to zkusila i po dvou schodech, ale zatím to jaksi nevyšlo a skončila jsem čumáčkem na podlaze - takové skoky tedy raději až později. Nutná očkování mimo vztekliny, na které půjdu až po Novém roku, mám za sebou. Pomalu se učím různým příkazům a zákazům, ale stejně je pro mně zatím nejkrásnější slyšet "Fanny..jídlo!". Dostávám samé dobré věci jako masíčko, dobré granule, nastrouhanou červenou řepu, mrkev, tvaroh, někdy i kousek sýra, rýži, kolínka a jiné těstoviny. Ani už nevím co jsem vynechala, ale vše zkrátka mňam! Nepohrdla jsem zatím ničím a páni mají radost jak mně vše chutná. Jako mimořádnou odměnu mám moc ráda hryzat kousek dobře vyschlého a tvrdého chleba.
Takto tedy zatím žiji, rostu a sílím, zítra 15.12 budu mít tři měsíce. Žádná velká oslava, normální jídlo a tak vše okolo, no vlastně jen pán mně zase fotil, blýskal mně do oček a tak jsem si na něho zaštěkala. Snad až budu mít jeden rok to bude bohatší:-). Pomalu se mi změnila srst, zmizely moje jemné sametové chloupky a již mám pomalu takovou tu správnou ovčáckou srst. Nejdůležitější taky je, že mně k velké radosti paničky taky některé partie začínají černat, hlavně hřbet a ocas. Moje světlá štěněčí barva se paničce moc nelíbila, ještě má sice nějaké připomínky k mému ocasu, ale to se vše ještě bude měnit. Až na jednu noc, kdy to již nešlo vydržet, jsem v posledním týdnu doma nikde nekakala, jen nějaká menší loužička. Přes den to jde, páni se mnou chodí pravidelně po třech hodinách ven, ale noc je pro mně ještě na výdrž moc dlouhá. Ještě mi to občas nedá a trošku si při mé hře kousnu do pána nebo paničky. Pán má asi trochu tvrdší kůži, protestuje až když přikousnu trošku víc, ale panička vříská skoro pokaždé a má menší pochopení pro mnou myšlenou hru. Pokud nepřestanu je brzo v jejich rukách pásek a tak se tedy rychle odklidím z dosahu. Naučila jsem se přinést hozený balónek, položím ho, pán nebo panička mně ho zase někam hodí a již pro něho pádím. Taky mně již nedělá delší dobu si na povel sednout, s lehnutím se to již taky začíná dařit. Na procházky možná dostanu delší vodítko a tak když nejsem puštěná budu moci dále odbíhat.