 |
Damil |
|
 |
||
|
(Zpracoval sám velikýTitán) |
 |
O štole na Damilu jsem se dozvěděl od tajemného muže v jedné pražské hospůdce..Vylíčil mi ji temnými slovy a na pivní tácek načrtl těžkou rukou plánek tak rozsáhlý, že jsem zůstal civět, jako by mne hodinu mlátili do hlavy cepínem. V mé mysli defilovaly prostorné štoly, hluboké šachty, vodou zatopené chodbice a shnilé žebříky lezných oddělení.."Jo, a abych nezapomněl, myslím, vole, že je tam někde poklad", dodal neznámý. Pak zahuhlal, že je z Krasové deprese, zahalil se do černé bundy a zmizel, než jsem se stačil vzpamatovat. K mému překvapení nezapomněl za sebe zaplatit účet. | |
| Téměř jsem nemohl spát a
hned nedělního rána jsem svolal Popovický Montanistický Superklub
a vyrazili jsme na Tetín, ves to nechvalně proslulou vraždou svaté
Ludmily, kterou jsme zvolili za výchozí bod naší cesty..
Slova o pokladu způsobila, že se členové PMS sešli v nebývalém počtu a každý s sebou vlekl pořádně rozměrnou tašku. Jindy panující bratrský a sesterský duch, jako by nahradila nevraživost.. . |
 |
|
 |
Kráčeli jsme úvozem a nad naší skupinou
znělo slovo "Poklad" jako šum perutí antických Harpyjí..Osobně
bych více uvítal, kdyby se kolegové těšili na důl a ne na žlutý
kov, ale taková je již lidská povaha, že slyší-li o žlutých ďábelských
plíšcích, zapomíná na vše ostatní a žene se za nimi, s
dychtivostí hodnou lepší věci.
Cesta nás zavedla pod samé úbočí kopce a pak zahnula doprava. Pamětliv slov tajemného muže, vedl jsem skupinu ještě asi 200 metrů a pak jsme zabočili do houštiny, která pokrývala rozměrnou haldu. |
| Nalézt zářez a polozasypaný vchod do štoly
bylo dílem několika okamžiků. Jen s obtížemi jsem zastavil nápor
těch, kdo se chtěli bezhlavě vrhnout dovnitř. Svědomitě jsem změřil
koncentraci CO2, instaloval Surikatovu kladku s trojnožkou a poslal
dolu po náspu z sesuté hlíny jako prvního Škorpiona..Byl zpět
tak brzy, až to bylo nápadné.."Co je, snad to není zasypané",
zhrozil jsem se, vida zklamání v jeho očích.."Ne", řekl
zlomeně Škorpion, "je tam mříž".
A skutečně..Jako výsměch našim nadějím, čněla tam |
 |
| tupá, černá, masivní zábrana,
neodvolatelně hatící veškeré naše naděje.. Svítili jsme skrz ní
baterkami, křičeli a strkali za ní klacek..Nic platné..Nepovolila..Vylezli
jsme ven ponechali volný průchod zklamání..V očích jindy krutých
mužů se leskly slzy, několik rozrušených těhotných žen předčasně
porodilo na improvizovaných lůžkách z mechu, listí a akátových
větví..Byl konec..
Příště nás asi zase vyrazí méně.. |